Prostředník Nové smlouvy

Jon 1,1-3
Žd 9,11-15
ev. Mk 12,35-37

B+S,

vstupní biblické čtení ze starozákonní knihy proroka Jonáše jsem vybral za základ kazatelské zvěsti této neděle záměrně. Dnešní neděle uzavírá kazatelský cyklus církevního roku na jehož konci stojíme, ale je také nedělí křestní: malý Jonáš dnes přijme svátost křestního obmytí. Ke krátké knize jeho biblického jmenovce mám zvláštní vztah. Její počáteční slova v hebrejském originále: rntk hwnt ic vbuh kt vuvh rcs hvhu se mi nesmazatelně vtiskla do paměti jako vzpomínka na první hodiny hebrejštiny, které jsem spolu s ostatními strávil studiem gramatických vazeb a rozpoznáváním znaků hebrejské abecedy v této biblické knize. I po stránce lingvistické je Jonášova kniha mimořádně zajímavá. Vezměme už její první verš: „Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi…“ Kolikrát si myslíme, že slova plynou a voda teče. Dnes a denně k našim uším doléhají slova zbytečná, planá, nanicovatá, my sami velkým dílem k této inflaci slov přispíváme. Bible se na slovo dívá úplně jinak: Jonášova kniha, stejně jako většina ostatních prorockých spisů v bibli, je uvozena prostým, až strohým konstatováním: „Stalo se slovo Hospodinovo k…“ Možná by pro nás bylo srozumitelnější: „Promluvil Bůh k Jonášovi…“ Biblický člověk však tuto skutečnost v hebrejštině vyjadřuje trpným rodem a slovesem býti v čase minulém: „Stalo se slovo…“ Jakoby touto poměrně složitou gramatickou vazbou chtěl autor naznačit, že Boží slovo nikdy nebude svrchovaným vlastnictvím člověka, že mu není podřízeno a není ani na stejné úrovni jako slovo lidské. Boží slovo ve vztahu k člověku se tímto slovem musí teprve stát. Není samozřejmostí danou nám shůry jako houska na krámě. Onen zázrak „stání se“ je přísně individuální záležitostí, odlišný člověk od člověka. Je to událost nabitá vnitřní energií a silou a děje se, jak poznáváme teprve v uvědomělé víře, v moci svatého Ducha – Bůh v nás působí pro naši záchranu. Jeho slovo se nám stává skutečností, o níž se přesvědčujeme jako o svrchovaném nároku. Je naším vnitřním puzením a výzvou k narušení stereotypů ke kterým se tak rádi utíkáme. O slovu Hospodinovu biblický autor nevypovídá že je, ale že se stává, že se přihodí v životě člověka jako událost nečekaně protínající jeho cesty. Vrcholem biblické výpovědi o slovu je potom novozákonní proklamace, že toto slovo, které se stává k člověku, se stalo tělem v Ježíši Kristu, že se samo člověkem stalo. Od prvních veršů je Jonášova kniha nabitá akčním dějem. Stává se slovo Hospodinovo k Jonášovi synu Amítajovu a vzápětí následuje trojí dávka rozkazovacího způsobu: „Vstaň, jdi a volej.“ Na Jonáše je toho najednou nějak moc. Vstát by snad ještě zvládnul, ale jít do Ninive – toho velikého města a dokonce proti němu i volat, to už se mu zdálo jako příliš. „Co to po mě Pán Bůh chce? To si přece mohl odpustit…“ Jonášova kniha je pro mě mimořádně inspirativní tím, jak na poměrně malém prostoru – v rámci krátkého textu, vypovídá velmi jednoduše o velkých věcech. Ono to totiž v životě s Bohem skutečně funguje tak, jak je popsáno u Jonáše. Boží slovo se k nám nepřihodí samoúčelně, pro naše překvapení, pobavení či uspokojení. Je výzvou v očekávání naší reakce. Jonáš patrně odpočíval, když k němu Bůh začal hovořit – ležel, jenom tak si můžeme vysvětlit rozkazovací způsob: „Vstaň!“ Žil ve svých jistotách a sebespokojenosti. V takovém stavu se člověku zdá Ninive neskutečně vzdálené. Jonáš na Boží zavolání reaguje po svém. Čteme o tom, že opravdu vstal, ale aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Bájný Taršíš – snad dnešní gibraltarská úžina na druhé straně Středozemního moře, byl pro starověké Židy synonymem konce světa. Než aby poslechl Boží zavolání, je Jonáš ochoten utéct až na konec světa. Je mu bližší než Bohem určené místo v Ninive. Obzor, který otevírá biblická zpráva o Jonášovi, nastiňuje obecně platné lidské postoje bez ohledu na místo a čas. Bůh jako vyzyvatel člověka staví před aktuální úkol a čeká na jeho rozhodnutí. Tím je buď uposlechnutí a ztotožnění se s Božím nárokem, jak tomu bylo například u Otce národů Abraháma, anebo vzdor a snaha spojit se třeba s ďáblem, jenom abych se tomuto nároku vyhnul. Autor knihy o Jonášovi nás nezapomene upozornit, že za všechno se platí. Jonáš musel vydat jistě nemalý finanční obnos, aby svou cestu do Taršíše zaplatil. Hlavním věřitelem však nadále zůstává Bůh. Jonáš mu dluží splnění daného poslání a proto za svůj útěk na konec světa zaplatí i jemu. Skrze velikou rybu, která Jonáše pohltila, si přichází vybrat dlužnou částku. Teprve v jejích útrobách se neposlušný prorok rozpomíná na Hospodina. Až tam si uvědomí šalebnost přeludu, kterého se držel ve své snaze utéct před Bohem. Zbytečně se tak připravil o milosrdenství, které pro něho Hospodin přichystal. To je smyslem Jonášova vyznání: „Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují.“ A v tomto rozpoznání nachází cestu nazpátek – z konce světa zpátky k Bohu. Ryba byla od počátku křesťanské víry znamením Krista a těch, kteří do jeho jména byli pokřtěni. Touto Boží rybou jsme zachytáváni na svých bludných a draze zaplacených cestách, abychom se vraceli zpátky k Bohu. Malému Jonášovi přeji, aby i on dovedl, stejně jako jeho biblický jmenovec: vstát, jít a volat. Nejenom v té polidsku pochopené rovině, i když to je pro něho v tuto chvíli asi nejaktuálnější úkol – zatím dokáže jenom volat, ale i v té rovině duchovní. Křtem ve jméno Ježíše Krista se před námi otevřela a stále otevírá cesta do země Božího zaslíbení. Je složitá a vede přes nejedny Taršíše a Ninive, na jejím konci nás však čeká setkání s tím, který nám svojí milost přislíbil.

Amen.

Křestní kázání pro Jonáše Mareše v neděli 23.listopadu 2003 v Husově sboru ve Vršovicích (poslední neděle církevního roku)