Kázání 6.10.2019 Dej nám více víry!

Ab 1, 1-4; 2, 1-4
2Tm 1, 1-14
ev. Lk 17, 5-10

„Dej nám více víry,“ žádají učedníci Pána Ježíše, „přispoř nám víry,“ překládají Kraličtí jejich prosbu. Dá se víra naspořit, navýšit jako dobře zúročený vklad s garancí růstu do budoucna? Na prosbu učedníků odpovídá Ježíš známým příkladem, ve kterém je velikost víry poměřována velikostí hořčičného zrna: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, dokážete obrovské věci.“ Ta Ježíšova odpověď naznačuje, že víra je nadlimitní záležitost, nemá hranice, o čemž se snadno člověk přesvědčí, když si vedle sebe postaví, čemu všemu jsou lidé ochotni uvěřit a čemu také věří. Někdy se až nestačíme divit. Takové bývá často pošetilé věření, ve kterém člověk nejen že nepohne moruší, ale nepohne ani sám sebou, aby svému okolí ukázal, jak ho jeho víra proměnila, k čemu ho přivedla. Přitom jsem bytostně přesvědčený o tom, že víra má v sobě nebývale silný potenciál, Bible nás o něm ujišťuje co chvíli a příkladů z náboženských dějin máme také nespočet. Mnohokrát je řečená biblická pasáž, v ekumenickém překladu nazvaná jako „výrok o síle víry“, vykládána jako příklad tzv. fides miraculosa, víry zázračné, která má působit popření kauzality jevů a věcí, a sice, že Ježíš nabádá učedníky, aby se více otevírali možnostem takové víry, která bude, řečeno s apoštolem Pavlem: „hory přenášet“. Některé lidi víry pak takový výklad vede k tomu, že se modlí nad nefunkčními domácími spotřebiči, raději prosí o Boží zásah, než aby zavolali do servisu, či vzali do ruky šroubovák. Tím a priori neodsuzuji jejich počínání, při vědomí, že čas od času, zejména v napjatých chvílích, ve kterých nevidím jiného východiska, se sám k něčemu podobnému uchyluji, rozhodně ale netvrdím, že něco takového by mělo být normou našeho jednání z víry. Troufám si tvrdit, a mám za to, že ve shodě s evangelistou Lukášem, v jehož podání jsme zmíněnou pasáž slyšeli, že Ježíšovi nejde v jeho slovech o víře jako hořčičném zrnu o zjevná popření fyzikálních či jiných zákonitostí. To je jen první plán, který člověku bezprostředně přichází na mysl po přečtení daného textu, že se ve víře budeme předhánět, kdo její velikostí způsobí větší zázrak. Ano, víra je mimořádně působivá věc, říká Ježíš, dokážeš zázraky, když víru máš, zpíváme ve shodě s tím ve slovech známé písně, ale víra nemá na prvním místě ohromovat svou okázalostí a zjevnou účinností, ale nejdůležitější na víře má být její služebný charakter. Myslím si, že využíváme jenom zlomek z potenciálu, který je ve víře ukrytý. Jako znalci mozku a lidského vědomí tvrdí, že z kapacity našeho vědomostního centra využíváme zhruba deset procent jeho možností, tak rozborem dané biblické pasáže, ale i na základě zkušeností lidí, kteří mají naspořeno ve víře mnohem víc než já, tvrdím, že využíváme jenom zlomek toho, co nám víra nabízí, zanedbatelné procento, vedle kterého i velikost hořčičného zrna je stále jen zanedbatelnou poměrovou veličinou. Jak máme tedy řečenému biblickému textu rozumět? Především, že víra je velikým bohatství, kterého bychom si měli vážit. Víra je privilegium, které nám bylo svěřeno, jsme jejími nositeli, ale nejenom nositeli a držiteli, ale také strážci. Víru máme pěstovat, starat se o ni, vyživovat z náležitých zdrojů, kultivovat, máme o ni zápasit, usilovat, stejně jako učedníci nebát se žádat, aby nám bylo přidáno víry, protože nikdy ji nebudeme mít dost. Ve víře máme odpovědnost za ty, kteří víru nemají, za ně se máme modlit, ale nejenom za ně. Ano, víru určitě jde přispořit, po malých kouscích navyšovat, střádat jedno ke druhému, až se bohatství víry rozhojní. Na druhou stranu, víru můžeme i prohospodařit, lacině rozmělnit v nepodstatnostech a přijít o ni. Zvlášť dobré pro získání více víry je žádat o to ve společenství. Písmo říká, že apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Prosili tedy společně, nikoliv každý zvlášť a sám za sebe. To říkám jako odpověď každému, kdo mě osloví s tím, že by chtěl uvěřit, ale stále ještě víru nenašel, třeba jen malý díl, že mu stále chybí: nestačí prosit o víru sám za sebe, říkám. Důležité je  uchopit svou víru v rámci společenství ostatních věřících. Víra je bytostně společenská, vztahová záležitost. Dělíme se o ni, sdílíme ji s ostatními. Potřebujeme nějaký protějšek, někoho, ke komu máme důvěru a víme, že se i o jeho víru můžeme opřít, třeba právě v čase slabosti své vlastní víry.

A druhá věc, která z řečeného Božího slova pro mě vyplývá, je také už zmíněný služebný charakter víry. To je zřejmé z následujícího textu, který evangelista Lukáš ke slovům o velikosti víry přikládá. Ježíš v něm líčí případ, který už dnes není tak sdělný, protože nežijeme v otrokářském zřízení. Tehdy však platilo, že otrok, tedy služebník, který musel bez výhrady poslechnout svého majitele, když se vrátí po celodenní práci z pole, není svým pánem vyzván, aby se najedl a odpočinul si, ale naopak, aby pokračoval ve své službě i za cenu vlastního dis komfortu. Teprve, až naplní svou povinnost, může hledět na své potřeby a zájmy. Tady vidím přímou polemiku křesťanství se současným trendem sebestřednosti, ke které vyzývá většinová společnost, na úkor zájmu o druhé. A přesně to je pole, kde máme svou víru v Krista uplatňovat, to je postavení a odpovědnost nás křesťanů, že na prvním místě nemá být náš zájem, naše potřeby, chtění a touhy, ale pochopit svůj život jako příležitost ke službě tomuto světu. Víru tedy nemáme považovat za nástroj a prostředek k tomu, abychom se nad druhé povyšovali, například tím, že budeme druhým dokazovat, co všechno jsme díky víře dokázali, ale pochopit víru jako povolání ke službě v oblastech a úkolech, které pro nás Bůh připravil. A v každém dílčím úspěchu, který díky víře okusíme, mít na paměti, že „jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“

Amen

Kázání o XXVIII. neděli po svatém Duchu 6. října 2019
v Husově sboru ve Vršovicích