Kázání 21.4.2019 – Viděli jsme Pána!

Sk 10, 34-43
1K 15, 19-26
ev. Jn 20, 1-18

Letošní Velký pátek prožila část z nás ve společenství ostatních věřících z našeho sboru na křížové cestě od kaple sv. Stapina, odkud jsme se vydali ke čtrnácti zastavením, která vedla malebnou přírodní scenérií rezervace Klokočka u Bakova nad Jizerou. V minulých letech jsme se spoléhali na předem připravené a napsané obřady křížových cest, které se potom četly u jednotlivých zastavení, když jsme ještě před tím jezdili jenom s našimi malými dětmi, byla nám tradičním průvodcem po křížových cestách ilustrovaná Bible. Letos ale mělo být všechno jinak. Tentokrát, jakoby mi nějaký tichý hlas napovídal, ať si nic nepřipravuji, ať se naopak nechám překvapit, tím, co je pro nás už dávno připravené. Křížovou cestu nám vybrala sestra Helenka Valterová, která nakonec s námi jet nemohla, netušil jsem, ani kam jedeme, ani co nás tam čeká, jaká bude schůdnost trasy i v jakém stavu jsou jednotlivá zastavení. Když byla kaple na dohled, prolítla mi hlavou myšlenka: nech mluvit ostatní. Jako kazatele tě slýchávají pravidelně, nech se teď pro změnu ty oslovit jimi. A jak mě napadlo, tak se i stalo. První zastavení Ježíšův soud jsem kazatelsky obstaral já a předal při tom pomyslnou štafetu ostatním z nás, které jsem vybídnul, ať u dalších zastavení pokaždé pohovoří někdo jiný: buď na téma, které v něm daná událost křížové cesty evokuje, nebo cokoliv jiného, o co se s námi chce podělit ze své duchovní zkušenosti. Vznikla tak, alespoň pro mě, ale věřím, že i pro ostatní, zajímavá koláž myšlenek, postřehů, reflexí a modliteb, z nichž každá byla originální a působivá svou bezprostředností, ale především vlastním autentickým prožitkem. Křížová cesta najednou pro mě přestala být monotónní litanií od jednoho zastavení k druhému, ale duchovním dobrodružstvím, ve kterém jsem byl překvapován, jak zajímavé jsou duchovní zkušenosti všech zúčastněných, od těch věkem pokročilých, až po úplně nejmenší. Ježíšův soud mi byl inspirací k přemýšlení, jak my často neuváženě a povrchně soudíme, stavíme se do role arbitrů a nositelů jediné pravdy. V druhém zastavení Ježíš bere svůj kříž nás moje žena vybídla, ať zkusíme rozpoznat, co je naším osobním křížem, s čím zápasíme, co neseme na svých bedrech. Třetí zastavení Ježíšův pád pojal Karel Červený jako připomínku naší slabosti, která ale může být tím okamžikem, kdy se projeví síla, která není z nás, ale kterou si můžeme uvědomovat a čerpat ve společenství ostatních věřících. Dojemná byla výpověď u čtvrtého zastavení Ježíš se setkává s matkou. Otevřeli jsme pro některé bolavé téma rodinných a rodičovských vztahů, konkrétně vztah dcera – matka, matka – syn. Řečené osobní výpovědi nás vedly k přemýšlení, jak my obstáváme či neobstáváme v těchto vztazích, jaké v nich máme slabiny či přednosti. Šimon z Kyrény v podání Šárky Hájkové byl apelem k tomu, abychom se stávali pro druhé těmi, kteří ulehčují druhým tíhu jejich břemen. Ráchelka u Veroničina setkání se s Pánem sdělila svoji zkušenost ze školy, kde je jako křesťanka ve výrazné menšině, ale i v prostředí, které jí není nijak výrazně nakloněno, může prožívat sounáležitost s Bohem. Podobně silné bylo svědectví Saši u Druhého Ježíšova poklesnutí pod křížem, kde ona čerpá sílu k tomu zvednout se a jít dál ve chvílích, kdy už člověk myslí, že je na konci svých sil a možností. Postupně jsme se tak vzájemně, jeden druhému, pootevírali v tom, co prožíváme s Pánem i s druhými lidmi. Hovořila Bohunka, Tobiáš, Benjamín, došlo i na písničky dětí, Simona usnula na cestě ke kříži, podobně jako učedníci v zahradě Getsemanské. U závěrečného zastavení jsme utvořili modlitební kruh, ve kterém jsme se společně pomodlili modlitbu Páně a na čas uzavřeli průjezd přítomným kolařům, kteří snad s pochopením vzali to, že ještě dnes se někdo na křížové cestě na Velký pátek modlí, namísto toho, aby šlapal do pedálů. Cítil jsem mimořádnou sílu Boží přítomnosti, milosti a požehnání, které se nám ukázalo v řečených duchovních prožitcích, v krásné přírodě všude kolem nás, ve společenství, které se nám podařilo jeden pro druhého vytvořit. V malém jsme mohli prožít to, co bylo zkušeností prvních křesťanů: příroda se nám stala chrámem, nepotřebovali jsme ani zvláštního duchovního pastýře či kazatele, protože každý měl co říci a čím přispět. Hlavním přínosem bylo pro mě uvědomění si, že víra se stává nosnou tehdy, když jsme schopni reflektovat s její pomocí to, co přináší naše každodennost, ale také, když jsme schopni se o tuto reflexi podělit s ostatními. Že víra není strnulý dogmatismus toho, co se má a nemá, co je a není, ale živý a dravý proud, který člověka strhává a vybízí k tomu, aby opouštěl vlastní sebestřednost. Vzpomínka na takto společně prožitou křížovou cestu mi pak i více otevřela oči pro biblická svědectví o setkávání se vzkříšeným Pánem. Uvědomil jsem si, že pokaždé, když Bible hovoří o zjevování Vzkříšeného, byť se jedná o jednotlivce, jakými byli například Marie Magdalská jdoucí od prázdného hrobu, nebo apoštol Tomáš, pokaždé se jedná o výslednici kolektivního jednání. Marie je sama, když spatří odvalený kámen od hrobu, ale spěchá, aby to řekla ostatní, Petr běží s druhým z učedníků, aby se přesvědčil o tom, co slyšel od Marie. Učedníci jsou spolu ze strachu před Židy zavřeni v místnosti. Do Emauz jdou dva z učedníků, zázračný rybolov, ve kterém poznávají Vzkříšeného Pána je také kolektivní záležitost. „Jdi k mým bratřím, a pověz jim…“ tak vybízí Vzkříšený Marii a ona jde a oznamuje: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ A tak i já svým bratřím, ale samozřejmě i sestrám, kteří s námi klokočskou křížovou cestou letos nešli, vyřizuji: „Viděli jsme Pána a toto nám řekl: Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu“.

Amen

Kázání na Hod Boží velikonoční v neděli 21. dubna 2019 v Husově sboru ve Vršovicích