Dušičky

Iz 25,6-9
Zj 21,1-8
ev. Jn 11,32-44

B+S,

Jan Werich se kdysi podivoval – samozřejmě že v rovině humorné, i když se jednalo o humor černý, kdože to má dnešního dne svátek. Kdo je to ten záhadný Památka zesnulých a proč je tolik lidí právě jeho svátkem tak zaujato? V běhu roku občanského i církevního má dnešní den zvláštní postavení. Zvláštní proto, jak správně rozpoznal Jan Werich, že se týká všech lidí. Každý z nás máme ke svému jménu přidělen jeden den v roce, kdy slavíme svůj svátek. Tento den slavíme vedle svých narozenin jako připomínku daru vlastního života, je příležitostí k obdarování, gratulaci a přání všeho dobrého. Kromě narozenin a svátku však existuje přinejmenším ještě jeden den v roce, jehož zasvěcení se nás také bezprostředně dotýká – tím dnem je právě dnešní Památka zesnulých. Nejenom proto, že všichni máme osobní zkušenost se smrtí blízkého člověka, ale i proto, že do svátku Všech věrných zesnulých můžeme zařadit nejenom ty, kteří nás už předešli v náplň věčnosti, ale prakticky každého dosud žijícího člověka, tedy i sami sebe. Vždyť i my se jednou, dříve nebo později staneme zesnulými. Své jméno v kalendáři tedy můžeme, ač to zní paradoxně, najít na dvou místech: kdekoliv během roku v den svých jmenin, a podruhé v den Památky zesnulých. Zesnutí je definitivum, které se nevyhne žádnému živému člověku. Všichni ti Petrové, Davidové, Janové, Marie a stovky a tisíce dalších lidských jmen, jsou v jednom jediném dni v roce zahrnuti pod společného jmenovatele Památky zesnulých. Dnešní den tedy není jenom o těch mrtvých, na které vzpomínáme, ale je i o nás živých, živoucích, živořících, přežívajících, užívajících si – my všichni budeme jednou mrtvými, zesnulými, i naše jména jak doufáme snad jednou někdo napíše na bílý lístek obětinky, vložené do dušičkového věnce. Dnešek tedy právem můžeme označit za svátek všech lidí: těch kteří zemřeli i těch, kteří jednou zemřou. Ten tajemný Památka zesnulých, jak o něm hovořil Werich, to je náš vlastní pseudonym, jmenovec nejenom s tváří člověka, kterého od nás oddělila smrt, ale i ten s mou vlastní tváří. Co si přát k našemu dnešnímu svátku? „Zdraví, aby sloužilo…“ to asi neobstojí, spíše: „Na mnohá léta, mnohá léta…“ Počet let, kdy budeme mrtví, nekonečně převýší krátký časový úsek, který je nám zde na zemi vyměřený. Když anglický básník John Donne v úvodu k básni, kterou si americký spisovatel Ernest Hemingway vybral k uvození svého románu Komu zvoní hrana, napsal: Žádný člověk není ostrov sám o sobě celistvý, správně vystihnul jeden z nejpodstatnějších rysů našeho člověčenství: nikdo zde na zemi nehraje jen sám za sebe. Každý k někomu nebo někam patříme, všichni tvoříme společenství jednoho lidského rodu – jednu pevninu podobnou ostrovu, který se se smrtí každého člověka o jeden oblázek umenší. Církev se od svého počátku modlila za mrtvé. Nejprve ani tak ne proto, aby těm, kteří snad sami opomněli, zajistila účast na věčném životě, ale především s vědomím, že je společenstvím živých – zde na zemi, i těch, kteří jsou mrtví pro nás, ale nejsou mrtví pro Pána Boha. Starozákonní přesvědčení o tom, že Hospodin je Bohem živých, protože mrtví Boha neslaví, vedlo od pradávna lid víry k jistotě, že smrt není jediným a posledním východiskem lidského života. Smrtí sice z života vycházíme, ale jak věříme na základě Kristova příkladu, abychom přešli ze smrti znovu do života. Smrt je bezesporu událost traumatická. Její dotek nás děsí, bojíme se jí všichni bez rozdílu. Cesty po neprozkoumaných stezkách vždycky vzbuzují v člověku úzkost. Na této cestě však mají lidé víry bezpečného průvodce. Toho, který tuto cestu pro nás obšlápl, sám jí prošel první a je připraven i v okamžiku naší vlastní smrti vést naše nejisté kroky. Autor 23. žalmu hovoří o Hospodinu jako o pastýři, který člověka bezpečně provádí i údolím stínu smrti. Tento pastýř na sebe v Novém zákoně bere konkrétní podobu a dostává jméno Ježíš. Je to on, který o sobě říká, že je dobrým pastýřem, který položí i život za své ovce. Tento život byl pro nás položen na kříž, abychom jej vírou mohli my sami z tohoto kříže sejmout a vzít pro svojí potřebu. Kříže na mnohých hrobech vlastně ani nejsou připomenutími, že před námi leží mrtvý člověk, spíše upozorněními, že před námi leží nový život v Kristu. Stačí jenom natáhnout ruku, vzít tuto nabídku přibitou na kříži a vztáhnout na sebe. Jedinečné poselství o vzkříšení mrtvého Lazara má svůj aktuální náboj. Ježíš se blíží ke hrobu mrtvého přítele. Lidé okolo buď pláčou, anebo ve skrytu duše žehrají Bohu, že nepřišel dřív a nezařídil, aby Lazar neumřel. Jak věrohodně tento zástup pozůstalých z Janova evangelia vystihuje za všech okolností a dob stejné životní postoje: smutek a vzdor. Obojím při smrti blízkého člověka procházíme. Ježíš nedbá ani jednoho ani druhého, jde dál a přikazuje odvalit kámen, aby zavolal: „Lazare, pojď ven!“ Vzápětí Lazar vstává a jde za tím, který ho zavolal. To zavolání zaznělo z Kristových úst jmenovitě. Neřekl: „Hej, ty tam, co tady ležíš…“ Znal Lazarovo jméno, stejně jako zná jména každého z nás. Jsou to stovky a tisíce jmen, která má Bůh ve svém srdci. Věříme, že i to naše vlastní mezi nimi je? Tak, jako vepisujeme jména svých drahých na lístky obětinek, tak nás Bůh zapisuje do knihy života, která je bez konce.

Amen.

Kázání v den Památky zesnulých 2. listopadu 2003 v Husově sboru ve Vršovicích.