Kázání 15.3.2020 – Víra v čase virů

Ex 17, 3-7
Ř 5, 1-8
ev. Jn 4, 5-42

Mnozí možná i o tom letošním předvelikonočním půstu přemýšleli, čeho se pustí, co si odepřou a čím to nahradí, až to vláda rozhodla za ně. Děti přišly o školu, rodiče o zábavu v kinech, divadlech, restauracích, a podle prognóz se ještě bude přitvrzovat, možná až k zákazu vycházení, který dnes pamatují už jenom ty nejstarší ročníky vyrůstající za Protektorátu. Intenzivní pocit, že ne něco, ale mnohé je jinak, se u mě dostavil na sobotní procházce okolo prosluněné Hostivařské přehrady, kam pravidelně vyrážíme s dětmi i několikrát do roka. Většinou tam potkáváme pár pejskařů, několik rodin jako je ta naše – s kočárky a malými dětmi na kolech, sotva pár nadšenců jdoucích si zaběhat do pražského lesoparku. Dnes odpoledne bylo všechno jinak: už zdálky jak jsme přijížděli, byl vidět zástup lidí, který mířil stejným směrem jako my, parkoviště jindy prázdné bylo tentokrát obsazeno tak, že téměř nešlo zastavit. Zprvu jsem si myslel, že se koná nějaká veřejná akce, ale vzápětí si uvědomil, že ty všechny byly přece zakázány. Lidé v sobotním odpoledni, stejně jako my a desítky dalších vyrazili na procházku do přírody. Nemohli do obchodů, za kulturou, posedět v restauraci, ba ani do městských parků, a tak zvolili Hostivařskou nádrž. Vida, k čemu je dobrá pandemická hrozba: objevili jsme, jak příjemná může být obyčejná procházka, jak VZÁCNÁ může být obyčejná procházka. Nebýt virové hrozby, nejspíš by většina toho zástupu byla jinde. To je ta příjemnější stránka věci. Přímo úměrně s narůstající exponenciálou  nemocných narůstá i znepokojení ve společnosti. Lidé si všimli, že jsou smrtelní, komentovala to výstižně jedna z vás. Ve svých pětačtyřiceti letech zažívám poprvé něco, co nikdy předtím: přímý přenos pandemie, jsme svědky něčeho, co jsme doposud sledovali jenom jako fikci na filmovém plátně, nebo si o tom četli v napínavých románech. To rozhodně není zkušenost k zahození. Nyní jsme o všem informováni takřka okamžitě. Čísla nemocných naskakují po minutách, vláda nás informuje v esemeskách. Díky Bohu, že se (zatím ještě) jedná o onemocnění mírnější charakteru, byť zprávy o průběhu nemoci u některých lidí jsou dostatečně hrozivé, stejně jako neustále se zvětšující počet těch, kteří nemoci podlehli. U jiných chorob, které si každoročně vyžádají mnohem větší počet obětí, však nejsme takto do detailu a globálně informováni o jejich průběhu, který bychom jako teď sledovali na displejích svých online zařízení a které by beze zbytku naplňovaly veřejný prostor. Tady si všímám výrazného posunu, který je nesrovnatelný s dobou přibližně před deseti lety, kdy řádila nemoc SARS, která si i v naší zemi vybrala několik obětí na životě. Chtělo by se říci: blahá nevědomost a přitakat biblickému: „kde je mnoho moudrosti – rozuměj vědomosti, je i mnoho hoře,“ ale dobrá a především včasná informovanost, může mít rozhodující roli ve zvládnutí hrozeb mnohem závažnějších, nežli je ta současná koronavirová. Při pohledu zpátky se pak nelze ubránit srovnání s pandemií tzv. Španělské chřipky, která měla na svém kontě mnohanásobně vyšší počet mrtvých, nežli tehdy ukončená Světová válka v pořadí první před více než sto lety. Dovedeme si představit, že by něco takového nastalo nyní v éře globalizované společnosti, unesli bychom takovou záplavu špatných informací, a nepodlehli bychom jim dříve, nežli smrtícímu onemocnění? Prosme o to, abychom takové zkoušce svého lidství nemuseli být vystaveni! Přijměme nyní nabízenou optiku nemoci, která nás provází postní dobou do té míry, že se zavírají kostely a omezují bohoslužby, jako příležitosti k tomu, abychom aktivně bilancovali svůj život z víry. Čemu věříme a jakou moc má naše víra? Je uzdravujícím balzámem jako mast z Gileádu, jak se o tom zpívá v jednom americkém spirituálu, který má moc zhojit každou bolest, úzkost, strach a nepokoj, anebo je nám víra jenom povrchní zástěrkou, náplastí na to,  jak jsme ve svém jádru stále stejní a Kristovou láskou neuzdraveni? V souvislosti s aktuálně probíhající virovým onemocněním jsem četl zajímavý komentář, ve kterém si autor všímal toho, jak člověk reaguje na ztrátu normality. Její cenu si uvědomujeme až v okamžiku, kdy z normálu vypadáváme. Tuto prastarou pravdu mi u nás doma dnes a denně už po léta opakuje manželka: co žena dělá pro domácnost, se pozná až v okamžiku, kdy to dělat přestane. A ve společnosti, potažmo v celém stvořeném světě to funguje na podobném principu: řád a z něho vyplývající normalitu doceňujeme až tehdy, kdy o něj přicházíme, nebo i jenom na čas vypadáváme. O to víc je však důležité uvědomit si jeho nesmírnou cenu a důležitost pro to, abychom dokázali smysluplně pořádat svoje lidství a hledat jeho připodobnění k Božímu obrazu. Člověk vytržený z řádu věcí se začíná chovat nestandardně, nenormálně, je v ohrožení a spolu s ním i jeho lidství. To všechno se v malém měřítku, troufám si říci, právě teď děje okolo nás. Jak jsme postupně omezováni v tom, co jsme až doposud brali za samozřejmou součást svého života, začínají se odhalovat hlubší vrstvy toho, jací doopravdy jsme, jak se chováme, čemu věříme, čeho jsme schopni, a třeba i jak jsme v mnoha ohledech neschopní, malověrní, liknaví a pro mnoho věcí těžko použitelní. Pokud nám k tomuto prozření má v letošní postní době pomoct koronavir, pak díky Bohu za to. Přes veškerou závažnost aktuálně bující nemoci jdoucí světem od východu na západ a všech rizik s ní spojených, ale i všech dalších nemocí a ohrožení, kterým jsme jako lidstvo vystaveni dnes a denně, jsem přesvědčen o tom, že i nadále platí útěšné slovo apoštolovo: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ 1K 10,13

Amen

Kázání o III. neděli postní 15. března 2020 v Husově sboru ve Vršovicích