Kázání 26.6.2022 – O následování

1Kr 19, 15-16.19-21
Ga 5, 1.13-25
ev. Lk 9, 51-62

Závěr 9. kapitoly Lukášova evangelia, nadepsaný v Ekumenickém překladu O rozhodnutí k následování, budu mít už navždy spojený s přípravou mého prvního kázání a jeho následným přednesem na prvních mnou samostatně vedených bohoslužbách v husitské kapli ve Strašnicích na bývalém evangelickém hřbitově. Psala se polovina 90. let, já ještě dlouho nebyl ani bakalářem teologie, když jsem v podobném čase jako teď – před létem, byl požádán farářkou, abych ji zastoupil a ujal se vedení nedělních bohoslužeb, včetně kazatelské služby, ale bez varhaníka, jak mě upozornila, protože i ten si bere dovolenou. Kamarád a můj kmotr Jirka Bím, který neuměl hrát na klávesové nástroje, se nabídl, že mě doprovodí na harmonium. Byli jsme skutečně podivnou dvojkou: varhaník, který neumí hrát na varhany, a kazatel, který nikdy nekázal, a oba zároveň jsme byli, poprvé v životě postaveni před výzvu, vést veřejnou bohoslužbu. Jirka, který měl chatu v Čerčanech, týden před tím poctivě nacvičoval pohyb jedním prstem po klaviatuře varhan v místním kostele a učil se píseň Bohoslužba začíná. Já jsem mu ukázal, na které klávese najde tón G1, to, když si zapamatuje, bude mít vyhráno, neboť píseň je v F duru, tedy s jedním béčkem, na které nesmí zapomenout, když vystoupá za tón A, tam že musí vždycky přejít na černou klávesu. Jirka namítal, že ho to béčko strašně stresuje, pokaždé ho zapomíná, a jestli by nešlo ho nějak obejít. Protože jsme ani jeden nevěděli, co je to transpozice, převod písně do C duru, který žádná předznamenání nemá, nás nenapadl, ani jsme to neuměli. Já s podobnou ne obratností zápasil s Božím slovem, pomocí mi byla výkladová literatura, v neděli jsme potom oba nastoupili ve Strašnicích, věřící přišli v plném počtu tří, čímž o jednoho překročili Pánem Ježíšem deklarovaný počet účastníků bohoslužby: kdekoliv shromáždí se dva nebo tři, myšleno v tomto případě bez faráře a varhaníka. Poprvé jsem pak uslyšel: „Bylo to hezký, jenom ten varhaník se nám trochu ztrácel…“  Přitom jsem měl pocit, že se neztrácel jenom varhaník, ale i kazatel, to ale lidé nepoznali. Kázání se nedochovalo, ačkoliv jsem ho opakovaně hledal, a mám dojem, že s Jirkou Bímem jsme dnes už jedinými přeživšími z této straš – nické bohoslužby. Jak těm třem pomohla na jejich cestě do Božího království, nevím, Bůh to ví, ve věci kvality kázání nicméně věřím v Ducha svatého, spoléhám na Boží milosrdenství, shovívavost a na lidskou zapomnětlivost. Že jsem kázal na Rozhodnutí o následování, vím nezvratně, a považuji to za příznačné, že v počátcích mé kazatelské služby mi byl přidělen právě tento text. Od té doby jsem na něj kázal mnohokrát, za doprovodnými nástroji se také vystřídala pěkná řádka lidí; co vím, tak Jirka Bím po tom zážitku odmítá byť jen pohledem zavadit o hudební nástroj, natož se ho dotknout. Já jsem si podobnou averzi ke kázání naštěstí, anebo na smůlu vám? nevypěstoval, a před výzvu přemýšlet o svém vlastním rozhodnutí k následování, jsem tak stavěn doposud. Ve výkladu řečené pasáže opět jako důležitý vidím jeho kontext. Ten v tomto případě tvoří starozákonní spjatost s povoláním proroka Elíši, ale také předcházející Ježíšova konverzace s učedníky na cestě do Jeruzaléma, když procházejí samařskou vesnicí. Horliví učedníci, když jsou svědky nepřijetí, chtějí přivolávat oheň z nebes, jako to kdysi učinil Elijáš – opět linka vztahující se k příběhům ze Starého zákona. Ježíšova reakce je však úplně jiná: „Nevíte, jakého jste ducha,“ říká, „Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ To je pandán k následné přehlídce lidí, kteří předstupují před Ježíše, a každý svým způsobem řeší pohnutky k následování. To jsem tehdy ve Strašnicích přehlédl a snadno se to může stát i nám, že se nám vytratí z mysli to základní: Proč Ježíš? Nikoliv aby lidi vedl do záhuby, ale aby je zachránil. Stejně tak příznačné pro tuto pasáž je, že o žádném ze zmíněných lidí, kteří byli konfrontováni s Ježíšem, nevíme, jak to bylo dál, pro co se rozhodli, jak se po setkání s ním zachovali. Tím se nám text stává příběhem s otevřeným koncem, ne, abychom si domýšleli a fabulovali, jak který co udělal, ale abychom sami sobě položili otázku: jak a v čem já následuji Ježíše, pro co jsem se rozhodl a jak na svém rozhodnutí následovat Krista trvám či netrvám. Prvnímu ze zmíněných mužů, který Ježíšovi nabízí, že ho bude následovat, odpovídá konstatováním, že Syn člověka nemá, kam by hlavu složil. Napadá mě, že tím Spasitel chce říct, že v následování Krista se všechno stává nejistým s výjimkou jediné jistoty, a tou je on samotný. Co a jak bude s Ježíšem nevím, vím, že bude Kristus. Kolikrát i ve víře podléháme dojmu, že máme „své jisté“. Zbavme se té iluze a jedinou jistotou ať se nám stane živý Kristus. Je to úžasně osvobozující od všech svázaností. Další muž je Kristem osloven, aby ho následoval, a ten žádá o dovolení pochovat svého zemřelého otce. Jiný, který se mu sám nabízí, prosí, aby se mohl rozloučit se svou rodinou. Protože nevíme, jak příběhy těch mužů pokračovaly, nemůžeme z toho odvozovat, že Ježíš ty lidi vybízí, aby zpřetrhali svá pouta s rodinou, aby nevzdávali úctu svým zemřelým, tím by kladl na své následovníky větší nárok, než Eliáš. Stále platí, že Ježíš přichází pro jejich záchranu, ne k trestu a záhubě. Když promítneme sami sebe do situací, ve kterých jsme stavěni před rozhodnutí o následování, jak se uvidíme, jak se zachováme? Zemře nám blízký člověk: otřese to naši vírou v Boží moc, že spolu s ním pohřbíme i naše věření, anebo naopak objevíme vroucnější cestu k následování Krista i v smutných časech? Díváme se na svou rodinu jako na překážku k tomu, abychom Krista následovali, anebo naopak rodina se stává nástrojem naší cesty ke Kristu? Nejsou jediné, univerzálně platné odpovědi. Každý žijeme svůj jedinečný příběh následování Krista, každý v něm odpovídáme sami za sebe. Jsme živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Amen

Kázání 26. 6. 2022, Husův sbor Vršovice, III. neděle po sv. Duchu