Kázání 17.3.2019 – Dar víry

Gn 15, 5-12.17-18
Fp 3, 17-4,1
ev. Lk 13, 31-35

Byli jsme pozváni do Vinohradského divadla na premiéru Fanny a Alexandr, podle slavného Bergmanova filmu, který tento věhlasný a světově proslulý tvůrce koncipoval jako své opus magnum – shrnutí životního a uměleckého směřování, žádné další dílo potom už pro velké filmové plátno nenatočil. Divadelní podoba byla v duchu stejnojmenného filmu působivá, příběh vás v rychlém sledu vtáhnul do děje a neustále překvapoval tvůrčí imaginací, velkorysým řešením scény, skvělými hereckými výkony a perfektním režijním vedením. Manželka vydržela v divadle do přestávky, vadila jí vulgarita, často v souvislosti s náboženskou a církevní tematikou, schematičnost, ve které svět náboženské vlažnosti byl horoucí, plný života, tvůrčího vznětu, laskavosti a vzrušení, oproti světu vyznávané víry, který byl upjatý, temný, chladný a ve výsledku zvrácený. Já dokoukal až do konce, ale nad shlédnutým dílem jsem víc než na inscenátory divadelní podoby myslel na autora předlohy Ingmara Bergmana: další farářský synek, který celý život bojoval se stigmatem dětství v rodině duchovního. Bude to tak i u mých dětí, říkám si, a vážně se nad danou věcí zamýšlím. Bergmanův otec byl lutherský pastor, podobně jako otec Fridricha Nietzscheho. Oba otcové výrazně zasazeni do duchovní tradice, a jejich synové, kteří mnohanásobně překročili životní obzor i známost svých otců, proslavili se ve zcela jiném odvětví, nežli v jakém vyrůstali a ve kterém jejich otcové pracovali. Své tvůrčí nadání napřeli směrem zcela opačným, nežli jakým šli jejich rodiče, dokonce se dostali, řekl bych: do protiproudu. Nietzsche jako filozof smrti Boha, Bergman jako filmař a divadelník, v jehož díle je sice neustále přítomný motiv hledání Boha v odosobněném světě, ale východiska vidí zcela jiná, nežli ta, o kterých hovoří církev. Ale nemusí být naše děti filozofy či filmaři světového věhlasu, to, k čemu došlo u Nietzscheů a u Bergmanů je vlastně svým způsobem modelová situace, jen o to víc viditelnější, o co větší bylo nadání jejich dětí. Každý vývojový psycholog vám potvrdí, že vymezení se vůči rodičům a jejich hodnotám je konstitutivní součástí procesu dospívání a zrání. Tak, jako se vymezují ve svém dospívání děti věřících rodičů a nejednou je to dovede k odklonu od víry jejich otců, tak zase děti nevěřících častokrát naberou opačný směr a stanou se z nich praktikující lidé víry – sám jsem toho živoucím příkladem. Víra je pokaždé darem, a jako s darem bychom k ní měli přistupovat: k víře své i k víře našich dětí. Často ale sami sebe zaměňujeme ve vztahu k dětem a blízkým lidem za ty, kteří jsou nejenom obdarováni, ale chceme být i dárci. Jako by šlo víru předat stejně, jako obdarováváme blízké o vánocích: tady ode mě přijmi víru, vezmi si ji, vždyť ti jí dávám. Snažíme si jí častokrát jako rodiče zabalovat do líbivých obalů a stuh a čekáme, jaké nadšení to v našich dětech vyvolá, a jsme překvapováni, když se k nám děti v tomto obracejí zády a naše hodnoty nesdílí. Když přemýšlím o tom, jak jsem přišel k víře já, uvědomuji si, že formativní pro mě nebyl ani tak obsah sdělení, jako vztah. Vztah, který jsem prožíval vůči tomu, kdo ke mně z pozice víry hovořil. Známá definice říká, že víra je ze slyšení, ale já bych ji doplnil  právě o ten vztahový rozměr. Hovoří se o úpadku víry, klesajících počtech křesťanů v západním světě, odklonu od institučních náboženských forem, vidím to ale v přímé souvislosti s krizí vztahů, kterými jsme ve společnosti jako celku zasaženi. Proto se nedaří víře, protože se nám nedaří ve vztazích: partnerských, rodičovských, pracovních. To všechno se potom odráží ve výsledné podobě víry a také její životnosti nejenom v rámci jedné generace, ale i toho, zdali i naše děti a vnoučata a pravnoučata budou stejné víry a ve stejné víře jako my. Když budeme pěstovat dobré mezilidské vztahy, bude se dobře dařit i víře. Nejsem apoštolem humanismu, který spiritualitu nahrazuje zaujetím pro člověka bez jakéhokoliv duchovního zacílení, uvědomuji si ale, že víra úzce souvisí s tím, jak jsme schopni nebo neschopni navazovat vztahy s druhými lidmi, tyto vztahy pěstovat, rozvíjet a zůstávat v nich. Tak se oklikou znovu vracím k fiktivnímu, ale zároveň do značné míry autobiografickému příběhu sourozenců Fanny a Alexandra. Tehdy je víra inspirativní a živoucí pro druhé, pokud dokáže proměňovat kvalitu vzájemných vztahů. Pokud je jenom pózou, příslovečnou berličkou, která ale neslouží k podpírání, ale k tomu, abychom jí hrozili na druhé, či dokonce jí druhé zraňovali, potom je skutečně všechno marné a zůstáváme ve svých hříších. Víra je zvláštní výsadou těch, kdo jsou jí obdarováni. Apoštol Pavel to vykresluje půvabným obrazem nebeského občanství těch, kteří mají Spasitele a Pána Ježíše Krista. Napadá mě zajímavá myšlenka, ve které je víra občanským průkazem vydaným v nebi, kterým se můžeme prokazovat už tady na zemi. Ačkoliv jsme usídleni v tomto světě, víra dokládá naše občanství v nebi. Je jako pas, vízum, výjezdní doložka, která radikálně rozšiřuje možnost budoucího vycestování mimo veškerý poznatelný svět. Apoštol Pavel hovoří o lidech, jejichž bohem je břicho a jejichž smýšlení je přízemní. Přízemní znamená, že se drží při zemi, břicho a jeho obsah nás táhne dolů, víra v Pána Ježíše, pokud ji dokážeme naplňovat a proměňovat naše vztahy s druhými, naopak nahoru, je silou slávy a budoucím příslibem moci, která si jednou všechno podmaní.

Prosme za dar víry, kterou budeme podmaněni, proměněni a postaveni znovu na pevný základ, který je v Kristu Ježíši. A prosme za tento dar víry i pro svoje děti.

Amen

Kázání o II. neděli postní v Husově sboru ve Vršovicích
17. 3. 2019