Karel Farský – několik vzpomínek z kraje českých granátů

V jubilejním roce církve nelze nevzpomenout památky jednoho z „otců zakladatelů“,  jejího prvního patriarchy THDr. Karla Farského. V tomto roce si navíc připomínáme 130. výročí jeho narození. Této výjimečné postavě bylo již věnováno tolik slov v církevním tisku, že se nabízí myšlenka, že snad ani není možné přijít ještě s něčím novým. Ačkoliv si na to ani já nečiním následujícím textem nárok, nemyslím si to: archivy – ani ty církevní, do dnešních dnů stále ještě neřekly své poslední slovo a navíc – k Farskému bude hledat svůj vztah znovu a znovu každá bohoslovecká generace Církve československé husitské. Patřím k té v současnosti mladší, několik let jsem sloužil jako farář v jeho rodném kraji. Dotýkal jsem se předmětů jeho denní potřeby, četl jeho rukopisy, dokonce i spal v jeho posteli! Farského se snažím vnímat v apologetickém kontextu jeho služby v nelehké době. V mnoha ohledech působil radikálně – i tím mi je blízký, ale nejen proto. Farský se dokázal plně nasadit pro věc, ke které ho dovedla jeho pastýřská praxe. Tím je velikým příkladem.

Vysocko-ten kraj zvláštní podmanivosti na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor, s městem „vysoko na hoře ležícím“, se stalo kolébkou celé řadě osobností, které se nesmazatelně vepsaly do dějin našeho národa. Mnoho z nich bylo, stejně jako Farský, výrazně duchovně  a nábožensky orientováno. Můžeme se dohadovat, co je to za zvláštní esprit tohoto kraje, který v mnohých jeho „dobrých rodácích“ probouzí touhu po duchovním poznání. Snad je to strohost rázu zdejší krajiny, drsnost podnebí, anebo opravdu skutečnost, že se nachází na pomezí nebe a země? Když Karel Farský zemřel, byl mu vypraven největší pohřeb, jaký od té doby I. republika nezažila až do chvíle, kdy se loučila s jiným svým velikánem – T.G.Masarykem. Kdo o tom dneska ví? Na poslední cestě doprovodily tohoto rodáka z Vysocka desítky tisíc lidí. Na zažloutlých dobových fotografiích z roku 1927 můžeme sledovat účastníky posledního rozloučení s ním, kteří se shromáždili na Václavském náměstí v Praze – hrubým odhadem jich mohlo být až sto tisíc. Měl jedno z těch častých jmen, na která „na horách“ mnohokrát narazíte: Farský, křestním jménem Karel a po otci František. Do kolonky „povolání“ vepisoval v posledních letech života: patriarcha. Patriarchy známe ze Starého zákona, byli to otcové víry Izraele; v křesťanském prostředí byl úřad patriarchy znám především v oblasti pravoslaví, kde jej zastávali čelní představitelé významných církevních provincií – patriarchátů. Patriarchát v Československé církvi (husitské) je historicky podmíněn jedním z reformních požadavků Jednoty katolického duchovenstva, která v roce 1919 žádala, aby byla římskokatolické církvi v Československu udělena zvláštní autonomie: patriarchát se sídlem v Praze a s hlavou místní církve: patriarchou, který by byl zároveň pražským arcibiskupem. Jedním z kandidátů na tento úřad byl podle návrhů radikálního křídla Jednoty Karel Farský. Nikdy se jím v rodné církvi nestal. Patriarchát ho dostihl až v Církvi československé (husitské). Nikoliv podle jeho přání, jak mu mnozí podsouvali. Tak se stal jediným historicky doloženým patriarchou, pocházejícím z kraje okolo Vysokého nad Jizerou tento doktor novozákonní teologie a významný představitel katolického modernismu, rodák ze Škodějova. Nad jeho rakví poznamenal jeho blízký přítel a další z rodáků Vysocka – Dr. Karel Kramář – první ministerský předseda Československé republiky: „…vývoj věcí šel jinam, než jsme o tom snili tam nahoře v našich horách, ale jako málokdo jsem zrovna já věděl, jak čistá byla duše dra Farského, jak hluboko, upřímně věřil a jak mu nade vše byla víra jeho národa, jejž tak celým srdcem miloval.“ Kramáře a Farského pojilo blízké přátelství, snad i jeho ozvukem je dnes skutečnost, že hlavnímu náměstí ve Vysokém nad Jizerou – náměstí Karla Kramáře, přiléhá ulice Karla Farského, jako hlavní dopravní tepna, protínající toto horské městečko. Právě po této cestě mnohokrát ti dva spolu chodili – směrem k Semilům a dál na Prahu, vstříc svým úkolům a povinnostem, anebo naopak od Semil k Vysokému – domů „na hora.“ Kramář vzpomíná na Farského jako na člověka hluboké víry, který nesmírně vážně pojal otázku náboženství ve svém národě. V jak ostrém kontrastu je toto Kramářovo vyznání s mnoha jinými, často povrchně odsuzujícími kritikami Farského, jako náboženského idealisty, liberála či dokonce prospěcháře. Úloha Karla Farského v moderních náboženských dějinách Československého státu není dodnes dostatečně odborně a věcně pojednána, přesto můžeme, společně s velkým historikem husitství a české reformace Františkem Michálkem Bartošem, o Farském říci, že to byl právě on, kdo na „tvrdé skále, která nejednou vyhodila pluh a o kterou nebylo lze zabrati, potem i krví budoval…církev. Skonal dlouho před dokončením veliké té práce. Zůstavil nicméně dílo, kterým se navždy vepsal do dějin národa.“ Vezměme to ale po pořádku. Karel Farský se narodil ve Škodějově u Vysokého nad Jizerou rodičům Františkovi a Johaně Farským. Bylo to na svatou Annu léta Páně 1880. Farských chalupa ležela na rozhraní katastrů obcí Škodějov a Příkrý. Tomu místu se dodnes říká „na Převráti“. O mnoho let později Farský ironicky glosoval místo svého původu: „…Římská církev říká, že jí škodím; inu, jsem ze Škodějova. Jiní vidí bláhově můj úkol v pořádání prý farských poměrů; buďsi, jsem Farský. A já sám nakonec pozoruju, že jsem příčinou jistého převratu v smýšlení mnohých; snad proto, že jsem se narodil na Převráti…“ Nežli toto mohl Farský říci, čekala ho ještě dlouhá cesta. Zásluhou svého strýce Msgre Josefa Farského – známého obrozeneckého kněze, spirituála arcibiskupského semináře v Praze a pozdějšího kanovníka Vyšehradské kapituly (je pohřben spolu se svými rodiči na Slavíně), se mladý Karel dostal na studie do Prahy. Úspěšně vystudoval akademické gymnázium a nechal se zapsat na Teologickou fakultu Univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze. Zde byl v roce 1909 promován na doktora bohosloví. Centrem jeho vědeckého zájmu byla biblistika. Pro výklad biblických textů užíval zásadně svých vlastních překladů z hebrejských a řeckých originálů. Velmi záhy se vypracoval mezi mladé intelektuální špičky římskokatolické církve. V roce 1910 po dobu jednoho semestru v přednáškách na fakultě zastupoval onemocnělého profesora Ladislava Sýkoru. Jak později poznamenává jeden z jeho žáků – bývalý premonstrát Strahovského kláštera a druhý ustanovený duchovní správce církve československé ve Vysokém nad Jizerou -Jan Kůrka: „…bylo to zvláštní! Právě z toho ročníku „Strahováků“, který poslouchal přednášky dra Farského, celá polovice nás později přestoupila k československé církvi. Símě evandělia, jím rozsévané, přece jen jakýmsi tajemným způsobem uzrálo…“ Arcibiskup Lev Skrbenský s Farským počítal na jedno z předních míst na nově zřizovaném arcibiskupském gymnáziu v Bubenči. Farského houževnatá povaha pramenící z jeho prvotních životních zkušeností mládí v drsném horském kraji však jeho život směřovala jinam, než kdyby zůstal na akademické půdě. Byl předurčen k zápasu, ke kterému se schylovalo v době, kdy jiný zápas – zápas smrtících sil zla, jež propuklo na bojištích první světové války, se chýlil ke svému závěru. Na jeho konci nebyly v troskách jenom velmoci, ale i staré vidění světa s pevně daným řádem. I náboženství a církev dokáže být v troskách…

Církvi československé (husitské), v jejímž čele Dr. Farský po mnohých bojí stanul, bývalo vytýkáno, že důvody i okolnosti jejího vzniku byly čistě povrchní, že nepřichází s ničím novým a je jenom suchou větví, která odpadla od těla církve. V těchto soudech, které již samy v sobě často nesou nádech povrchnosti a zaujatosti, bývá zapomínáno na postavu a povahu reformního úsilí „svolavatele“ československé církve Dr. Karla Farského. Právě on, jako jeden z mála mužů v popřevratovém stavovském sdružení katolického kléru „Jednotě duchovenstva“ upozorňoval na to, že požadavky, které si vytkla, jsou jenom požadavky vnějšími, nicméně samozřejmými, které však jsou jenom předpoklady k daleko hlubší proměně v Duchu Kristově, která by byla schopna zasáhnout a přetvořit život se všemi jeho aspekty. Toto Farského volání je slyšet v dobách, kdy je ještě daleko do doby, ve které bude uvažovat o samostatné, na Římu nezávislé církvi. Ve vzpomínkách jeho žáků, kteří zažili Farského činnost katechetickou na středních školách v Praze a Plzni nacházíme mnoho zmínek o Farského snaze po důkladné přeměně náboženských představ. Odpovědnost i odvaha, prosta strachu vykročit nově, je u kořenů Farského výjimečnosti. Její ocenění nacházíme i u jednoho z nejvýznamnějších českých protestantských novozákoníků, Prof. Františka Žilky. Ten ve své vzpomínce na Karla Farského praví: „Farský pojal odboj proti Římu jako positivní úkol nového řešení. Podnikl boj proti starému církevnímu systému a učinil pokus postaviti kladně něco nového, nový útvar církevní proti starému, s novým náboženským obsahem…“

Vysocký kraj ležel Farskému na srdci i v pro něho hektickém období počátku 20. let minulého století, kdy byl  doslova zavalen prací na budování nové církve. Za svojí matkou pravidelně jezdíval do Škodějova, kde byl nejednou i v dobách svého patriarchátu spatřen „na Převráti“, jak za koňským potahem, vyorává první brázdu v ještě zkřehlé zemi. Když byl jednou v takové situaci dotázán jakýmsi poutníkem, jestli právě toto je místo, kde se narodil patriarcha Farský, musel přiznat, že on sám je tím patriarchou, třebaže právě v té chvíli nevypadal příliš „patriarchálně.“ Jeho bytostným zájmem bylo, aby myšlenka československé církve byla živá i v kraji jeho mládí. Kdykoliv přijížděl do Vysokého, bydlíval v domě u Schröterů na náměstí. Karel Schröter, někdejší vrchní poštmistr ve Vysokém a pozdější dlouholetý starosta tohoto města i okresu, byl manželem jeho sestřenice, a Farský ho až do konce svého života oslovoval mile přátelsky „strýčku.“  Několik kapitol z dějin církve československé se psalo právě v tomto domě, kde se scházela celá řad významných osobností spjatých s vysockým krajem – Růžena Nasková, spisovatelka Helena Malířová, modernista František Loskot, spisovatel a básník Viktor Dyk a mnoho jiných. Tito všichni patřili do okruhu blízkých Farského přátel a známých. Dokonce i balkonem, který je dodnes k vidění na domě, přešly dějiny. To když Farský v dubnu 1921 sloužil na vysockém náměstí pod Mariánským sloupem první československou bohoslužbu a v kázání se příliš „zapovídal“, tehdy netrpělivý pan Schröter vyšel na balkon s talířem v ruce a mával na Farského, aby ukončil a šel se najíst. Záležitosti těla však musely ustoupit potřebám ducha. Jak vzpomíná jedna z pamětnic: lidé ještě dlouho „stáli a stáli a poslouchali.“ Výsledkem toho byla záhy poté ustavená Náboženská obec československé církve ve Vysokém nad Jizerou. Když se později v roce 1925 stavěl ve Vysokém sbor československé církve, Farský bedlivě sledoval průběh prací. Byl zvyklý od vlaku ze Semil chodívat do Škodějova a Vysokého pěšky, při těchto svých „vycházkách“ pozoroval na obzoru postupné vztyčování kostelní věže. I přes ostrost jeho zraku  však věž nebyla z dálky příliš zřetelná – projektant ji navrhl nízkou, takže nepřekračovala horizont. A tehdy to byl právě Farský, který prosadil její zvýšení o uzavřenou kampanilu osazenou mohutným husitským kalichem. Až jednou půjdete cestou od Semil do Škodějova, poté, co projdete lesem před Příkrým, tam, kde je odbočka na Nouzov, zkuste zaostřit svůj zrak na panorama Vysokého. Právě v tomto místě je vidět věž vysockého husitského kostela. Pokud máte dobrý zrak, uvidíte ji – zásluhou Karla Farského.

Vztah Karla Farského k Vysokému nad Jizerou byl rozmanitý a nacházíme v něm mnoho zajímavých souvislostí. Jejich podrobný výčet přesahuje rámec této vzpomínkové statě.

V návalu starostí a povinností o počínající dílo církve československé (husitské) nebylo dopřáno Karlu Farskému zpracovat všechny své záměry a myšlenky důkladně. V mnohém se mýlil i byl poplatný své době. Je však nutné jeho názory vidět v širokých souvislostech tehdejší situace. Karel Farský vytyčil cestu i určil cíl, sám však po ní se svou církví ušel jen několik málo kroků, nežli ho smrt vytrhla od započatého díla. Pohřební rozloučení s ním se potom stalo velikou manifestací velikosti Farského ducha. Nechme na závěr zaznít ještě jednou slova vysockého faráře československé církve (husitské) Jana Kůrky, který o Farském napsal:

„…patriarcha Farský se opřel o toto malé horské městečko celou silou své víry. Věřil v ně. Věděl, že minulost svou hrdou a čistou dráhu nikdy nezlomilo, nikdy nekřivilo; znal je, jakou mohutnou ozvěnu v duších vysockých rodáků vzbudil rok osmačtyřicátý, jak vášnivě a žhavě tlouklo srdce Vysocka při bouřlivých táborech na památných Petruškových vrších. Znal i lopotnou bídu svého podkrkonošského lidu, jeho vysilující zápas o pouhou skývu chleba. Aby pro všechny hladové krky stačila ta skýva, musely se všude-i ve větších živnostech-hrbit už děti nad „korejtky“ s koralemi, které berou dech a křiví páteř zrovna tak jako plahočení  po kamenitých stráních… A ještě něco postřehl patriarcha: že i při tom úmorném zápase s životem myšlenky a touhy jeho „horáků“ chodí po výšinách, po Horách, že kraj „zapadlých vlastenců“ … hledá království božího a spravedlnosti jeho, že žízní po vodě živé a lační po chlebě života. Proto také, když se rozhodl přeorati český náboženský úhor pro lepší úrodu budoucích let, skoro první brázdy táhl v hladovící půdě rodného kraje…“