Kázání 24.10.2021 – Slepý v Hostivaři

Jr 31, 7-9
Žd 7, 23-28
ev. Mk 10, 46-52

Pán Bůh mi včera přidal další den k celkovému počtu dnů mého života. Prožil jsem krásný a požehnaný den, naplněný až po okraj Boží milostí. Škoda, že na něj zapomenu, šlo mi večer hlavou, když jsem usedal za pracovní stůl na faře, abych si pro vás připravil to, co vám teď budu povídat. „Pane, nevím, co mám říkat, už jsem jim všechno řekl,“ znovu se mi vkrádala do mysli ta obsesivní myšlenka, se kterou v poslední době začínám přípravu snad každého svého kázání. Dal jsem tomu ještě šanci, pomodlil se, abych zastavil tok myšlenek, a zůstal ve mně dojem z prožitého dne: „Prosím, Pane, jestli mám napsat toto kázání, použij si ho, jestli chceš něco sdělit skrze mne tomu malému hloučku, o kterém už teď víš, v jakém počtu se sejde zítra v kostele – ke všemu bez varhaníka a paní Jeleny, tak jsem ti, Bože k dispozici, a jestli nechceš nic říkat, anebo použít jiná ústa či jiné způsoby, udělej to, prosím, vždyť na mém kázání nic a nikdo nestojí.“ A Pán Bůh začal konat, tedy ne, že by před mojí modlitbou nekonal, ale rozpohyboval mou mysl tím správným směrem a moje prsty se rázem rozběhly po klávesnici s podobnou lehkostí, s jakou jsem kdysi připravoval svoje primiční kázání, světe div se, bylo to tenkrát také na uzdravení slepého Bartimaia. Jak toho Pán Bůh docílil, ptáte se? Umocnil ve mně pocity z prožitého dne, který byl docela obyčejný, ale ve své obyčejnosti neobyčejně krásný a požehnaný. „Poděl se s nimi o to, co jsi prožil, spočítej si všechna požehnání, která jsem ti dal, stejně si jich vybavíš jen pár a ten zbytek, jak ti žehnám, o tom ani nevíš, to ti na mysl nepřišlo, co jsem s tebou měl celý den práce.“ Čím tedy byl můj den zvláštní? Jestli čekáte strhující zážitky, dech beroucí dramata, zázraky a otevřená nebesa, tak to včera prožil někdo jiný, ne já. Byla sobota, sváteční den, kdy je volno a může se i o něco déle ležet v posteli. O sedmé hodině ranní přilehl k nám do lože ejhle, syn – Ruben! Sice jsem nadával, že nás nenechá ani v sobotu vyspat, ale už jeho jménem mi Bůh říká: „Přišlo za tebou jedno z mých požehnání, važ si toho! Važ si toho, že je ve věku, kdy ještě chce přiléhat k rodičům, ani se nenaděješ a ty se budeš doprošovat jeho přítomnosti.“ I další syn Rony se hlásil zkraje toho dne o slovo – totiž o nasycení z matčina prsu. „Bože, s těmi tvými požehnáními, se v tom mém případě nějak roztrhl pytel, “ myslím si. Ještě že nejmladší dcerky odjely na víkendový pobyt s vodáky, je o ně postaráno, jsou v péči zdatných vedoucích, vždyť i to je milost, že se nikdo u snídaně nehádá, neozývá se z jídelny pláč. To dopoledne jsem šel s Rubenem za ruku koupit náhradu za rozbitý vypínač, Vršovice byly zalité podzimním sluncem, ze stromů se snášelo zlátnoucí listí – žijeme ve zlatých Vršovicích, ani jsem to Rubenovi nemusel říkat, co bych mu vysvětloval, když kolem bylo tolik světla? Cestou zpátky jsme se stavili v knihkupectví, koupil jsem si dvě knížky, o kterých jsem se dočetl, že jsou výborné a já se těším, až si je přečtu. Pak jsme ještě pro Ronyho koupili krabici Sunaru a pro zájemce malinová lízátky, paralen a živočišné uhlí, takto požehnáni vypínačem, beletrií, umělou výživou a léky jsme přišli domů. Miliony lidí na tomto světě si nikdy vypínač nekoupí, nemají kde a nemají s ním co spínat, nekoupí si knížku, protože třeba neumí číst, jejich děti nikdo umělou výživu nenakrmí a léky pro sebe si také neobstarají. Z jedné cesty po Vršovicích jsme se tak vrátili obtěžkání tolika milostmi. Doma už vonělo maso k obědu, zelí a knedlík. Lahodným pokrmem jsme nasytili svoje žaludky a vydali se na odpolední procházku k Hostivařské přehradě: zase ten gejzír podzimních barev, Rony v kočárku, okolo pobíhající Ruben, za mnou moje žena. Vynikající zmrzlina z Lidlu a cestou zpátky ještě zastavení na pouti, řetízkový kolotoč a skákací hrad v rychle se šeřícím večeru. Doma pak opět jídlo, koupání nejmladšího syna a můj odchod na faru: „jdu napsat kázání!“ „A o čem bude?“ „To nevím, jak Pán Bůh dá.“ A Pán Bůh mi dal, abych si spočítal všechna požehnání uplynulého dne. Já marnotratník počítám a počítám, a většiny z nich se opravdu nedopočítávám. Udělejte si někdy i vy takovou denní bilanci Boží milosti. Určitě budete překvapeni, na co všechno jste v tom chvatu zapomněli, kolik věcí jste, podobně jako já, brali za samozřejmé, a přitom vůbec samozřejmé nebyly. Pokud se mi můj prožitý den uloží do paměti, jsem si jistý, že jednou na něj budu vzpomínat s vděčností: sobotní procházka s dětmi k přehradě, byli jsme mladí, zdraví, nic nás nebolelo – tedy mojí ženu bolela záda, já měl to ráno příšernou migrénu, ale čas milostivě obrousí takové maličkosti a zůstane to dobré. Co pro nás věci a lidé znamenají, si zpravidla uvědomíme až tehdy, co o ně přijdeme. Dokud je máme, připadá nám to samozřejmé, obyčejné, všední, normální – takových věcí, dnů, příběhů a lidí máme dojem, že nás ještě čeká tisíce, ale to je iluze. V našem životě je všechno naprosto přesně rozpočítáno – na minuty, na hodiny, na roky. Karty, se kterými hrajeme, jsou jedny jediné a vystačit si s nimi musíme celý život. Na faře jsem pak ještě ten večer otevřel album fotografií z dětství. Na zašlých černobílých snímcích vidím sám sebe ve věku deseti let, bráchovi bylo dvanáct, a babička nás vzala v sobotní odpoledne roku 1984 na Hostivařskou přehradu. Šli jsme tenkrát stejnou cestou, dokonce jsme se i vyfotili jen pár metrů od míst, kde jsem se tu dnešní (včerejší) sobotu fotografoval v záři zapadajícího podzimního slunce se svými nejmladšími syny. Já své fotografie z procházky s babičkou našel, jestli moje děti najdou po třiceti sedmi letech fotografie v cloudu ví Pán Bůh.

Tak, Pane Bože, vidím, že jsem to kázání napsal. „Mluvil jsi o slepém Batimaiovi? Jak jsi jeho příběh mým ovečkám, co přišly do kostela, vyložil?“ „No, víš, Pane, já jsem to včera všechno prožil, že já jsem ten slepý Bartimaios, který nevidí, co by měl vidět, a volám: Smiluj se nade mnou, Synu Davidův. A ty se mně ptáš: co chceš, abych pro tebe učinil? A já říkám, že chci vidět – všechno, co pro mě děláš.“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.

Kázání o XXX. neděli po svatém Duchu 24. 10. 2021
v Husově sboru ve Vršovicích