Kázání 23.7.2023 – Časové schránky

Iz 44, 6-8
Ř 8, 12-25
ev. Mt 13, 24-30.36-43

Při stavbách významných budov, mezi které dříve bezesporu chrámy, kostely a modlitebny patřily, bývalo zvykem ukládat do nich na vyhrazená místa časové schránky. Do úložných kamenů v základech, ale také do korouhví věží, vkládali stavitelé poselství v podobě listin, různých předmětů, mincí, stavebních plánů, později i fotografií, kterými dokládali svůj každodenní život, své zápasy, svou víru. O časové schránce v úložném kameni našeho vršovického Husova sboru jsem byl poměrně detailně informovaný ze dvou kronik náboženské obce, z nichž obě zaznamenaly okolnosti, za kterých byla časová schránka v listopadu 1930 vytvořena a také, co je jejím obsahem a kde se nachází. Protože letošní rok je jubilejním rokem stého výročí trvání náboženské obce husitské církve ve Vršovicích a stejně jako v předchozích letech v letních měsících porbíhaly i letos v době prázdnin udržovací práce v prostoru divadla, padlo rozhodnutí ke schránce se dostat a otevřít ji. Co to obnášelo? Nejprve její přesnou lokalizaci podle zápisů ze starých kronik. Věděl jsem, že schránka v podobě zaletované měděné kazety byla vložena do otvoru v úložném kameni, který je z jedné strany viditelný ve foyeru Vršovického divadla MANA pod chrámovou lodí. Po změření síly zdiva a vyměření vzdálenosti druhé zazděné strany úložného kamene jsem vzal do rukou bourací kladivo a jal se cihlu po cihle odkrývat přístup k zazděné schránce skryté v žulovém monolitu. Trvalo mi to s přestávkami dva dny, stálo mě to námahu, pot, a jenom pár kapek krve, protože jsem nepracoval v rukavicích. Po několika hodinách jsem byl odměněn pohledem na měděnou kazetu s vyrytým nápisem Ve jménu Páně a datem 25.11.1930. Devadesát tři let byla schránka ukrytá všem pohledům. Nikdo z těch, kdo schránku tehdy ukládali už nežije. Žijící kolem místa uložení procházeli nevěda, jaké cenné svědectví se pár centimetrů od nich v útrobách zdi skrývá. S rozechvěním jsme následně ve farní kanceláři schránku za přítomnosti některých členů rady starších a dalších hostů otevřeli. Dýchla na nás doba před více než devadesáti lety, a to doslova. Jako konzervant posloužily předkům listy bobkového listu – vavřínu, který všechny uložené memorabilie provoněl. List po listu jsme opatrně brali do rukou jednotlivé předměty, které ještě čekají na své detailní prostudování a archivaci, vše dle očekávání: plány budovy, mince, fotografie, denní tisk, pamětní listina kaligraficky provedená na pergamenových listech a také něco navíc, co kroniky nezmínily. 33.839 dnů čekala schránka na své otevření. To je 92 a tři čtvrtě roků, 1.111 měsíců – jeden celý počtem dnů požehnaný lidský život, na jehož délku si v daném rozsahu může z počtu statistického dělat naději jen málokdo. Před očima mi šly tváře lidí, kteří podle záznamu byli uložení časové schránky přítomni: farář Šťastný, který na úložný kámen třikrát poklepal ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Předseda stavebního odboru inženýr Němota s dcerkou Věrou, které v té době zbývaly necelé čtyři roky života, architekt budovy Karel Truksa, nejstarší člen rady starších Jindřich Jelínek a další. Byli přítomni uložení časové schránky, sami jsouce časovými schránkami, stejně jako my, kteří jsme byli přítomni jejímu otevření. Jednou někdo z odstupem let stejně jako jsem to teď činil já, bude přehlížet životy nás, kteří jsme byli při otevření časové schránky v roce 2023 – bude zmiňovat faráře Frýdla, předsedu rady starších Exnera, přítomné děti, jejichž životní cesta bude už dávno dovršena, stejně jako všech ostatních.

Apoštol Pavel v 8. kapitole listu křesťanům do Říma píše, že každý člověk je dlužník, ale není dlužníkem sám sobě, abychom museli žít podle své vůle a spět tak k nevyhnutelné smrti. Ve víře v Krista nám byl přidán i jeho Duch vítězící nad smrtí. Znovu můj pohled upoutal nápis vyrytý rukou Antonína Němoty na měděné schránce: „Ve jménu Páně.“ Ve jménu Páně zakonzervoval něco málo ze svého času člověk, který se narodil více než před stovkou let.  Vlastně toho ani tak moc nebylo: pár dobových novin, zpráv například o tom, že Karel Čapek obdržel státní cenu, že ve Vršovicích stavějí Husův sbor, že zubní technik provozuje svou ordinaci na Vinohradech v Šafaříkově ulici číslo 3, (v tom samém domě bude od roku 1974 žít budoucí farář Husova sboru ve Vršovicích David Frýdl, a z tohoto domu se vydá jednoho dne do Husova sboru na Vinohradech, aby vstoupil do husitské církve), nějaké fotografie, bobkový list, vlaječka – to všechno „Ve jménu Páně“ zaletováno, uzavřeno, uschováno pro budoucí otevření. Vůně vavřínu mi evokuje jiná Pavlova slova o věnci pomíjitelném – toho z bobkového listu, který dávali na krk vítězům v běžeckém závodu, a věnce nepomíjitelného, který obdrží člověk jako odměnu z Boží milosti za svůj běh víry. V tomto očekávání apoštol napsal: „Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“

Každý z nás jsme jedinečnou časovou schránkou svých životních zkušeností, zápasů, proher i vítězství. Jsou v nás ukryté vzpomínky na to, co v čase probíhalo a v čase končilo, ale jsme také schránkami nadějí, kterých jsme se v životě přidržovali, schránkami víry, která dokáže hledět k obzoru a za ním přetrvávající Boží milosti, a konečně lásky, která jako jediná zůstane a kterou nemáme jenom trpně přijímat, ale rozmnoženou ji předávat těm, kteří jsou okolo nás. To všechno se má dít „ve jménu Páně“, jak nám do našich okoralých a zkornatělých srdcí zlatým písmem ryje Duch svatý. Na podzim uložíme do zdí našeho kostela novou časovou schránku z mědi – pro ty, kdo přijdou po nás. Prosme za to, abychom ještě před tím,  než budou naše časové schránky ukládat do prachu země nebo popelnic kolumbárií „ve jménu Páně“, k budoucímu otevření, mohli jsme i my vyznat: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“

Kázání 23.7.2023 VIII. neděle po sv. Duchu, Husův sbor Vršovice