Kázání 22.3.2020 – Radujte se!

1Sm 16, 1b.6-7.10-13
Ef 5, 8-14
ev. Jn 9, 1-41

Čtvrtá neděle postní doby nese latinské označení laetare – radujte se. Název je odvozen z veršů 66. kapitoly Izajášova proroctví, verše 10. a 11.: „Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete. Veselte se s ní, veselte, všichni, kdo jste nad ní truchlívali…“ Neříkají se, věru, ta slova tak lehce jako dřív, tváří v tvář situaci, ve které aktuálně vězíme jako společnost, svět, rodina, církev. Kde hledat důvod k radosti a veselí v čase, ve kterém vládne zvláštní tíseň ze zpráv, které k nám doléhají, z omezení vyplývajících ze současné situace, z toho, že je člověk nečekaně, takřka ze dne na den vystaven nutnosti zůstat na omezeném prostoru jenom sám se sebou a s těmi, co s námi žijí, pokud máme tu výsadu, že jsme zdrávi a máme s kým svůj život sdílet? Radostí a veselím, a to je důležité zmínit, nemá na mysli prorok povrchní zábavu, která se stala málem zaříkadlem naší uspěchané doby: hlavně se dobře pobavit, užít si, zabavit se. Od svých dětí jako jeden z nejčastějších argumentů, proč otcem či matkou uloženou činnost nechtějí vykonat je: že je to nebaví. Ale často ani my dospělí na tom nejsme argumentačně nijak lépe. Co chvíli slýchávám o tom, jak lidé potřebují vypnout a jenom tak se bavit, nic neřešit, odreagovat se. Nechci být kazatelem, který v časech vypjatých zkoušek káravě zvedá prst a lacině odvozuje: „vidíte, kam svět spěje ve své honbě za zábavou,“ to je laciný myšlenkový konstrukt. V rozhovoru na aktuální téma na adresu takových hlasů v církvi Tomáš Halík říká, že bychom se měli varovat spících agentů pomstychtivého Boha, kteří ožijí při každé pohromě a chtějí z ní vytloukat náboženský kapitál. Takových prodavačů strachu je podle něho v církvích hodně a já k nim rozhodně patřit nechci. Radost a veselí v Bibli zmiňované není v žádném případě onou povrchní zábavností, kterou tak urputně svět okolo nás vyžaduje a vyznává, ale radostí a veselím pramenícím z Božího Ducha nám darovaného, abychom „šťastni byli“, jak vyznáváme v krédu své církve. Radostí a veselím, které jde do hloubky a pod povrch toho, co se nám aktuálně děje. Jistotou, že s námi je Bůh, ať se děje cokoliv, že On je tím horizontem, cílem i smyslem všeho. Z Božího slova jsme ujišťováni o tom, že věřícímu všechno napomáhá k dobrému. Přesněji řečeno s apoštolem Pavlem: „Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ Ř 8, 28. Jedině takový koncept považuji za skutečně nosný pro víru jednotlivce, nikoliv pasivně přijímanou osudovost, ve které se člověk podvoluje ve své víře diktátu pomstychtivého Boha, který si zlomyslně libuje v dalších a dalších zkouškách nebohých lidí tvrdě trestaných za každý prohřešek, ale spolehnutí se na lásku milujícího Boha, který s člověkem zůstává v každé situaci. Taková je i odpověď Pána Ježíše, když potká slepého člověka a jeho učedníci se ho ptají: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý?“ Kdyby Ježíš patřil k oněm Halíkem zmiňovaným věrozvěstům boha pomsty, jistě by začal vysvětlovat, čeho je důsledkem mužova slepota od narození. Kdo za ni může, jaký to je trest a za co. Ježíš je jiný, nevysvětluje, ale bere situaci jako příležitost k tomu, aby světlo předal i v situaci zdánlivě beznadějné. Udělá praktický skutek lásky, jedná podle svých možností a sil a ostatní je již na tom druhém. Slyšíme v těchto dnech četná svědectví o mimořádné obětavosti celé řady lidí, kteří pracují ve prospěch druhých – na úkor svého zdraví, pohodlí, jistě dělají práce, které je nebaví, ba dokonce je i ohrožují na životě. Podobně ale vyplouvají na povrch příběhy temnější: o lidské sobeckosti, snaze vydělat na neštěstí druhých, o samolibosti a netečnosti mnohých zdánlivě neochvějných. Jak situaci vyhodnotíme je na nás. Vždycky má člověk možnost zaplétat se do řetězce příčinností, ve kterém budeme rozplétat kdo za co všechno může, anebo to, co se nám děje pochopíme jako příležitost k tomu, abychom ze sebe pracně vydolovali něco dobrého, něco, s čím budeme vítězit nad skepsí, apatií, pocitem zmaru a rezignace. Z biblických textů neděle Laetare – radostné a veselé neděle uprostřed půstu v čase globální pandemie jsme ujišťováni o tom, že Hospodin nehledí na to, co je před očima, ale k srdci člověka. Nenechá se oklamat líbivým zdáním ani zbožností okázale dávanou najevo, ani hraným altruismem, který často může zakrývat sobecké nízké cíle. Příležitostí je celá řada a času na to máme v těchto dnech o poznání více, nežli v dobách, které se nám ve srovnání s dneškem zdají být téměř idylickými. Ono se ale zas tak moc nezměnilo, situace člověka je stále stejná, prakticky neměnná. Každý den máme přijímat jako nezaslouženou milost, přidanou hodnotu, něco, co jsme si nezasloužili, na co nemáme nárok. Každý den máme pochopit jako příležitost k tomu, aby se na nás zjevily skutky Boží. Tyto skutky Boží na nás lidech se odehrávající však nepřicházejí jaksi samozřejmě. V tomto duchu Janovo evangelium rozvíjí příběh uzdravení od narození slepého. Ten člověk je slepý, aby se na něm zjevily Boží skutky, říká Ježíš, ale téměř ve stejné větě dodává: „musíme konat skutky toho, který mě poslal…“ Množným číslem naznačuje, že ony zjevitelské Boží skutky nejsou dílem jednotlivce, byť by tím jednotlivcem byla samotný Spasitel Kristus Pán. Nejsou také jenom výhradním dílem k tomu pověřených speciálně vyškolených odborníků, nýbrž výzvou pro všechny. „Musíme konat“, je úkol daný každému, kdo se hlásí ke Kristu. V tomto smyslu je Kristus úhelným, prubířským kamenem naší víry v Pána Boha. Musíme konat i to, co nás nebaví, do čeho se nám nechce, překonávat především sami sebe, nebýt netečný k vlastní i cizí krvi. Příběh uzdravení slepého z Janova evangelia je polemikou o vidoucích a slepých v našem světě. Díky Bohu za všechno, co naše oči otevře k účinné lásce k Bohu a k pomoci těm, kterým pomoci můžeme.

Amen

Kázání o IV. neděli postní 22. března 2020 v Husově sboru ve Vršovicích v čase koronaviru, kdy kostel je zavřený.