Kázání 26.9.2021 – XVIII. neděle po svatém Duchu

Num 11, 16.24-29
Jk 5, 13-20
ev. Mk 9, 38-50

Syn, který chodí do prvního ročníku na střední škole, dostal za úkol napsat esej v rozsahu tří tisíc znaků na téma: „V co věřím?“ „Táto, pomož,“ řekl mi syn, když se termín odevzdání úkolu začal nebezpečně přibližovat. „Jak ti mám pomoct,“ odpovídám: „tebe se ptají, v co věříš.“ „Ale já nevím,“ odpovídá syn. „Ty nevíš, v co věříš?“ „Vím, v křesťanskýho Boha.“ „No vidíš, a co ještě?“ ptám se: „jakej je?“ „Hodnej,“ odpovídá syn a já si úlevně oddechuji, že syn nevyznává Boha, který by zlobil. Mám celkem hodného syna, který vyznává hodného Boha. Zlobiví synové, napadá mě, se často zlobí na Boha, o kterém nabývají přesvědčení, že Bůh je zlobí, bývají vyznavači zlobivého Boha. Rozzlobí se na Boha a potrestají ho ztrátou víry v něj. Proč věřit v zlobivého Boha? Není ale nevíra spíš potrestáním sebe samotného? Tak pokračují moje myšlenky. „Že je Bůh hodnej není zas tak špatná odpověď, ale co dál? Napsat, že věřím v hodnýho Boha asi stačit nebude.“ „Já nevím,“ opět syn odpoví a my se cyklíme mnoho minut v kruhu odpovědí „hodnej“ a „nevím.“ Radil jsem synovi: „udělej si osnovu, do které napíšeš, co o Bohu víš. Jak se projevuje, jak ho zakoušíme.“ Do debaty se zapojuje moje žena: „To je moc naučný, napiš svoji zkušenost s Bohem, kde můžeš ve svém životě určit místo – tady jsem se s ním potkal.“ Eseji na téma V co věřím? jsme věnovali celý večer. Schválně si ji zkuste doma vypracovat: zadání zní: v rozsahu tří tisíc znaků napsat V co věřím? Nejlepší příspěvky otisknu na pokračování ve Vršovickém Hlasateli. Pohotově odpovědět na otázku –v co věřím? není úplně jednoduché. Odpovědět jasně, srozumitelně, aniž se do toho člověk složitě zamotá. Katechumenům, které připravuji na křest říkám: „Naučte se krédo – to je odpověď na otázku v co věřím. „Věřím v Boha, který jako věčná Pravda a Láska je Tvůrcem všeho – věřím v Boha jednoho, Ducha věčného a Tvůrce všeho – věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.“ Opravdu mu věřím, a pokud ano, jak mě moje víra v něj proměňuje, kam mě posouvá? Často vzpomínám na hereckou kreaci Bolka Polívky v Zapomenutém světle, ve kterém ztvárňuje kněze z textu Jakuba Demla, a tento kněz vypráví sen, ve kterém přichází Bůh do prázdného kostela, rozhlíží se, nikde nikdo, najednou se otevřou chrámová vrata a vstupuje kněz, aby sloužil mši. Bůh ho vítá slovy: „Ecce, homo – ejhle, člověk! Už jsem ztrácel víru v tebe, propadal jsem dojmu, že člověk neexistuje, jsem jenom Já a najednou jsi přišel Ty.“ Od doby, co jsem viděl tento film jsem se naučil nejenom dětem, ale i ostatním, kteří vypráví o sobě či o někom, kdo halasně prohlašuje, že v Boha nevěří, odpovídat: „No, doufám, že Bůh ještě neztratil víru v člověka, to bychom asi měli vážný problém.“ Věřit znamená ke svému Já najít protějšek v božském Ty, a naopak. Jeden z významných teologů této církve se habilitoval spisem Vztah já-ty a křesťanství. Jenom tehdy, posuneme-li svou víru do tohoto vztahu, budeme schopni v této víře najít nejenom smysl proč žít, ale i účinné odpovědi na otázky jak žít. V rozhovoru se synem jsem si všimnul, jak často sklouzával k zkratkovitým vysvětlením typu „protože se to tak má, protože to říká Bible, protože…“ Na tom ale vztah já-ty – člověk-Bůh postavený není. Jediným platným „protože“ v takovém vztahu je láska: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Protože Bůh miloval, dal sám sebe nám – pro nás. Stal se jedním z lidí, v poslušnosti podstoupil i smrt. Pokud svůj vztah s Bohem nebudeme stavět na účinné lásce, nevybudujeme si nic, nežli obludný konstrukt, do kterého v posledku uzavřeme sami sebe, o Boha přijdeme, a nevejde se k nám do našeho vězení ani žádný jiný člověk. Ježíš v Markově evangeliu hovoří s učedníky, kteří ho nejprve oslovují, že viděli kohosi, kdo v jeho jménu vyhání démony, ale s nimi nechodí. To je modelová situace stokrát mezi námi křesťany variována: „Podívejte se na něj, on se taky hlásí ke Kristu, dokonce v jeho jménu dělá veliké věci, ale k nám nepatří. Pojďme ho Kristu udat, stěžujme si něho u samotného Krista Pána! A odpověď Spasitelova: „Co na tom, že s vámi nechodí? Důležité je, že je můj!“ A praktickou aplikaci hned na to Ježíš přidává: „Podá-li vám někdo číši vody, že jste Kristovi, nepřijde o svou odměnu.“ Každý skutek se počítá, i sklenice vody nezištně podaná. Vidět ve druhém bližního znamená přijímat ve druhém Krista. A proti tomu je samozřejmě i opozitum: svádět ke hříchu, zatracovat, to je snažit se druhého o Krista připravit. Nejméně srozumitelná bývá pro nás pasáž, ve které Ježíš explicitně líčí oddělování končetin, dokonce i zbavení se vlastního oka, pokud by nás tyto tělesné propriety přiváděly ke hříchu. Co už bylo kázání na toto téma – i mnou samotným – pronesených, ve kterých kazatelé líčí invalidy deroucí se za Kristem bez rukou, bez nohou, bez očí. Čím dál víc nabývám přesvědčení, že ta slova jsou na nás schválně tak políčena  ve vší své expresivitě, aby nás usvědčila z toho, že nám nejenom schází, na rozdíl od Krista – smysl pro humor a nadsázku, ale také, abychom si uvědomili, jak moc se bereme (smrtelně) vážně, až ve své víře často dospějeme do bodu, kdy si myslíme, že se musíme snad zmrzačit, abychom se Bohu přiblížili. Bůh je ale Bohem radosti, Bohem odpuštění, Bohem milosti. „Bůh je hodnej,“ jak říká náš Benjamín. Nestojí za rohem se sekerou, kterou by odťal naše neposlušné údy, osekal si nás do podoby, v jaké nás chce mít. Jde mu však o to, abychom ho začali brát vážně, a naopak, abychom přestali tak vážně brát sami sebe – a byli schopni udělat si třeba i legraci ze sebe samotného, z všeho našeho klopotného pachtění se za Kristem, kteří přitom tančí boogie woogie v našem srdci a chce, abychom se k němu přidali. Jak osolíme sůl, která přijde o svoji slanost? Nijak, neslaná sůl je protimluv. Stejně tak křesťan bez Krista je na nic, nezbývá, nežli se poohlédnout po někom, kdo je Kristův. „Mějte sůl v sobě,“ nabádá nás Pán. „A žijte mezi sebou v pokoji.“

Amen

Kázání o XVIII. neděli po svatém Duchu 26. září 2021
v Husově sboru ve Vršovicích