Kázání 15. 9. 2024 – Pojď za mnou, Pokušiteli

Iz 50, 4-9a
Jk 3, 1-12
ev. Mk 8, 27-38

Vyznání u Cesareje Filipovy – opět další kazatelsky exponovaný oddíl, který jsme slyšeli a probírali mnohokrát. Zkusme protentokrát vstoupit do tohoto textu tam, kde končí jeho druhá část, totiž Ježíšovou výzvou Petrovi, kterou ekumenicky překládají jako pokárání: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.“ Odkázáni na ekumenický překlad, zní nám Ježíšovo kárání Petra nezvykle tvrdě. Stejného smýšlení byl nejspíš i Lukáš evangelista, který označení Petra za satana do popisu této události ve svém evangeliu raději ani nezařadil. Je zajímavé, že ani v současném překladu Bible 21 není zásadní rozdíl. Kárání je v ní dokonce nahrazeno expresivnějším výrazem „okřiknutí“, Ježíš Petra okřikne: „Odejdi ode mě, satane! Nemyslíš na Boží věci, ale na lidské.“ Kdybychom měli možnost rozumět a ponořit se do jazyku řeckého originálu, nejspíš bychom byli překvapeni, jak odlišně v něm ten dialog vyznívá, a jaké mnohem hlubší vrstvy v sobě ukrývá. Tak předně, to co je překládáno jako pokárání, případně okřiknutí, je něco docela jiného, než když matka okřikne neposlušné dítě, anebo když pokáráme nepozorného člověka, který nám omylem stoupne na nohu. Evangelista pro to, jak Ježíš zareagoval na Petra, použil sloveso, které se na jiných místech Nového zákona používá v souvislosti s exorcismem. „To, co mi říkáš, Petře, zavání ďáblem,“ tak bych asi já vyjádřil Ježíšův postoj vůči prvnímu z učedníků, ale pozor, to není všechno. Teprve potom přicházejí i v češtině ta známá slova „apage, satana,“ která jsou ovšem v tomto případě doplněna, na rozdíl od  podobně znějící citace z Matoušova evangelia, kde je nacházíme v popisu Ježíšova pokušení na poušti, ještě o další slovesné tvary, které ovšem vyznění posouvají k dalšímu významu, nežli jak nepřesně ekumenici i Jednadvacítka překládají: „Jdi mi z cesty, satane.“ Takto přeloženo Ježíš připomíná valící se tank, kterému všechno okamžitě uhýbá z cesty, včetně ďábla, a to, co neuhne, je rozdrceno, přitom obsah toho sdělení je ve skutečnosti diametrálně odlišný. Ježíš Petra neokřikuje, aby se mu klidil z cesty, naopak říká větu ve smyslu: „Pohni se za mnou, Pokušiteli.“ Ostatně v tomto smyslu přesněji a lépe vystihuje povahu dialogu překlad Kralických: „Jdiž za mnou, satane…“ Ježíš, třebaže odmítá Petrův postoj, neodmítá Petra, naopak, i přesto, že ví, že se mýlí, vyzývá ho k následování. Kolikrát my v mnoha věcech, událostech i lidech vidíme působení ďábla. „To je od zlého, to je od ďábla,“ říkáme na kde co a stavíme se do odmítavé role. Ježíš i toho, skrze něhož přichází pokušení, zve na cestu následování. „Pojď za mnou,“ říká, „hoď za hlavu to lidské, a hleď na to, co je Boží.“ Ježíšova odpověď pomýlenému Petrovi tedy vůbec není tvrdá, jak se na první pohled zdá, naopak, je přijímající, což ostatně vyplývá z celého následujícího, v pořadí již třetího oddílu, ze kterého je složený citovaný evangelní text: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne,“ tak zní opět ekumenický překlad. Co bylo vlastně Petrovou chybou, v čem se mýlil, co bylo ďábelské na jeho postoji? Projektoval si do Ježíše svoje představy, byl přesvědčený o tom, že je držitelem Pravdy, vyznal ho jako Mesiáše, a to mu stačilo. Přinejmenším  k tomu, aby si ho následně vzal stranou a domlouval mu: „Pane, takhle nemluv, to přece nemůžeš myslet vážně. Co říkáš je v rozporu s mým očekáváním, s mojí vírou v tebe.“ Každým z řečených tří oddílů, které spojuje evangelista v jednolitý celek, se prolínají dvě časové linie. V té první, řekněme že pro Petra a učedníky aktuální linii jako očití svědkové a přímí účastníci událostí nevědí, na rozdíl od nás a také od autora evangelia, jak to celé bude pokračovat. Mají nějakou představu  o Ježíši, následují ho, něčemu z toho, co říká a dělá rozumí, něčemu ne. Za někoho ho určitě považují, mají na něj svůj názor, ten se ale ještě může a bude měnit. Petr o Ježíši říká, že je Mesiáš, má ho tedy pravděpodobně za Božího pomazaného, který přišel, aby nastolil novou vládu Izraele. To jsme stále v té první časové linii, nazvěme ji lineární, protože probíhá v reálném čase. Druhá časová linie, o té víme my také díky tomu, že o ní věděl autor evangelia Markova. Je to linie nahlédnutá z perspektivy Ježíšova vzkříšení. Čas kairos, čas plnosti, ve kterém stejně jako Petr vyznáváme, že Ježíš je Kristus, Boží pomazaný, ale rozumíme mu jinak, nežli on tenkrát u Cesareje Filipovy. Přesto i nám může hrozit stejné nebezpečí, stejný omyl, kterého se ve vztahu k Ježíši dopustil on: že čas kairos, čas Božího navštívení, nahradíme jeho lineárním dvojčetem, chronem, ve kterém bude všechno šlapat podle našich představ jako hodinky. Že si budeme do Ježíše promítat svoje představy o tom, jaký je a není, co je a není správné, co by asi Ježíš udělal. Co chvíli čtu: „Udělal by Ježíš to a to? Šel by tam a tam? Co by na to či ono řekl Ježíš?“ To jsou všechno ve své podstatě zbytečné otázky. O Ježíši díky perspektivě jeho vzkříšení jako křesťané vyznáváme, že je vtělený, živý a stále a všude přítomný Bůh. Nemá cenu spekulovat, kam by Ježíš šel a nešel, protože on byl, je a bude: všude, vždy a napořád. To jenom my se s ním můžeme minout tam, kde jsme v té které chvíli my. Minout se s ním, i když ho vyznáváme, stejně, jako ho jistě upřímně vyznal apoštol Petr. „Ty jsi Mesiáš,“ říkáme spolu s ním, pokaždé, když vyznáváme: „Věříme v Ježíše Krista, Syna Božího.“ Přesto se i na této pozici zbožných a silných ve víře snadno můžeme změnit v Pokušitele, kteří sobě i druhým budou kamenem úrazu. Východisko ale Ježíš nabízí i pro takový případ: to první je ukryto v proklamaci: „Následuj mě, Pokušiteli. – Apage opisó mú, satana.“ Ježíš neříká: „Proměň se, a potom za mnou přijď, až se zbavíš všeho ďábelského v sobě.“ „On říká: „Pojď za mnou, takový jaký jsi. To já tě proměním, já tě povedu. Nezapírej mě, nezapírej druhé, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž na ramena, že je pořádně těžký mi neříkej, to dobře vím, a pojď za mnou. Ježíšova výzva k následování není marné volání k nějaké morální proměně člověka, která tak často ani s vírou nepřichází, ale je především znamením jeho nekonečné lásky k nám, díky kterému můžeme věrohodněji a pravdivěji prožívat čas nám daný.  Kázání 15. 9. 2024 v Husově sboru ve Vršovicích o XXIV. neděli v mezidobí