Spoutání satanem

Iz 58, 13-14
Žd 12, 22-29
ev. Lk 13, 10-17

B+S,

jenom za několik málo dní si budeme připomínat třetí výročí tragických událostí teroristického útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Brutalita tehdejšího útoku vyrazila dech doslova celému civilizovanému světu, který v něm již tehdy začal hledat znamení přicházejícího apokalyptického věku. Vzedmula se na svou dobu nezvyklá vlna religiozity, která v Americe naplnila kostely a v ateistické Evropě nutila novináře alespoň doplňovat své komentáře termíny z oblasti nábožensko-filosofické. V neděli bezprostředně následující těmto událostem jsem v bohoslužebném ztišení připomněl památku všech obětí americké tragédie a kázání věnoval hledání Božího východiska z těchto smutných dějů. Je bolestivým paradoxem, že další své kázání na počátku září 2004 vzniklo pod dojmem neméně bolestivých událostí, které se odehrály v nám do té doby takřka neznámé oblasti Ruska, v Beslanu, kde byly zrůdným činem zmařeny životy stovek lidí, z velké části malých dětí a jejich rodičů, kteří se shromáždily aby oslavily první den nového školního roku. Mezi New Yorkem a Beslanem leží tři roky, během kterých v temných souvislostech vystupovala ze zpráv zeměpisná jména Moskva, Bali, Casablanca, Irák, Madrid. Co místo, to desítky či stovky zmařených životů. Tentokrát ruská tragédie má své démonské umocnění v tom, že jejími obětmi se v převážné většině staly děti. I předtím v Madridu či New Yorku umírali mladí lidé a děti, byli však v menšině a nikoliv cílovou skupinou, na kterou by zločinci napřeli své úsilí. Ruské události jsou jenom dalším přesvědčujícím důkazem, jak démonsky promyšlené jsou kroky osnovatelů temnoty. Vybuchující autobusy, letadla či vlaky se již staly smutným koloritem mediálních zpravodajství, na které si již lidé při veškeré hrůze zvykají. Cílený útok na větší skupinu dětí má však za cíl vnést další destabilizaci a chaos do světa, který čistotu a nevinnost přisuzuje malým dětem. Na tom nic nezmění dílčí skutečnost zprávy českých médií o tom, že skupina dětí okolo dvanácti let zosnovala vraždu osmdesátileté ženy. To jenom umocňuje neklid doby, ve které žijeme. V Beslanu nevýslovně trpěly děti, nezměrnou bolest prožívali a stále prožívají jejich rodiče. Jak v této situaci můžeme spatřovat Boží plán, jaké postoje máme zaujímat my jako věřící lidé? Jak odpovídat na stále přítomnou otázku: proč to Bůh dopustil? Kde byl? Kde je v tomto světě, a je v něm vůbec? Už jsme jí v podobných souvislostech slyšeli mnohokrát a znovu uslyšíme. Na nás samotné musí bytostně doléhat, pokud svojí víru bereme vážně. Vždyť i my jsme jistě ve svých modlitbách prosili za záchranu beslanských dětí. Jedno z biblických východisek nabádá: plakat s plačícími a radovat se s radujícími. To znamená nést spoluúčast na bolesti, která má být i bolestí naší, třebaže v značně zprostředkované podobě. Míra vlastní bolesti je totiž nepřenositelná. Každý člověk jí prožívá či jednou prožije sám za sebe. Důležité je ujištění, že druhý člověk mi je nablízku, v tom, aby mi prakticky pomohl, podepřel mě svojí rukou nebo svými modlitbami. Tak alespoň v hrubých obrysech vidím naše vymezení se vůči katastrofě, která se odehrála v Beslanu. Ve chvíli bolesti a v čase smutku není naším úkolem Boha obhajovat a snažit se vysvětlovat, jak něco takového mohl dopustit. Buď věříme anebo nevěříme. Víra nabádá k spoluúčasti, nepodává vysvětlení a zaručené návody pro přítomnost či budoucnost. Naopak, je plná pochybností, nezodpovězených otázek, a přesto o ní věřím že je onou hlubinou bezpečí, přístavem, útočištěm a pevnou tvrzí.
Zvláštně ke mně promluvil biblický text o Ježíšově uzdravení sehnuté ženy. Tváří v tvář ruské tragédii cítím vzdor: co na tom, že Ježíš kdysi uzdravil chromou ženu? Kde byl teď, když se střílelo do zad dětí, možná stejně malých, jako jsou ty moje? To je však výkřik zoufalství v němž člověk pozbývá i své víry. Teprve v Jeho Duchu mohu nesměle sejmout závoj, kterými nás obestírá mocný Protivník. Ježíš v tom textu říká: „Osmnáct let držel tu ženu satan spoutanou…“ Copak i na jiných místech v bibli nečteme o vládci tohoto světa, kterému se říká satan? A co všechna ta slova o démonských silách, ďábelských lstech? Jeho podobu zahlédáme v šerosvitu televizních obrazovek, mihotavém chvění monitorů, stéká na nás ze stránek novin a časopisů. Nemá rohy ani kozí bradku – to je jen další ďábelskou lstí. Má podobu člověka, lidí z masa a kostí stejných jako jsme my. Tím ďáblem je člověk bez Boha, i když jeho jméno může mít tisíckrát na rtech. Démon pozvedá ruku člověka proti druhému člověku. Nezná soucit, nezná lásku, nezná slitování. Není to žádná neosobní síla, v jejímž vleku bychom byli jako loutky na divadelní scéně. Ďábel okupuje prostor, z něhož jsme vytlačili Boha. Kde není Bůh, nastupuje jeho protivník, kdykoliv se vzdalujeme od Boha, otevíráme prostor démonským silám a mocnostem, které nás brzy přesvědčí, že Bůh vlastně ani není, a je jen člověk sám sobě nebo druhým lidem bohem bez Boha. Satan poutá a ohýbá lidi. Drží je v zajetí po mnoho let a mnoho z nich přivádí ke smrti. To pouto však může být překonáno a spoutaní mohou být vysvobozeni. To je biblická naděje sobotního dne odpočinutí, ve kterém znovu přijde Kristus, aby spravedlivě soudil živé i mrtvé.

Amen.

Kázání o XIV. neděli po svatém Duchu 5. září 2004, poté, co svět obletěla zpráva o tom, že v Beslanu v Severní Osetii při teroristickém útoku zahynulo 323 osob, převážně dětí školního věku.