Kázání 11.10.2020 – Drahá a laciná milost

Iz 25, 6-9
Fp 4, 1-9
ev. Mt 22, 1-14

Dietrich Bonhoeffer, německý evangelický  teolog, za války jeden z představitelů tzv. Vyznávající církve, která tvořila ilegální protiváhu nacistickým státem tolerované a dozorované církve, popravený na samém konci války na Hitlerův osobní rozkaz jako jeden z posledních za účast na atentátu ze srpna 1944, je autorem útlého spisku Následování. Ten vznikl ještě před válkou a do českého duchovního prostoru vstoupil počátkem šedesátých let, aby významným způsobem zpopularizoval duchovní odkaz jednoho z největších protestantských teologů 20. století. Bonhoeffer v Následování rozlišuje mezi tzv. lacinou a drahou milostí. „Laciná milost“, říká Bonhoeffer, „je milost bez následování, milost bez kříže, milost bez živého Ježíše Krista, který se stal člověkem. Drahá milost je poklad skrytý v poli, pro nějž člověk jde a z radosti z něho prodá všecko, co měl. Je zavolání Ježíše, na něž učedník opouští své sítě, aby ho následoval. Je drahá, protože za ni člověk platí životem, je milostí, protože teprve jí získává život.“ Bonhoefferova slova tak dobře rezonují posluchačům, protože vědí, že autorův život samotný se stal ozvučnou deskou, která jeho předválečným slovům dala právě v době války a bezprostředního ohrožení novou razanci a naléhavost. Pamětníci Bonhoefferovy smrti zachovali svědectví o posledních minutách tohoto velkého Kristova svědka, který svého Pána následoval i potupným způsobem své smrti: na příkaz se museli totiž odsouzení svléknout donaha a takto dojít až k šibenici. Bonhoeffer se rozloučil se svými spoluvězni a klidný a smířený s lidmi v očekávání Boží milosti se tiše pomodlil a odevzdal do rukou svých katů – nevzpíral se, neprotestoval, nezvyšoval hlas – izajášovský trpící služebník vedený jako ovce na porážku. Jenom to samotné je výmluvným důkazem pravdivosti Bonhoefferových slov, která pro nás zaznamenal ve svém rozjímavém, ale přitom tak přiléhavém a stále aktuálním textu Následování. Vzpomněl jsem si na Bonhoefferovo rozdělování milosti na lacinou a drahou právě při četbě podobenství o hostině, kde si nelze nevšimnout rozporu, na kterém je toto podobenství postaveno. Na jedné straně dává král svým služebníkům příkaz, aby pozvali na hostinu každého, koho najdou – pozvání platí pro všechny bez rozdílu. To je milost „jako hrom“. Však je také potvrzena slovy o tom, že tito služebníci shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré, a svatební síň se naplnila stolovníky. Pak ale král vstupuje mezi stolovníky a najde toho, který není oblečen na svatbu. U něho se zastavuje, pokouší se s ním vést rozhovor, ovšem bez odezvy, a nebohý pozvaný je ze slavnosti vykázán potupně, tak, že jsou mu svázány na příkaz krále ruce a nohy a je uvržen do temnoty. Taky ve vás všechno vře, když to čtete nebo slyšíte? To si přece ten hodovník nezasloužil, král ho pozval, rozdíly nečinil a požadavky na dress code nestanovil, a teď ho přede všemi nejen vyhodí, ale ještě uvrhne do temnice za to, že není správně oblečený? Kdyby se takto zachoval čelný představitel církve, mám-li použít laciné aktualizační klišé, které vytrhne podobenství z jeho kontextu, pokud by tento představitel pozval do svého paláce na božíhodovou husu lidi bez rozdílu jejich postavení, tedy majetné, nemajetné, s domovem i bez domova, a následně by je kádroval za jejich oblečení, ale dokonce by i uvěznil za to, že nesplňují obecný úzus toho, jak má člověk přijít na společenskou událost, vzbudil by tím obecné pohoršení, nejen v ekuméně, ale nejspíš v celé společnosti. Co to je za člověka, jaká za milost pro všechny, když u prvního, kterého potká, začne dělat rozdíly? Jak se asi měl ten od plotů a na cestách obléknout na slavnost, na kterou ani nezamýšlel jít, a nyní je za to trestán? Tady něco nehraje, říkáme si. To, co nehraje, je právě nerozlišování mezi lacinou a drahou milostí. Teprve v optice, že Boží milost může být drahá i laciná budeme schopni pochopit a vyložit i toto podobenství. Boží milost je drahá, říká Bonhoeffer, mi ji ovšem svým přístupem devalvujeme, činíme z ní láci, která nám nestojí za to pro cokoliv a pro kohokoliv se obětovat. To nejdražší, co nám Bůh může dát, proměňujeme v pouťovou cetku, která nic a za nic nestojí. Je jenom sklíčkem, kterým pomrkáváme na ostatní, třpytkou, která možná na chvíli oslní, ale nic a nikoho neosvítí. Když se více ponoříme do Ježíšova podobenství, objevíme v něm i hlubiny, kterých jsme si v letmém přečtení nevšimli. Král, který si všimne člověka špatně oblečeného, neodsuzuje, naopak, oslovuje ho „příteli“. To oslovení nemám za konverzační frázi. V podobenství má každé slovo svůj význam a svoji váhu. Král, který řekne svému poddanému, notabene takovému, kterého musel násilím dovléct až do svého paláce, příteli, je jiným králem, nežli tuctovým monarchou, kterých jsou plné učebnice dějin a královské etikety. Král tímto přátelským oslovením odhazuje svůj majestát a sestupuje na úroveň toho špatně oblečeného. A protože známe životní příběh toho, který toto podobenství vyprávěl, víme, že to sestoupení bylo až na dřeň lidství: Bůh – Panovník se stává člověkem v bezbranném dítěti, a její jím až do konce, když nahý umírá na kříži. Těmi špatně oblečenými, přioděnými do fíkových listů, jsme my lidé. Nás zachraňuje ten, který nedbá na svůj statut krále a pro nás se stává člověkem. Co je v řeči podobenství špatné, není králův nárok na oblečení, ale to, že ten, který byl takto osloven panovníkem jako „přítel“, se nezmohl na slovo, že neodpověděl. Co měl říct? Ne svá slova omluv, výmluv, laciného rozmělňování drahé milosti, ale otevřít se tomu, který je Slovo, otevřít se Kristu v jeho následování milosti, která je tak drahá, že za ni člověk obětuje svůj život. Často se tváří tvář drahé milosti nezmůžeme na slovo. Přežvykujeme lacinou milost bez následování, milost bez kříže, milost bez živého Ježíše Krista, který se stal člověkem. Prosme za milost, která se nám stane tím nejdražším a nejcennějším, co v životě máme.

Amen

Kázání 11. 10. 2020 v Husově sboru ve Vršovicích
o XXVIII. neděli po svatém Duchu