Kázání 18.6.2023 – Budete mi královstvím kněží

Ex 19, 2-8a
Ř 8, 1-8
ev. Mt 9, 35-10,8

Kázání minulé neděle jsem otevřel lamentací nad tím, kolik se do pracovní náplně faráře vlamuje neduchovních věcí, pro které pak není schopný – ochotný – způsobilý připravit si na neděli výklad Božího slova. Dnes v tom nebudu pokračovat, kázání jsem si oproti minulému týdnu připravil v náležitém předstihu, a chtěl bych se usoustředit nikoliv na to druhotné v kněžské službě, ale na to prvořadé, co tvoří její základ. Inspirovalo mě k tomu slovo z prvního biblického textu dnešní neděle z 19. kapitoly knihy Exodus. Čteme zde proklamaci, ve které Bůh vyvolenému lidu shromážděnému na Sínajské poušti a stojícímu na úpatí hory, na které Mojžíš obdrží od Boha Dekalog, říká: „Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ Tato slova jsou považována za prazáklad tzv. „obecného kněžství“ Božího lidu. O co se jedná? Nejprve si všimněme rozdílu mezi kněžstvím ve Starém a v Novém zákoně. Starozákonní kněz je na prvním místě obětník – obětuje nejprve za svoje hříchy a následně za hříchy svěřeného lidu. Kněžská služba je od pradávna spojena se službou obětní. Tím znovu navazuji na kázání minulé neděle, které bylo postaveno na napětí mezi milosrdenstvím a obětí: milosrdenství chci, a ne oběť. Přemýšlejme nad tím zvláštním slovem „oběť“.  Napadá mě, že jeden z důvodů současné nízké popularity kněžského povolání v blahobytné společnosti, je ten, že nerozumíme smyslu oběti. Sice každý známe to slovo, ale víc než něco konkrétního, je nám abstraktním, obstarožním pojmem, o kterém nevíme, kam ho zařadit. Společnost okolo nás není nastavena k oběti, stejně, jako není nastavena k milosrdenství, my sami nejsme nastaveni stejně intenzivně k oběti, jak tomu bylo kupříkladu v době Mojžíše, a prakticky permanentně až do nástupu moderní doby. Až poměrně nedávno byla oběť nahrazena prosperitou, zábavou, mít se dobře, být šťastný, užívat si a bavit se – to je způsob, kterým čteme svět okolo nás. Do chvíle, kdy náš banket na Titanicu něco naruší – celosvětová pandemie, válečný konflikt, ekonomická recese, v osobní rovině pak nemoc, ztráta zaměstnání, ztráta životního partnera a mnoho dalších věcí. Smysl oběti netkví na prvním místě ve snaze naklonit si božstvo, usmířit si ho, být s ním zadobře tím, že něco, někoho, obětuji. Oběť má hlavně reintegrační význam. Probouzí k vědomí, že nic není samozřejmé, že nic není jisté, že nic není „jen tak“, zadarmo, z ničeho nic, ale že všechno má svoji cenu. Toto uvědomění často přichází až ruku v ruce s nějakým konkrétním, často dějinným presem. Nepřestává mě fascinovat odvaha těch, kteří například v časech nacistické, či později komunistické persekuce, našli odvahu postavit se na odpor, měli sílu něco dělat – i s vědomím, že dávají všanc svůj život. Máme takových příkladů kolem sebe stovky a tisíce, jedním z nich je pamětní deska faráře Bendla na našem kostele. Karel Čapek o smyslu oběti napsal svou poslední hru Matka. Je-li kněz obětník, znamená to především, že pomáhá těm, kteří mu naslouchají, znovuobnovit jejich vztah s Bohem. Volá je k odpovědnosti, k vědomí celku, smyslu. Teolog Zdeněk Trtík říká: „Člověk Starého zákona „vylévá duši“ před Hospodinem, podobně jako Chana ve svém žalu nad tím, že jí Bůh nedopřál potomka. Tento reintegrační smysl mají ve Starém zákoně všechny oběti krvavé i nekrvavé, a je styčnou plochou i s Kristovou obětí na kříži.“ Starozákonní kněžská služba byla postavena na systému neustálého opakování obětí dle příslušné kategorizace hříchů. Vedle zvláštní sorty kněží ale ve Starém zákoně probleskuje vědomí o tom, a dnes jsme to slyšeli z 19. kapitoly Exodu, že každý, kdo je součástí pospolitosti, nese sám na sobě vyvolení ke kněžství, které ovšem není kněžstvím obětním, nýbrž obecným. Důraz už tedy není kladen na oběť samotnou, ve vztahu k ní skutečně platí, že milosrdenství je cennější než oběť, protože Nejvyšší oběť už byla vykonána. Dochází tak ke zvláštnímu paradoxu, všímá si Trtík, a sice, že „podle reformačního pojetí v křesťanské církvi nikdo není knězem a zároveň všichni jsou kněžími.“ Jak je to možné? Protože jediným pravým knězem církve je Obětovaný a Vzkříšený Kristus. On svoji obětí jednou provždy smazal každý hřích, vyhlásil všeobecnou amnestii provinilých dříve, nyní, i na věky věků. Úkolem nás není nekrvavým, či krvavým způsobem tuto Kristovu oběť jakkoliv opakovat, či napodobovat, ale máme o ní svědčit, zpřítomňovat ji svým životem, ve kterém bude převládat milosrdenství nad obětí. Zároveň svoji ochotou k oběti pro druhé budeme reintegrovat – znovuzapojovat svoje porušené lidství do vztahu s Bohem, budeme se vylaďovat na jeho vlnovou frekvenci, jednat v souladu s tím, co je nám Bohem svěřeno jako náš životní úkol. Oběť nás povede k uvědomování si a hlubšímu prožívání významu věcí a událostí, kterých jsme součástí, zabraňuje zpovrchnění života, uplývání na vnějších věcech, časových záležitostech. V církvi vás vědomí obecného kněžství může vést i realističtějšímu pohledu na institucionalizovanou formu svátostného kněžství – mám na mysli službu nás farářů. Podstatou svěřeného kněžství se od vás nijak nelišíme. Moje kněžství je kvalitativně stejné, jako to vaše. Možná mám o něco málo víc v tomto oboru nastudováno a načteno, to ale neznamená, že vaše svědectví nemůže o mnoho převyšovat moji zkušenost s Bohem a její interpretaci. Stejně tak míra milosrdenství a oběti může být mnohokrát vyšší na straně takzvaných laiků oproti jednotlivcům z řad kléru. Ježíšovo povolání ke službě: „Žeň je velká, dělníků málo,“ tak není určeno úzkému kruhu privilegovaných. Je to apel na každého z nás, kteří jsme uvěřili ve Vzkříšeného Krista, který volá: „Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“

Amen

Kázání o III. neděli po svatém Duchu 18.6.2023 v Husově sboru ve Vršovicích