Kázání 20. 10. 2024 – Být mimo

Iz 53, 4-12
Žd 5, 1-10
ev. Mk 10, 35-45

Jakub a Jan, synové Zebedeovi, přistoupili k Ježíšovi, čteme u Marka. Utvořili tak s ním společenství v duchu latinského úsloví „tres faciunt collegium“, že tři dělají společnost. Protože se s ním sešli, naplnili tak i často v církvi citovanou Ježíšovu premisu, že kdekoliv se sejdou dva nebo tři v jeho jménu, je on uprostřed nich. Ježíš je uprostřed nich, mají ho na dosah ruky, tváří v tvář. Ve své prosbě, kterou mu předkládají, jsou plně mezi sebou ve shodě, tím splňují i předpoklad, který uvádí evangelista Jan, že „začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním“. Až doposud vše probíhá v těch nejlepších biblických intencích: jsou dva, jsou ve shodě, jsou s Ježíšem, prosí v jeho jménu – a přesto: jsou úplně mimo! Ať už ti dva žádali o cokoliv, vezměme si z toho poučení, že i my jako křesťané mnohokrát můžeme být a jsme úplně mimo: ač mezi sebou ve shodě, ač s Ježíšem uprostřed nás, ač podle kritérií, která jsme načetli v Bibli, přesto mimo. Přitom Zebedeovci měli ty nejlepší předpoklady být IN, nikoliv OUT, jenom to vzali, stejně jako my to nejednou bereme, za špatný konec. Tak se nám lehce může stát, že nejenom v pohledu světa, tam to dokonce i jaksi předpokládáme, že nás lidé budou brát s výhradami, ale i v pohledu samotného Ježíše, stáváme se my křesťané legračními žlutými postavičkami – Mimoni. Co jsem takových křesťanských Mimoňů už za ta léta v církvi potkal, a kolikrát já sám jsem jím úspěšně byl – pro druhé občas, pro Pána Boha nejspíš permanentně. Takový typický Mimoň v církvi si své mimoňství nepřipouští. Nemá o něm nejmenší tušení, působí směšně a ani o tom neví. Je přesvědčen o tom, že jedná v duchu nejvyšší Pravdy, pro svá tvrzení, postoje a chování, má často ty nejlepší pohnutky, protože je čerpá: tu z Bible, tu z tradice církve, tu z jejího učení, protože to říkal pan farář v kostele, protože to viděl v jiné církvi, ba i dokonce, protože mu to sám Pán Bůh řekl, atd. A jako ve filmu je poznávacím znamením Mimoňů žlutá barva a jedna jediná vyvalená oční bulva, mají i Mimoni v církvi své typické atributy. Poznáte je tak, že dialog nevedou pro to, aby se skrze slova potkali s druhým člověkem, ale aby se utvrdili ve svých názorech, postojích, ve svém přesvědčení. To je první poznávací znamení. Druhé, že jim zoufale chybí smysl pro humor, zasmát se sobě samotnému, schopnost odhlédnout od sebe a přijímat se s nadhledem a shovívavostí, protože když takto nepřijímáme sami sebe, většinou toho nejsme schopni ani vůči druhým lidem, naopak Mimoni povětšinou bývají nasupení, zasmušilí, v obavách o spásu druhých vězí silněji, než ve starostech o spásu vlastní, nic a nikdo jim neudělá radost a stejně tak oni radost zpravidla nedělají nikdy a nikomu. Církevní Mimoň je selektivní po většinu svého myšlenkového procesu: má selektivní paměť, z Písma si vybírá jen to, co zapadá do jeho myšlenkového rámce, slyší to, co slyšet chce, ostatní ne, a aplikuje tento postup na všechno, co k němu přistupuje zvenčí. Přemýšlím, jak nebýt Mimoněm, či jak alespoň co nejvíc omezit své sklony k mimoňství. Obávám se, že nevymyslím nic originálního, nežli učit se mít rád lidi. Ale k tomu je předpoklad mít rád sebe, přijmout se takového, jaký jsem, nikoliv svoji představu o tom, jaký bych chtěl být. V praxi to znamená bojovat se svými mindráky, zakomplexovaností, udělat si vnitřní osobnostní inventuru, provětrat to, co je v nás zatuchlé, radovat se z maličkostí, spokojit se s málem a zároveň štědře rozdávat, nejlépe vynášet na povrch to dobré z nás.

Jakub a Jan Zebedeovi žádají pro sebe po Ježíši místa po jeho pravici a levici ve slávě. Jsme jako oni, o Ježíšovu slávu stojíme, o to, co je za ní už ne. I my si bereme Ježíše stranou, uchvacujeme ho pro sebe a žádáme zvláštní výhody, ne pro druhé, raději pro sebe. Jeden napravo, druhý nalevo. To ale ve skutečnosti znamená zasednout místo ostatním: tady trůním já a ty táhni, odkud´s přišel. Nerozumí Ježíši, ač ho znají, nic o něm neví. Však jim to také Ježíš hodí do tváře: „Nevíte, co žádáte! Kdybyste to věděli, byli byste zticha.“ Ale jim sebevědomí neschází. „Můžeme pít kalich, který ty piješ, a být pokřtěni tvým křtem,“ říkají a nevědí co mluví. Význam těch slov pochopí, až se jednou v budoucnosti na nich samotných ta slova naplní. Kalich je kalichem hořkosti a křest zkouška utrpením. Až to člověka zoceluje pro věčnost. František Bílek vyryl do bohoslužebného kalichu Karla Farského větu: „Život lidský – trpký kalich času.“ Čas mnohé ukáže, zprubuje odhodlání, víru, všechna předsevzetí i odhodlání. Když je v člověku jen sobectví, sebezaujetí, hrozí mu, že zůstane sám se sebou na věky. A co vlastně Zebedovci po Ježíši chtějí? Být v jeho slávě po pravici a levici. Mají představu výsadního postavení, že budou od lidí oslavováni, uznáváni. My, poučeni na rozdíl od nich z Bible, už víme, komu náležela místa po Ježíšově pravici a levici v největší slávě, jaké se mu na zemi dostalo: byli to lotr po pravici a lotr po levici. Ti dva byli spolu s Ježíšem vyvýšeni, patřili na něho, byli součástí jeho oslavení – na kříži. Ježíšův příběh je jiný od všech ostatních příběhů, které můžeme slyšet, nebo číst. Víc než příběhem je pozvánkou do nového života, je poselstvím o naději, o radosti, o smyslu dění. Jakub a Jan chtějí pro sebe výhody. I my často víru v Krista promýšlíme v rovině výhod: co nám to přinese, kolik na tom vyděláme, co tím získáme, budeme-li věřit. Ježíš tuto aritmetiku neuznává. „Chceš mít všechno? Chceš být dokonalý?“ ptá se bohatého mládence, „tak všechno rozdej a pojď za mnou!“ „Chcete být po mé pravici a levici?“ nabízí Zebedeovcům, „ale znamená to vzít na sebe kříž, a být mi jeden po levici, druhý po pravici – to je má sláva.“ V životě víry nejde o to, být dokonalým, ale služebným. Ježíšovo evangelium staví člověka před rozhodnutí: půjdu sám svou cestou, anebo Ježíšovou cestou lásky a oběti? Je to na nás.

Kázání o XXIX. neděli po svatém Duchu 20. října 2024 v Husově sboru ve Vršovicích