Kázání 10. 11. 2024 – Co máme je od Pána

1Kr 17, 10-16
Žd 9, 24-28
ev. Mk 12, 38-44

„Co nám to Ježíš dává za příklad?“ dostal jsem otázku na jedné z nedávných biblických hodin. „Tak tomu nerozumím, to má být model správného hospodaření? To má být příkladný způsob, jak nakládat s finančními prostředky? Žádám si vysvětlení, bratře faráři!“ Úkol byl zadán a já se chopil výkladu, a ejhle, neuplynulo ani pár týdnů a kazatelský plán dnešní neděle mě opět staví před stejný úkol. Tentokrát už ne na biblické hodině, ale tady z kazatelny mám vám vysvětlit „dar chudé vdovy.“ A protože nechci být za zbabělce, vy jste také nezůstali doma s tím, že jste tu byli minule, někteří z vás dokonce už i vhodili svůj obnos do chrámové pokladnice, ostatní se na to chystají, mám za to, že si zasloužíte nové kázání, nový výklad obecně známého biblického příběhu. Nesáhnu tedy po svém posledním kázání na toto téma a pokusím se pohlédnout na to celé „novýma očima.“ Předně, na adresu všech kritiků, kteří Ježíši vyčítají, že dává za příklad situaci, která je v údajném rozporu s finanční gramotností, sděluji, že Ježíš nikoho za příklad nedává. Ani jediné slovo v celém tom textu nenajdeme, kde by vyzýval kohokoliv ze zúčastněných, natož pak nás, lidi z doby o dvacet století později, co se to všechno odehrálo, abychom v nakládání se svými finančními prostředky postupovali stejně, jako ona. Takovým uvažováním vnášíme do textu Bible něco, co v něm není. Ježíš mnohokrát na stránkách Bible používá imperativ, rozkazovací způsob, ale to není tento případ. Zde popisuje – ovšem slovy evangelisty, co vidí, co se děje, staví před člověka situaci a je čistě na příjemci tohoto sdělení, co z toho vyvodí, zdali v tom nějakou inspiraci najde. Jsou místa v rozhovorech s Ježíšem, ve kterých konkrétní apel zaznívá: „Jdi a jednej také tak,“ říká Ježíš v jedné ze svých odpovědí, a jinde: „nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ Tady žádný rozkazovací způsob není, nemá cenu tedy Ježíše vinit z něčeho, co neudělal, ani neřekl. Veškerá odpovědnost vyplývající z popisu věcí leží na chudé vdově, o té je řeč. Ona na sobě musela nést váhu svého rozhodnutí, na její, nikoliv na Ježíšovu hlavu, ať padají případné výtky typu: „Co jsi to udělala, ženská jedna nerozumná! Dáš poslední co máš do chrámové pokladnice a na jídlo mít nebudeš! Nauč se hospodařit, i s málem jde přece vyjít. Podívej se na mě, jak já hospodařím, jak mně se daří…“ Klidně si vezměme chudou vdovu na paškál a pěkně jí to všechno vytmavme, jak se zachovala nerozumně, jak neumí hospodařit, poučme ji, dejme jí lekce z finanční gramotnosti. To všechno můžeme udělat. Při tom všem ale mějme na paměti, že oné chudé vdově z evangelia ani jediný z nás nesahá ani po kotníky, a vůbec přitom nezáleží, jaký obnos jsme dnes hodili, nebo se ještě chystáme, hodit do sbírky, a také, že Ježíši nikdo z nás nestojí za to, aby tím, co dělá, oslovoval generace, které tu budou žít za dalších dvacet století, jako to udělal v případě bezejmenné vdovy z nádvoří žen jeruzalémského chrámu. Ona se do evangelia pro to, co udělala, dostala, my ne. My ji můžeme nanejvýš napodobit, ale upřímně si myslím, že ani toho nikdo z nás není schopen ve stejném rozsahu. „Tak v čem je ta žena příkladná?“ pořád se mi dere na mysl ta neodbytná otázka: „v ničem,“ tak zní odpověď. Ona nikomu příkladem jít nechtěla, nezamýšlela, nejspíš ani nevěděla, že jí někdo při jejím skutku dávání odpozoroval a to co udělala, potom začal šířit dál. Ta žena udělala tu naprosto nejpřirozenější, pro ní nejnormálnější věc, co mohla udělat. Měla čtyrák, dvě drobné mince, které vhodila do pokladnice. Nic tím nezměnila, chrámoví kněží se díky ní neměli lépe, neotočila kolo dějin, jenom všechny peníze, co měla, poslala dál. Nevíme, kam šla potom, co s ní bylo – Bůh to ví. Nejspíš dál nějaký čas žila, stejně jako doposavad. Říká se tomu slušně „z ruky do úst,“ „co kdo dá“. Vdovy jejího typu si nemohly moc vyskakovat. Byly na okraji společenského zájmu, ale často i takové stály mnohým za to, aby jejich domy vyjídali lidé podstatně movitější. I toho si Ježíš všímá, že svět a lidé v něm se nechovají spravedlivě. V tom zástupu u pokladnice byli jistě i tací, kterým i potom, co odevzdali svůj obnos, zbylo tolik, co by chudáka vdovu zajistilo až do konce jejích dnů. Stačilo by jenom dát jí, to co bohatším zbylo cestou z chrámu do ruky. A třeba se to i stalo, co my víme – Bůh to ví. Třeba si té chudé vdovy stejně jako Ježíš všimnul ještě někdo jiný, řekl si „chudák, ženská – té pomůžu,“ šel za ní a pomohl jí. Anebo si jí nikdo nevšimnul, ani když pak ležela u městské brány a žebrala, nikdo jí nedal nic a ona druhý den zemřela – hladem a únavou z těžkého života. To všechno jsou příběhy, které se do evangelia nedostaly, a těch pár, co tam je, je tam proto, aby nás k něčemu pohnuly. A není to pokaždé jenom v otrocké nápodobě, udělat to samé. To často ani není možné. Dnes žijeme ve společnosti s rozvinutým sociálním a právním systémem, vdovy v něm zpravidla nežebrají u městských bran a nejsou odkázány na to, žít z milodarů. Podle našeho právního řádu, na rozdíl od tehdejších zákonů, jsou dnes vdovy prvními dědici po svých zemřelých manželích. A v čem tedy může být to, co ta žena udělala, inspirativní? Říct vám to je úkol nás kazatelů, proto jsem před tím ani dneska neuhnul a zkusím to (nejspíš) zopakovat. Ta žena Boha chválí, spoléhá na něho a je ochotná dát mu všechno co má. To stejné můžeme dělat i my: dnes, zítra i pozítří. Můžeme Boha chválit, proto chodíme do chrámu, stejně jako ona, můžeme se na něho spolehnout – stejně jako ona, a můžeme v sobě najít ochotu, či odvahu, stejně jako ona, dát mu všechno, co máme. Když ono je toho ale tolik, Pane, co máme. Ona to na rozdíl od nás měla jednoduché – neměla nic, to se pak člověku lehko dává. Učme se dávat, začněme tím přebytkem, a až to budeme dobře umět, pak krůček za krůčkem i z nedostatku. Jde to. A nezapomínejme, že všechno, co máme je od Pána a díky němu, a v každém dávání jenom vracíme, co jsme před tím z jeho milosti obdrželi.

Amen

Kázání o XXXII. neděli v mezidobí v Husově sboru ve Vršovicích 10. 11. 2024