Advent je tu!

Iz 2, 1-5
Ř 13, 11-14
ev. Mt 24, 36-44

B+S,

advent je dobou zvláštní naléhavosti. Jsme na dosah velkým událostem, zázrak je přede dveřmi a člověk ve víře znovu prožívá vědomí, že on sám je součástí tohoto vánočního zázraku. Ten zázrak ještě není přítomný, zjevný a zjevený však už je a pro nás nastává čas, který je nám daný pro naše vlastní usebrání se, přípravu i bilanci. Kolik adventů jsme už prožili a kolik nám jich bude ještě z Boží milosti dáno prožít? Opět procházíme adventem, abychom se společně s básníkem zamýšleli nad tím, jestli to nemá být advent, který má prostupovat celým naším životem. Potom však nemůže být omezen na nedlouhou dobu čtyř týdnů před vánoci, ale stává se stavem vytrvalého očekávání na Krista. Křesťanská víra sama o sobě je adventem, tedy permanentním vyhlížením toho, který už přišel a který má znovu přijít. A je to skutečně Kristus, na kterého ve svém životě čekáme jako na toho, se kterým jsme se už potkali a na něhož se těšíme, že přijde znovu – už napořád? Kolika tužbami a očekáváními člověk během svého života prochází, aby vzápětí poté, co jedna věc byla naplněna, ihned se objevilo zase očekávání nové. Vždyť to, že na něco čekáme je důkazem naší živosti. Čekat na něco – na někoho je znamením toho, že nám ještě o něco v životě jde. Lidé, kteří už nic ve svém životě neočekávají jsou mrtvými dávno před tím nežli doopravdy zemřou. Ve víře je centrem našeho očekávání Kristus. Ale nenechme se mýlit – tím hlavním čekajícím je on sám, nikoliv my, kteří tvrdíme, že na něho ve své víře čekáme. On čeká na nás, na dobu, kdy my sami uděláme rozhodující krok a odvážíme se na cestu za ním. Advent tedy můžeme chápat jako dobu dvojího příchodu. Dobu příchodu Ježíše Krista na tuto zem pro záchranu člověka, příchodu, který se už jednou odehrál ve všech svých historických souvislostech, dobu předpovězenou proroky a dosvědčenou evangelisty a dalšími novozákonními pisateli, a příchodu stejného Krista na konci dějin, který znovu přijde, aby soudil živé i mrtvé, ale také jako dobu příchodu nás samotných k tomu, který je zdrojem našeho života. Mnoho lidí se mi už svěřilo, že advent pro ně představuje nejkrásnější období církevního roku. I pro mě má tato doba mimořádnou podmanivost. Je to dáno patrně tím, že jsem před lety svůj život v církvi zahájil právě v době počínajícího adventu. Kolikrát jsem se však od té doby od Krista vzdálil a musel to být on, který znovu a znovu čekal, až k němu opět naleznu cestu? Každý advent mi tak znovu připomíná ten dvojí pohyb – Bůh, který jde za člověkem, a člověka, který se na základě Božího vykročení sám vydává na cestu za ním. To je veliké téma adventu – cesta, která vede dvojím směrem. Jan Křtitel byl jejím velkým prorokem: „Urovnejte cesty Páně, přímé čiňte stezky jeho.“ A přicházel za ním celý Jeruzalém, Judsko i celé okolí Jordánu, aby se od něho dávali pokřtít na odpuštění hříchů. Tak bible jednoduše popisuje zázračné věci, ve kterých Bůh jedná s člověkem pro jeho záchranu. Doba adventní je jemným vybídnutím i připomínkou toho, že nebesa se už jednou otevřela a zůstávají otevřená napořád pro toho, který ve své víře rozpozná, že Kristus přišel, že Ježíš už vstoupil do jeho života, a chce, abychom se spolu s ním vydali na cestu v Hospodinově světle do jeho království. Advent je předznamenáním vánoční doby ale s naším vánočním koloritem nemá vlastně vůbec nic společného. Z biblického pohledu předjímá události, které se odehrály až v Ježíšově dospělém věku. Legenda o Ježíšově betlémském zrození do široka rozvedená v tradici křesťanských vánoc je zcela jiným světem ve srovnání s naléhavostí adventní zvěsti Jana Křtitele o příchodu Mesiáše, který přichází k záchraně, ale i k pádu mnohých. Když Ježíš sám hovořil o svém druhém příchodu, použil při tom biblický příběh o potopě. Za dnů Noé se lidé ženili a vdávali, hodovali, pak Noé nastoupil do korábu a přišla potopa, která všemu učinila konce. A podobný bude i příchod Syna člověka zpátky na zem. Ježíš hovoří o tom, že okolnosti jeho druhého příchodu nejdou předzvědět. O onom dni a hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, dokonce ani Syn, jenom Otec sám. Marné jsou tedy snahy apokalyptiků analyzovat na základě jednotlivých dějinných událostí, že konec světa se přiblížil s přesností někdy na rok, či dokonce den. Ježíš Kristus – sebou samotným označovaný za Syna člověka je tím základním hybatelem dějin a tím, který je směřuje k završení. S ním už konec začal. Kdy však nastane mezní doba, ve které se dějiny zastaví, ví jenom Bůh Otec. Veškerý běh ustane, staré pořádky i nepořádky budou ukončeny a nastane veliké a konečné rozlišení. V evangeliu je líčen obraz dvou dělníků pracujících na poli z nichž jeden bude přijat a druhý zanechán. Podobně dvě ženy při mletí obilí – jedna bude přijata a druhá zanechána. Soud prostoupí všechno, veškeré struktury a vztahy, včetně těch nejužších. S tímto vědomím vstupujme opět do adventu, do času příchodu Ježíše Krista k soudu i rozsouzení. Znovu se probouzíme z duchovní ospalosti a znovu a znovu se učíme žít „řádně jako za denního světla…“

Amen.

Kázání o I. neděli adventní 28. listopadu 2004 v Husově sboru ve Vršovicích.