Kázání 24.5.2020 – Všechnu svou starost vložte na něj!

Sk 1, 6-14
1Pt 4, 12-14; 5, 6-11
ev. Jn 17, 1-11

Když jsem se 12. března probouzel do prvního dne nouzového stavu, který byl v naší zemi ukončen minulou neděli 17. května, podvědomě jsem tušil, že až z něho budu vycházet, mnohé bude jinak. Stav nouze odhalil slabiny i silné stránky společnosti a jednotlivců, politické reprezentace, těch, kterým je svěřena moc, a samozřejmě i církve. Mám za to, že církev, alespoň v mém úzkém zorném úhlu pohledu, ze stavu nouze vyšla – nechci říkat vítězně, církev vítězná je eschatologický pojem za horizontem našeho času, církev nemá vítězit, ale sloužit, proto mi přijde přiléhavější říci, že nezlomená. Zkusila si celou řadu do té doby málo používaných způsobů pastorační práce, usoustředila se na to podstatné – službu člověku, jak v rovině ryze praktické v celé škále pomáhajících profesí a úkonů, tak i v rovině spirituální, a alespoň na chvíli odhlédla od té jindy urputné zaujatosti sama sebou. V našem sboru se to projevilo v tom, že se uzavřely dveře farního úřadu. Kancelář přestala fungovat, zamknul se kostel, kolumbárium, divadlo, skončily veřejné bohoslužby. S napětím jsem čekal, co bude, a ono – světe div se, nebylo nic, respektive, svět se dál točil ve svém tempu, jenom se změnily některé okolnosti a zvyklosti. Nescházeli jsme se na radě starších, na výroční schůzi, přesto církev dál žila svým životem: sloužila svátostmi potřebným, pokračoval její modlitební život, mnohé se za ten čas i stihlo udělat v naší sborové budově, administrativa šla na chvíli stranou, ale například jsme pravidelně otevírali dveře kostela lidem, kteří si k nám přicházeli pro roušky a desinfekci. Nejeden z takových příchozích pak odcházel i s duchovním povzbuzením.  Vím, že i mnozí z vás jste udržovali kontakt s ostatními a přispívali tak k rozvíjení duchovního života církve. Protože jsem měl onkologicky nemocného tatínka, s obavami jsem sledoval, jak nouzový stav zasáhne do jeho životního rytmu. Tatínek minulý týden zemřel v Nemocnici Milosrdných sester pod Petřínem – dva dny po ukončení nouzového stavu. Okolnosti jeho odchodu mě zvláštním způsobem ubezpečily o tom, že Bůh je při díle neustále, a jsme to jenom my, kteří často umdléváme a podléháme malověrnosti. Když jsem po jeho skonu hovořil se staniční sestrou, svěřila mi mezi řečí: „Jsme tady na oddělení zvyklí na zázraky, kde jinde by se měly dít, nežli u nás?“ To nebyla laciná výpověď víry, ve které je Bůh podřízený člověku a jeho přáním. Z paliativních oddělení zpravidla neodcházejí lidé zázračně uzdraveni do svých domovů, zpátky ke svým blízkým. Přesto se tam dějí zázraky. Jeden z nich mi ta dobrá sestra od Boromejek svěřila: „18 let spolu příbuzní nepromluvili, až tady, nad smrtelnou postelí jednoho z členů rodiny si padli do náručí, není to zázrak?“ Už samotná existence této specifické služby pomáhající lidem v závěru jejich životní pouti je zázrakem. Když se tak navíc děje na půdě církve, s jejím přispěním a přičiněním, je to zázrak na druhou. Se zhoršujícím se zdravotním stavem mého otce, kdy však bylo u takových diagnóz doporučováno zachovávat distanc a obstarávat potřeby nemocných dálkově, jsem si kladl otázku: co a jak dál? A pomocná ruka přišla skrze církev. Takřka ze dne na den se objevila možnost paliativní péče v hospici v Čerčanech, který vznikl jako společné dílo tří církví (včetně té naší husitské), a hned na to přišla nabídka, že bude o tatínka postaráno u boromejek. Zvolili jsme tuto variantu, do žádosti o přijetí vepsali, že vezmeme za vděk jakýmkoliv, i společným pokojem. Když jsme tatínka na oddělení přivezli – ve výroční den úmrtí jeho babičky a mé prababičky, která se zasloužila o to, abych i já kdysi uvěřil, dostal tatínek pokoj s výhledem na Pražský Hrad a malostranské střechy a byl uložen do postele, ve které před několika lety ležela Dana Měřinská, rozená Brunnerová, za kterou jsem já tehdy přišel, abych jí udělil svátost útěchy nemocných. Využil jsem i možnosti u tatínka přespat a strávit tak naposledy společnou noc pod jednou střechou, jako kdysi, když jsem ještě bydlel u rodičů. Za to všechno jsem Pánu Bohu, potažmo jeho církvi, nesmírně vděčný a je to pro mě, stejně jako ještě celá řada dalších věcí, ujištěním o tom, že Bůh jedná a vidí řešení i tam, kde je třeba my v danou chvíli nevidíme ani nedohlédáme. Stejně cenná pro mě byla i zkušenost modlitby Otčenáš, kterou jsme se nad tatínkovým ložem společně s dětmi modlili, odevzdali ho do Boží náruče, on vzápětí usnul a už se neprobudil. A tak i tyto události, které mě osobně zastihly v posledním týdnu končícího nouzového stavu a začínajícím novém týdnu stavu po skončení nouze, vidím jako pokračování toho, co je v základu mých duchovních promluv o posledních nedělích: tento čas není od Pána Boha za trest, ale je to příležitost, abychom nově uchopili vztah s ním, s druhými lidmi, abychom přehodnotili řadu svých postojů, pohnutek, chtění a tužeb, abychom se dokázali více spoléhat na to, v co věříme a byli si jisti tím, co nevidíme. Spojitost vidím i s texty dnešní neděle, které jsou předzvěstí přicházejících svátků svatého Ducha, které budeme slavit za týden. Učedníci po Ježíšově nanebevzetí stojí a upřeně hledí k nebi. Z jejich zaujetí pro nebesa je musejí vytrhávat dva muži v bílém rouchu – snad andělé, kteří se diví: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Ten, za kterým hledíte, přijde tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Teprve potom se učedníci dávají do pohybu, vracejí se do Jeruzaléma a začíná dílo církve. Je z toho pro nás poučení, že potom, když nám Bůh dá něco málo zahlédnout ze svých tajemství – a to první je tajemství víry – mysterium fidei, máme se honem rychle vracet zpátky na zem, ke svým službám, úkolům, k lidem, za kterými nás Bůh posílá. Věnovat se všedním službám a tak dosvědčovat toho, kterému věříme. „Všechnu svou starost,“ jsme nabádáni z Božího slova: „vložte na něj, neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví, buďte bdělí!“

Amen

Kázání o VI. neděli po svatém Duchu 24. května 2020 v Husově sboru ve Vršovicích.