Kázání 20.2.2022 – Josef a bratří jeho

Gn 45, 3-11.15
1K 15, 35-38.42-50
ev. Lk 6, 27-38

První z biblických textů dnešní neděle je úryvkem z příběhu o Josefovi a jeho bratrech. Historie Josefova života je v biblické knize Genesis rozepsána do poměrně rozsáhlého epického vyprávění, které nese charakteristické rysy novely. Potenciál příběhu plného dějových zápletek a postupného odhalování charakterů jednotlivých postav správně rozpoznal německý spisovatel Thomas Mann, nositel Nobelovy ceny za literaturu, když na půdorysu biblického textu vystavěl své nejrozsáhlejší románové dílo Josef a bratří jeho. Protože Iva Myslivcová mě úkoluje podmínkou, aby se při mém kázání alespoň jednou zasmála, vsuvka pro Ivu a její smích přichází právě teď v podobě mnohým z vás již známé historky z dob, kdy jsme já a moje žena studovali bohosloví. V úvodu do textu Starého zákona profesor Kubáč, blahé paměti, vyprávěl příběh Josefa a jeho bratří, na přetřes přišly také faraonovy sny: „Studentko Volkmanová, povězte nám, co se zdálo faraonovi?“ vyzval moji budoucí ženu přednášející, aby vyzkoušel její znalosti. „No, faraonovi se zdálo, že z Nilu vystoupilo sedm krav tlustých a sedm hubených,“ odpověděla Adela Volkmanová, budoucí Frýdlová. „A ještě něco?“ ptá se netrpělivě vyučující. „No a potom se mu zdálo, že vyrostlo sedm klasů tlustých a sedm hubených.“ „A dost,“ ukončil odpověď nazlobený Kubáč, očividně nespokojený s obsahem sdělení, kterého se mu dostalo: „Tlustá můžete být vy, Volkmanová, klasy jsou plné!“ Tolik slova Ivě i ostatním pro zasmání jako moje vzpomínka na nezapomenutelného biblistu, jednoho z tvůrců moderního biblického ekumenického překladu Starého zákona, obětavého kněze a moudrého člověka profesora Vladimíra Kubáče. Propsal se mi do paměti a mám díky němu vlastní manželku usazenou do Josefova příběhu stejně silně, jako v něm vězí například žena Putífarova. Kubáčem řečená možná tloušťka mé ženy se nikdy nenaplnila. Dokonce si říkám, zda tehdejší slova učitelova nepřehodila výhybku v mysli mé manželky, která si úzkostlivě drží svou linii, prakticky beze změn od školních let, s výjimkou svých těhotenství, tam se ale pro změnu naplňuje druhá část Kubáčova výroku o plnosti klasů, které díky ní vstoupily do života, a také mě napadá, že počtem dětí jsme překročili jak sedm krav, tak i sedm klasů. Ale zpátky k Josefovi! Přečtený biblický text ho zastihuje v situaci, kdy překvapeným bratrům odhaluje jako egyptský vysoký státní úředník svou pravou identitu a říká: „Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta,“ bratrům v úžasu padá čelist a nemají co říct. Jejich nejtemnější životní rozhodnutí – zbavit se svého bratra, je právě v tu chvíli dostihlo. Čekali bychom výčitky, obviňování, pocit zahořklosti, ublížení, touhu po pomstě, nic z toho ale Josef nečiní. Dokonce jeho reakcí na setkání s bratry je pláč. Josef bratrům odpustil. Dokonce je to on sám, který své bratry povzbuzuje, aby se netrápili a nic nevyčítali, neboť to byl Bůh, který ho vyslal do Egypta, aby oni byli živi. Ač se to nezdá, staví nás tady biblický text před velké dilema, ve kterém se potkává lidská svobodná vůle s Božím určením a záměrem. Jak to v případě Josefa bylo? Bylo Boží vůlí, aby se bratři spojili proti Josefovi a usilovali mu o život?  Bratři tak nenáviděli bratra, že ho chtěli zabít. Hodili ho do studny a následně prodali jako otroka kupcům směřujícím do Egypta. Zachovali se naprosto amorálně, zvrhle, takovému jednání se říká zločinné spolčení, které má za následek velikou rodinnou tragédii. Otec přichází o své nejmilovanější dítě, o kterém mu bylo řečeno, že bylo roztrháno divokou zvěří. Opravdu to tak Bůh chtěl? Josef říká: „Vyslal mě před vámi Bůh pro zachování života.“ Pro správné pochopení je důležité si uvědomit, z jaké pozice Josef k bratrům hovoří. Mluví k nim jako ten, který dokázal odpustit. Odpuštění je pokaždé Boží. Když odpustíme, v tu chvíli se chováme jako Bůh. Jestli existuje něco, o čem můžeme na sto procent říct, že se tím podobáme Bohu tak, jaký je, pak je to odpuštění. Odpuštění je takovým Božím otiskem v nás. Jenom tehdy, když ho jsme schopni prožít, udělit, podobáme se Bohu. Příběh Josefa a jeho bratrů není příběhem, ve kterém Bůh zázračně tahá za nitky a všechno podle své vůle a záměru směřuje ke kýženému šťastnému konci. Je to příběh veliké lidské neústupnosti, velikého zla, které se nezastaví ani před úkladnou vraždou v rámci rodiny. Viníci jsou jednoznačně vinni, oběti jsou obětmi. Ale i v takové situaci, říká Bible, je místo pro Boží východiska. Nikoliv v tom přijímat všechno, co život přináší v pasivní útrpnosti: Bůh to tak chtěl, proto trpím, Bůh to tak chtěl, proto trpí lidé okolo mě, ne! I když procházím utrpením, mám jeden mocný nástroj, jak situaci změnit – tím je odpuštění. Odpustit druhým, ale také odpustit sám sobě. Vzít všechna svá selhání, prohry, okamžiky, kdy jsme byli přemoženi temnotou, a vložit je na Kristův kříž. Starozákonní Josef je předobrazem odpouštějícího Krista, který se obětuje za své bratry. Josefovi bylo ublíženo, bylo mu hodně ublíženo ze strany jeho nejbližších, ani takové ublížení ale nedokázalo zabránit jeho lásce. Dokázal odpustit, zachoval se božsky. A teprve v odpuštění našel i smysl, proč se věci odehrály tak, jak se odehrály. Dokud neodpustil, nemohl vidět souvislosti, ani smysl věcí, které se na něm odehrály, až v odpuštění začíná rozumět a vidět to, jak Bůh prostupuje jeho životním příběhem.

Často si v životě kladem otázky po smyslu toho, co se s námi děje, jaký smysl mají věci, které se kolem nás odehrávají. Josefův příběh nás upomíná na to, že porozumění věcem, jevům, i lidem, přichází s odpuštěním. V odpuštění zaséváme to, co pomíjí,  aby se narodilo to, co přetrvá. Až ve zpětném pohledu, potom, co jsme odpustili, nabývají pro nás jasné kontury toho, jak nás Bůh životem vedl a co bylo těmi okamžiky Božího navštívení. „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám…

Amen

Kázání o VII. neděli po Zjevení 20. 2.2022 v Husově sboru ve Vršovicích