Kázání 23.8.2020 – Z jedné skály vytesáni

Iz 51, 1-6
Ř 12, 1-8
ev. Mt 16, 13-20

Prorok Izajáš přichází v prvním z dnes přečtených biblických textů s působivým obrazem skály a hluboké jámy. Připomeňme si jej, prorok oslovuje Boží lid takto: „Slyšte mě, kdo usilujete o spravedlnost, kdo hledáte Hospodina. Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni.“ Skála versus jáma – podržme v paměti obojí. Druhý z textů je známý Pavlův obraz církve jako živého organismu těla skládajícího se z řady údů. „Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu.“ Jedno tělo, složené z rozličných částí. Evangelium dnešní neděle potom přináší první část rozhovoru Ježíše s Petrem u Cesareje Filipovy. Petr vyznává Ježíše jako Krista, Syna Boha živého, Ježíš o Petrovi říká, že je skálou, na které On zbuduje svou církev, a brány pekel ji nepřemohou. U Izajáše a Matouše se objevuje shodný motiv skály – skála, z níž jste vytesáni a skála, na které bude zbudována církev, u Pavla a Matouše je pak motiv těla – v jednom těle je mnoho údů a „nezjevilo ti to tělo a krev,“ odpovídá Ježíš na Petrovo vyznání, „ale můj Otec v nebesích.“

Zastavme se nejprve u motivu skály: „vytesáni ze skály, vykopáni z jámy“, říká Izajáš. O geniálním renesančním umělci Michelangelovi se traduje, že podobu sochy krále Davida nosil ve své mysli od okamžiku, kdy v mramorovém lomu spatřil monolit, ze které až o mnoho let později sochu židovského krále vytesal. Miliony let byl kámen součástí skalního masivu. Na pomyslné časové ose od jeho vzniku v dobách utváření planety Země před dávnými věky, až do okamžiku jeho vykopání z hluboké jámy na začátku šestnáctého století, leží těsně před jejím koncem ještě jeden bod, a tím je skutečnost, že se v judské zemi, Betlémě, někdy tisíc let před narozením Krista, narodil chlapec jménem David. Tento David dospěl v muže, stal se izraelským králem, a když se naplnil jeho čas, ulehl ke svým otcům, o dalších dva a půl tisíce let potom přichází na svět ve středu Apeninského poloostrova dítě, které pojmenují Michel Angelo – a dál už ten příběh známe. Michelangelův David  byl vytesán ze skály, vykopán z hluboké jámy, myšlenkou a úsilím svého stvořitele se zrodil do podoby, ve které ho dodnes můžeme obdivovat – na vlastní oči ve Florencii, anebo na bezpočtech obrazů, fotografií a napodobenin. Ovšem i o tom skutečném biblickém králi Davidovi platí slovo Izajášovo: „Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni.“ I když byl Izajáš o řadu generací mladším následníkem Davidovým a v době, kdy svá prorocká slova říkal, se už původní Davidovo království štěpilo na dva státní útvary a David byl už několik století po smrti, je na Davida, potomka Abrahamova, nahlíženo jako na skálu věků. Ostatně, samotný nazaretský Ježíš byl opakovaně titulován jako Syn Davidův. Naposledy jsme toto označení slyšeli před týdnem při výkladu Ježíšova setkání s kananejskou ženou, která právě takto Ježíše tituluje: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Skála je znamením pevnosti, stability, neochvějnosti. Jestliže je o někom řečeno, že je vytesán ze skály, vykopán z hluboké jámy, je tím zdůrazňován jeho pevný základ, sounáležitost s tradicí, která přetrvává věky a prochází staletími. Zároveň je to ujištění nejen o tom, že podstatně přináleží ke skále, ale také, že je z této skály milostiplně vytržen rukou svého Stvořitele. Při veškeré chatrnosti naší víry, vědomí vlastních nedostatků, mějme na paměti, že víra v Hospodina a jeho spravedlnost nás přičleňuje k tomu, co se nemění, činí nás součástí toho, co je stálé, pevné a neochvějné. Prorocká vize Izajášova graduje ve velkolepém obrazu konce věků, při kterém se nebesa rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho a její obyvatelé pomřou – ulehnou v prach, ti co z prachu povstali a podobně se rozplynou i všechna pohoří i nížiny Země, která se rozplyne i se všemi svými kameny, jež se nám nyní zdají neochvějné a stálé. „Ale má spása,“ říká Bůh ústy proroka: „bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ Až v této perspektivě, k níž dohlédá zralá víra, nacházíme jistotu, že je o nás postaráno, že jsme součástí celku Božího obrazu, který si v sobě neseme od početí až k závěrečnému finále. „Věnuj mi pozornost, můj lide, naslouchej mi!“ Tak jsme nabádáni z Božího slova. A jak s tím souvisí naše tělesnost a Pavlův obraz církve jako těla? Každá část těla má svůj přesně definovaný význam, svou funkci, svoje místo v rámci celku. Tělo, organismus, je nositelem života, jeho projevem a znamením. A život se pokaždé vztahuje k druhému životu, je neustávajícím dialogem, interakcí živých bytostí. K tomu odkazuje ostatně i další neméně geniální dílo Michelangelovo – freska na stropě Sixtinské kaple  Stvoření Adama: Bůh komunikuje se svým stvořením, se svým obrazem: stvořený a Stvořitel se k sobě vztahují.

V čase prázdnin a dovolených jsme měli možnost navštívit s rodinou bohoslužebná shromáždění i jiných křesťanských denominací, poznávat i jinou, nežli jen tu naši „domácí“ – husitskou tradici. Uvědomil jsem si, jak při veškeré různosti i rozmanitosti způsobů vyznávání, jsme si v křesťanské víře podobni, procházíme stejnými problémy, úzkostmi i radostmi, že jsme skutečně v Kristu jedním tělem a nemá cenu, aby ruka žehrala, že není nohou, nebo něčím dalším. Jsme součástí jednoho celku, jednoho těla, z jedné skály vytesáni, z jedné hluboké jámy vykopáni. Jen maličko jsme omezeni, že nejsme rovni Bohu, ale přesto korunováni jeho slávou a důstojností. Je nám svěřena vláda nad dílem Božích rukou, pod nohama nám Bůh všechno klade. Jsme skálou, která když se přidrží Krista tak, že se stane jeho tělem, nepřemůžou ji ani brány pekel.

Amen

Kázání o XXI. neděli po svatém Duchu 23. srpna 2020 v Husově sboru ve Vršovicích.