Kázání 5.4.2020 – neděle ratolestí

Iz 50, 4-7
Fp 2, 5-11
ev. Mt 21, 1-11

Svým způsobem je příznačné, že vstupujeme do svatého velikonočního týdne, ve kterém jsou kostely zavřené, bez lidí, anebo jenom s nepatrnými hloučky těch, kteří se tam sešli – jako my, abychom uvítali Krále přicházejícího na oslátku. Letos svatopetrské náměstí v Římě nebude plné poutníků, aby vyslechli poselství Urbi et orbi – městu a světu. Papež František ho už sdělil pouze za přítomnosti televizních kamer ještě před začátkem velikonoc. Nebudou se plnit kostely, chrámy, katedrály ani modlitebny či kaple lidmi slavícími tajemství veliké noci, ve které Kristus vstává z mrtvých.  Prožíváme stav, který jsme nejen nikdo z nás nezažil, ale nezažily jej ani generace lidí po staletí dozadu, v dobách podstatně nepříznivějších – válek, útisku, morových epidemií, pronásledování. Pokud vím, nikdy v dějinách nenastala situace, že by se kostely uzavíraly před lidmi celosvětově. Vždycky, i v těch nejtěžších dobách byly enklávy, místa, ba i celé země a světadíly, kde i duchovní život a jeho zvyklosti pokračovaly bez přerušení, ve svém obvyklém rytmu. Dnes je tomu jinak, podle agenturních zpráv snad jenom některé malé ostrovy v Tichomoří jsou z globální pandemie koronaviru vyjmuty, tak možná na nich budou křesťané slavit velikonoce v otevřených kostelích, tedy samozřejmě v případě, že tam vůbec nějaké kostely a křesťané jsou. Nám, všem ostatním vyznávajícím Krista, je nařízen půst od veřejných Božích služeb – postíme se nuceně, abychom ochránili své zdraví a zdraví našich bližních. Uzamkli jsme kostely a uzavřeli se do svých domovů a rodin. Náš nucený, dokonce zákonem vymahatelný, půst od kostela je v kontrastu s půstem zcela dobrovolným, který na sebe vzali a už po generace berou ti, kteří ani v čase, kdy byly kostely otevřené a Boží služby v nich veřejné, nepřicházeli a svůj čas trávili jinak. Co kostelů už bylo zavřeno i srovnáno se zemí bez výraznějšího zájmu veřejnosti – i té církevní? Jak po léta pozoruji řídnoucí řady i ve vlastním společenství víry, napadá mě, že v něm už dávno převládají ti, kteří se od kostela postí, nad těmi, kteří se kostela drží – a žádný virus či pandemie v tom roli nehraje. Nyní jsme to však my, kteří se musíme vyrovnat s nečekanou situací, které není nutné, a jsem přesvědčen, že ani žádoucí, rozumět v rovině doléhajících Božích trestů na hříšné lidské pokolení. Takto jednoduchá přímá úměra mezi nemocí a hříchem není, o tom jsme se ostatně i v letošní postní době poučili ve výkladech Janova evangelia v biblických textech o uzdravení slepého a vzkříšení Lazara. V obou je příčinná souvislost mezi nemocí a hříchem zpochybněna samotným Kristem. Jsem přesvědčen, že i nastalá situace, může být pro nás přínosem a obohacením. Doslova ze dne na den jsme se dostali do situace, která nás vyzývá k zniternění naší víry a je zároveň zkouškou jejího praktického užití v čase, kdy to zdánlivě běžné – tedy praktikování veřejného kultu, je nám znemožněno. O co svoji víru v takových případech opřeme? A dost možná si o to víc budeme vážit v čase, kdy soudobá opatření pominou, toho, co jsme dlouhá léta měli k dispozici bez omezení a brali to jako samozřejmé. Křesťan by ale neměl v takovém stavu otupělosti vězet, nýbrž všechno, co je mu dáno užívat, přijímat jako nezaslouženou, nesamozřejmou milost. Svatý František z Assisi i o smrti hovořil jako o sestřičce, a ta na sebe v jeho dobách brala mnohem surovější podobu, než v jaké ji poznáváme dnes my. Kdo by o tom byl na pochybách, ať si přečte svědectví Daniela Defoe, autora slavného Robinsona Crusoe, o průběhu morové epidemie v Londýně, a to bylo ještě o několik století dál po Františkovi směrem k novověku. Pokud tedy František měl smrt za sestřičku, nejspíš by současný pandemický virus považoval za jejího podstatně ukázněnějšího a v zásadě hodnějšího a umírněnějšího bratříčka, od kterého se můžeme mnohému naučit pro doby, ve kterých přijde opravdu vážné nebezpečí.

Jak tedy vítat v našem čase Pána přicházejícího na oslátku? Co třeba tak, jak ho vítali tenkrát, když do Jeruzaléma přijížděl? To nebyly žádné davy, žádná masová shromáždění a srocení zástupů v ulicích Jeruzaléma – pár jednotlivců, osamělých hloučků, dost možná to byli jenom ti, kteří šli s ním, někdo další se přidal, sundal svůj plášť a symbolicky jej položil pod oslátko, jiný utrhl ratolest, co zrovna byla po ruce a oslavili tak příchod svého Pána. Ať už jich ve skutečnosti bylo, kolik jich bylo, vždycky byl početnější zástup těch, kteří o tom nevěděli, kteří tam nebyli, kteří ho nevítali, se kterými jeho příchod nijak nepohnul, nebo nad tak podivným zástupem přicházejícím do svatého města pohrdavě zvedali obočí. Doba triumfující církve je dávno pryč a nemá smysl po ni tesknit, ani toužit, protože církev vítězná – ecclesia triumphans je tady na zemi jenom zdáním, nikdy nebyla a nebude, je to šalebný přelud, kterým se připravujeme o prožívané milosrdenství. Náš král je nahý, přijíždějící na oslátku, ztělesnění pokory, služby, odevzdání se do Božích rukou a přijetí jeho vůle. Jeho duchu víc než plné chrámy zbožných křesťanů slavících že se pro ně otevřelo samotné nebe, odpovídají zavřené kostely, do kterých mají věřící zákaz vstupu, ale oni i přesto svého Pána znají, ví o něm a vítají ho ve svém srdci. Křesťané, kteří ve své víře oželí i kostel, ale neoželí živého a přítomného Krista ve svých životech, se kterým se potkávají v každém skutku lásky, projevu milosrdenství, soucitu, pomoci potřebným, ti, kteří jsou schopni odhlédnout od vlastního já, směrem k ty druhého člověka. Prosím, aby nám Pán požehnal tyto velikonoce, jsou jedinečné a v aktuálních souřadnicích neopakovatelné.

Amen

Kázání na Květnou neděli 5. dubna 2020 v Husově sboru ve Vršovicích v časech korony.