Kázání 28.8.2022 – O víře jako podpatku

Sir 10, 12-18
Žd 13, 1-8.15-16
ev. Lk 14, 1.7-14

Pýcha je tradičně řazena mezi tzv. sedm smrtelných hříchů. Nebudu rozebírat, proč je ze součtu všemožných hříchů vybráno právě sedm a proč se tyto nazývají smrtelnými, to řeší katolická věrouka, jejíž výklad jsem nestudoval, ani k němu nejsem povolaný. Bible, respektive v ní apoštol Pavel, vidí každý hřích jako smrtelný v známém popisu toho, co je jeho důsledkem: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Podle takto nastaveného kritéria není větších a menších hříchů, není proti sobě hřích a hříšek, pýcha proti kostce cukru navíc do kávy, nejsou malé a velké hříchy, hříchy hlavní a hříchy vedlejší, jako jsou hlavní a vedlejší ulice, kde se řeší přednost jedněch před druhými. Je jeden hřích, jehož důsledkem je smrt, a je jedna milost Boží, jejímž důsledkem je věčný život v Kristu. Abych předešel případným nedorozuměním, kladu na srdce sobě, nám, zkrátka každému, kdo se potkává s mými slovy tady v kostele, nebo tam, kde si  je později přečte či uslyší: to, co říká apoštol Pavel ve 23. verši 6, kapitoly listu Římanům, je vyznání víry v živého Krista, nejedná se o definici smrti, ani jejího místa v životě. Není argumentem, kterým se můžeme vytasit v diskusi s evolučními biology, tím méně s lékaři, a já nevím s kým ještě, když s nimi budeme debatovat o povaze smrti. Ani to není mačeta, kterou nám Pavel dává do ruky, abychom s její pomocí rozsekali z pozic morálních a věroučných chudáka hříšníka: podívej, jak dopadneš: umřeš, a to máš za to, že hřešíš. Dietrich Bonhoeffer si správně všimnul, že kdykoliv se křesťané ve své misii směrem k nevěřícím začnou zaštiťovat smrtí, učiní z ní boxerskou rukavici, před kterou člověk musí zákonitě kapitulovat, přestanou se chovat křesťansky, kristovsky. Bůh není Bohem smrti, strachu, zkázy, ale Bohem života a radosti. Kristus smrtí nevyhrožoval, ale naopak zval do života, a dělal maximum pro jeho rozvoj. Evoluční biolog, stejně, jako kdokoliv jiný když je moudrý, na podobnou argumentaci nepřistoupí a s blazeovaným klidem může odpovědět,: umřu, protože jsem naživu, smrt je nedílnou součástí života. Hřích je pojmem z okruhu morální i biblické teologie, smrt primárně veličinou biologickou, a až následně ji tematizuje teologie. O čem jiném, než právě o tom, jsou všechny ty pohádky o kmotřičce smrti, kterou kdosi obelstí a na čas uvězní, aby pak s hrůzou zjistil, že bez smrti se žít nedá. Víra ale není pohádka, bláhové spolehnutí se, že v případě alespoň jednoho člověka – jakéhosi galilejského Žida narozeného před tisíci lety, se to povedlo, a když se to povedlo v případě jednoho, principiálně to je možné každému. Věřit ve Vzkříšení se vskutku může mnohým jevit jako pohádka, a právě z těchto pozic býváme my křesťané často terčem posměchu, já ale vidím posun mezi tím věřit ve Vzkříšení a věřit Vzkříšenému. Věřit Kristu znamená potkat se se Vzkříšeným. Sám na sobě okusit, že ten, kterému věříme, je živý. Mám-li to k něčemu připodobnit, potom je to, jako když celý život hloubáme o Jižní Americe, přemýšlíme o tom, jaká je a není, nikdy jsme tam nebyli, a najednou se potkáme s rodilým Jihoameričanem, který s námi začne sdílet prožitky ze své země.

Já ale nechtěl hovořit ani o smrti, ani o Vzkříšení a povaze naší víry v něj. Tím ústředním tématem, ke kterému mě nasměrovalo úvodní čtení z biblické knihy Moudrosti Ježíše Siracha, je pýcha. O ní Sirachovec říká, že pro člověka začíná tím, že odpadne od Hospodina a své srdce odvrátí od toho, kdo je jeho tvůrcem. Jiný biblický autor, Kazatel hovoří o pýše, která předchází pád, a dodává, že domýšlivost předchází klopýtnutí. Pýcha se tak řadí mezi frekventované hříchy mezi teology, vykladači – vykradači Božího Slova, stejně urputně doléhá i na ty, co stojí v čele křesťanských sborů, ale své oběti v hojném počtu nachází i mezi řadovými věřícími, kteří ve své víře nacházejí účinný nástroj jak se povyšovat nad drihé. Mezidenominační vztahy jsou plné pyšného přezírání, o mezináboženském dialogu ani nemluvě. V kategorizovaných seznamech hříchů ve Starém ani v Novém zákoně přitom pýchu nenajdeme, pokaždé je ale její role v životě věřícího nahlížena jako výsostně negativní. Že pýcha je počátkem pádu, je zřejmé od prvních stránek Bible nejenom na příběhu stavby města a věže s vrcholem v nebi, kde je toto sdělení zakódováno, stejně jako ve vyprávění o pádu člověka, za kterým stojí ďábelské pokušení pýchy – vyvýšit se nad druhé, vyvýšit se nad druhého – nad Boha.

Vědom si tohoto permanentního nebezpečí, k němuž má věřící lid mimořádnou přilnavost, říká Ježíš své podobenství o svatbě, na které si hosté vybírají čestná a vážená místa, ze kterých jsou následně vykazováni, proto, že se vždycky najde někdo čestnější a váženější nežli jsou oni sami, a proto, „každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ To není myšleno jako výzva k sebemrskačství, ve kterém se záměrně budeme umenšovat v očekávání budoucího povýšení, ani to není stanovení zasedacího pořádku v kostele, kde věřící obsazují lavice odzadu – ten, kdo špatně slyší a vidí, sedí nejdál. Je to Ježíšova výzva k tomu, abychom o sobě smýšleli střízlivě, bez toho, abychom ke svému růstu potřebovali umenšovávat druhé. Jedna možnost, jak vyrůst v očích druhých, je, vzít si vysoké podpatky a stoupnout si vedle menšího člověka bez bot. Je s podivem, kolikrát se nám křesťanům stává víra tím řečeným podpatkem, který nazujeme, a o hlavu menšímu člověku jím ještě stoupneme na bosou nohu, abychom po jeho boku pořádně vyrostli. S gustem dupneme druhému na nohu a ještě to okořeníme slovy víry v duchu řečeného: „stejně umřeš, mzdou hříchu je smrt.“ Tak přesně takové – nás, Ježíš nabádá: „Uvolni své místo, postav se dozadu a čekej na mou milost,“ vždyť i: „Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království.“

Amen

Kázání 28. 8. 2022 v Husově sboru ve Vršovicích o XI. neděli po svatém Duchu