Kázání 9.6.2019 – O Duchu

Sk 2, 1-21
Ř 8, 14-17
ev. Jn 14, 8-17

Kde co je dnes kultovní a ikonické. Kultovní muzikál, kultovní film, kultovní hudební skupina. Přívlastek „kultovní“ se stal účinným nástrojem v rukách marketérů, kteří díky němu účinně zvyšují atraktivitu a povědomí o tom, co s tímto přízviskem chtějí prodat. A tak se něco prohlásí za kultovní, aniž by bylo jakkoliv specifikováno, jak se daná věc předmětem kultu stala, a kdo jsou jejími kultivátory, vyznavači kultu, pěstiteli hodnot s danou věcí spojených. Dochází tak k někdy až paradoxním situacím, kdy za kultovní je vyhlášeno něco, co ještě ani nevzniklo, lidé se s tím neseznámili, ale reklama už předem hovoří o kultovní záležitosti. Podobně je nakládáno se slovem „ikonický“ – ikonická scéna, ikonický záběr, ikonická událost. Ikony už dávno nejsou výhradním pojmem z oblasti pravoslavné spirituality. Více ikon než ve všech chrámech na Dálné Rusi dnes najdete na plochách monitorů a displejích chytrých telefonů, kde plní úlohu piktogramů, tedy značek – odkazů, pod kterými se skrývají nejrůznější programy, či jak se dnes říká „aplikace“.  Svět se odklání od institučních forem náboženství, ale náboženský jazyk si ponechává, jenom jím, překvapivě označuje mnohé, co s náboženstvím a vírou tak úplně nesouvisí. Rozhodl jsem se tomuto trendu jít navzdory, proto se neúčastním křtů knih, hudebních nahrávek či jiných výdobytků lidského ducha, a pokaždé, když mě o to někdo požádá, říkám: křtím lidi, těžko váš hudební opus či literární dílo vyzná, že věří v Boha Otce všemohoucího. Jestli chcete, pomodlím se za zdar a úspěch vašeho díla, tak aby se záhy stalo kultovní a ikonické. Nejenom věcem, ale i slovům se snažím dávat jejich původní význam a smysl, protože když tak nebudeme činit, a stejnými slovy budeme popisovat zcela odlišné věci, nežli bylo po staletí zvykem,  jenom tím budeme rozšiřovat už tak velikou míru zmatení přítomného v současném světě.

Tak tedy, přátelé v Kristu, četli jsme dnes a dokonce třikrát, z kultovní knihy zvané Bible, na rozdíl od jiných kultovních děl, z nichž mnohé došlo jen k několika málo reprízám, tato svůj kult potvrdila ve svých více než dvoutisíciletých dějinách jako nejčtenější, nejpřekládanější a nejvykládanější kniha. Ta první citovaná scéna patří mezi ty nejvíc kultovní a ikonické: seslání Ducha svatého. Může být něco víc kultovního, víc ikonického? Všichni v ní zúčastnění apoštolové jsou součástí kultu, jehož dějiny se tehdy začaly psát, vpravdě ikonickou je ta známá scéna s ohnivými jazyky, které se rozdělily, aby na každém z nich spočinul jeden. Co nám ta známá událost z počátků církve může říct dnes? Třeba to, že náhled na jednu a tu samou věc může být zcela odlišný. Na jedné straně jsou lidé ohromeni tím, že slyší mluvit apoštoly svou vlastní řečí, ač pocházejí z různých koutů země, na straně druhé jsou lidé, kteří s posměškem řeknou: „Jsou opilí.“ To, co je pro jednoho znamením zvláštního vytržení, je pro druhého předmětem posměšků. A tak je tomu dodnes. Je dobré připravit se předem na obě varianty, počítat s tím dopředu a nesnažit se zalíbit všem a za každou cenu. Někdo váš duchovní projev označí za mimořádný a jiný nad vámi mávne rukou, že jste se, v tom lepším případě snad zbláznil, nebo, nedej Bože, i opil? Vždyť jak jinak si vysvětlit, že plácáte takové nesmysly jako že někdo vstal z mrtvých… Kult, který není modloslužbou, začíná tam, kde je při práci Duch svatý. Ta nejmíň pochopitelná, popsatelná a definovatelná osoba Boží Trojice. O Otci můžeme říct, že je Stvořitel, o Synu Ježíši, že je Vykupitel, ale kdo to je ten Posvětitel, který vane kam chce, nejde zachytit, jeho účinek a moc nejdou vynutit a ještě se tak nesnadno kreslí na obrazy, protože zkuste namalovat vichr, aniž byste si pomáhali čímkoliv, co vichr nese a ohýbá? To je opravdu nadlidský výkon, a nějaká holubice, se kterou si křesťanská ikonografie už po staletí vypomáhá, na to nestačí, protože je symbolem do duchovna vpašovaným z ornitologie. A tak musíme vzít za vděk obrázky apoštolů s plamínky nad hlavami, tomu říkáme Seslání Ducha svatého, ale to je přesně ta situace, kdy se mínění láme, jeden bude říkat: „jsou ve vytržení, zmocnil se jich Duch svatý,“ a druhý na to: „nechoďte na mě s Duchem, vždyť se na ně podívejte, jsou pod obraz, a to není ještě ani devět ráno!“ Ale možná, že i taková odmítavá reakce je lepší, nežli netečnost. Nejhorší je, když jako křesťané v druhých žádnou emoci nevzbudíme. Lepší, když si o nás budou myslet, že jsme blázni, než když si nebudou myslet nic a netečně nás minou, protože si na nás ani nevšimli, že věříme v Krista. A proto mi jsou milejší „blázni pro Krista“, nežli věřící v utajení, pro které jsem si stanovil termín „kryptověřící“, což je pojem v podstatě totožný s pojmem „kryptoateista“, neboť věřící v utajení je de facto za věřícího převlečený nevěřící, ten, který nevěří už ničemu a nikomu – kryptoateista – a že jich je plná církev! Z  nevíry nás totiž probouzí Duch svatý, proto na něj věřím a strašně moc mu držím palce, aby se mu povedlo z nás zakuklených věřících, kteří se tolika věcí bojí, udělat radostné lidi, kteří nebudou mít problém udělat si legraci ze sebe samotných, brát se s humorem, z nadhledu, protože tak nás vidí Bůh. Nauka o Duchu svatém leckoho odradí už svým názvem, považte, říká se jí pneumatologie. Do jejích hlubin jsem zatím příliš nepronikl, spíš se držím tak tak na hladině, spokojím se proto s tím, co o Duchu, té nejméně probádané osobě Boží Trojice, říká apoštol Pavel: „Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! – rozumějte „tatínku“. Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“

Amen

Kázání na Hod Boží svatodušní v neděli 9. června 2019 v Husově sboru ve Vršovicích