Cesta k životu

Sk 10, 34-43
Ko 3, 1-4
ev. J 10, 1-18

B+S,
zkusme si vybavit, od kterého nejranějšího okamžiku můžeme sami sebe označit za věřící. Bylo to v našem útlém dětství, kdy nás rodiče či prarodiče vodili do kostela? Mnozí jistě dodnes vzpomínají na tajuplnou atmosféru zšeřelých chrámů, kde se v dětské nepoučenosti stávali součástí náboženských obřadů. A možná víc než z oblasti rozumové to byly zážitky emocionální, ve kterých jsme vnímali přítomnost kněze, mystérium svátostné večeře, ke které přistupovali jenom někteří a která byla dětem až do slavnosti prvního přijímání zapovězená. Jiný má úsvit své víry spojený s blízkým osobním vztahem k někomu z rodiny. Může to být maminka, tatínek, babička, ve vzácných případech i dědeček. Snad vzpomínáte, s jakou vážností přistupovali k bibli, modlitbě či náboženským písním. Církev pro ně byla zvláštní institucí stojící ve středu jejich zájmu a těšící se velikému respektu. O takových rodinných příslušnících se zpravidla druzí vyjadřovali ve smyslu: „…je zbožná jak kostelní okno“, a mnoha podobnými výrazy, které neuměle zachycovaly charakteristický rys takových lidí: a sice zbožnost. U jiného může stát na počátku víry tragická životní zkušenost. Vybavuji si ženu, která cestu ke Kristu a do církve objevila až poté, kdy jsem pohřbíval její tragicky zesnulou osmnáctiletou dceru. Jiný má zážitek uvěření spojený s masovou evangelizační akcí, ve které byl najednou uprostřed zástupu podobně starých vrstevníků i on zvláštní mocí stržen k tomu, aby vyznal, že Kristus je Pánem jeho života. Další víru nalézá cestou svého intelektu poté, co přečetl desítky knih, duchovních či filozofických pojednání, jiný je k přemýšlení o duchovních věcech stržen působivým filmovým či jiným mediálním prostředkem. Způsoby uvěření mohou být nejrůznější. Každý nechť si vybaví a dosadí svojí vlastní zkušenost. Všechno to však je jenom vnější forma. Něčeho jsme byli účastni, něco jsme prožívali a teprve s odstupem času tu samou událost přehodnocujeme a vidíme očima víry. Tehdy se v nás tajuplně víra rodila a utvářela a výsledkem tohoto duchovního početí a následného porodu, který teprve poučený duchovní jazyk nazývá „znovuzrozením“ je náš současný stav, ve kterém sami sebe nazíráme a označujeme jako věřící. Jádrem těchto událostí je skutečnost našeho setkání se se Vzkříšeným Kristem. Vnějším zrakem nahlíženo: chodili jsme do kostelů, nedělních škol, rodiče nám vyprávěli o své víře, někdo nám umřel, něco významného jsme prožili, někdo se nás dotknul, někdo nás oslovil, ale nebyla to jenom tato vnější událost. Byl to Vzkříšený Kristus, který se pro nás stal skutečností, zhmotnil se a vzal na sebe podobu konkrétních dějů ale i konkrétních osob. Prožili jsme působivý dotek lásky a uspokojení, které nemůže přinést nic jiného, nežli setkání s živým Bohem. Podobně, jako když ženy časně ráno po sobotě spěchaly k Ježíšovu hrobu, aby mu prokázaly poslední službu. Chtějí se s ním naposledy rozloučit a tak uzavřít tuto smutnou životní kapitolu. Je známo, že to jsou ženy, na rozdíl od mužů, které dávají ve větší míře průchod svým emočním potřebám. Proto právě ony jako první překonávají prvotní strach a zděšení z tragických událostí a snaží se znovu do svého života nastolit řád, který byl Ježíšovou exekucí vážně narušen. Hrob je však prázdný, ten, kterého milovaly a s nímž soucítily v něm není. Proto se znovu objevuje smutek, bezradnost a ženy utíkají, aby se na svém útěku setkali s tím, který je živý – se Vzkříšeným Kristem. Prázdný hrob je vnější, materiální stránka věci. Obsah, který ukrývá v něm paradoxně chybí – hrob je prázdný a skutečný obsah je vně. A není to stejné, jako když jsme jako děti byli našimi blízkými přiváděni do kostelů, abychom se účastnili náboženských obřadů? Není to stejné, jako když jsme ještě jako nevěřící přicházeli na evangelizační setkání a teprve na něm či po něm uvěřili? To podstatné nebylo tenkrát uvnitř, ale venku. Nejprve jsme viděli jenom svojí nevíru, nepochopení, možná i zmatení, nedůvěru a strach. Až posléze přišel Vzkříšený Kristus a stačilo jediné jeho slovo, které od základu proměnilo náš život. Začtěme se pozorně do všech evangelních i apoštolských zpráv o Vzkříšení. Velikonoce jsou dost dlouhé na to, abychom si pro tento účel svůj čas vyhradili. Ty zprávy jsou různorodé, pokaždé jiné a přece v jednom stejné: každá z nich je jinou výpovědí o tom, jak člověk v nevíře a strachu prožil setkání s tím, který žije, s tím, který byl Vzkříšen. A co je tím nejpůsobivějším a tak zvláštním Kristovým dotykem, který nás probouzí do života víry? Výpověď evangelisty Jana o setkání Vzkříšeného Krista s Marií nám na to přináší odpověď. Marie poznává živého Krista ve chvíli, kdy jí tento oslovuje jejím vlastním jménem. Nehleďme v tuto chvíli na biblickou zprávu o Vzkříšení očima racionálního úsudku či historické vědy. Tyto způsoby se nám budou hodit až ve chvíli, kdy se budeme pokoušet minulé děje náležitě analyzovat. Kristovo oslovení se však děje tady a teď – ve chvíli, kdy se nás on sám ujímá a oslovuje naším vlastním jménem. Přiznám se, že mám strašně špatnou paměť na jména. Když vás chci při večeři Páně oslovovat křestními jmény, vydá mi to na značnou míru soustředění. Bůh takové problémy nemá. Zná nás, protože si nás vymyslel a jsme jeho dětmi. To jenom my někdy komolíme slova a věci i lidi nazýváme nepravými jmény. Když nás Kristus volá naším jménem, je to podobné, jako když nás oslovuje otec či matka. Zná nás, má o nás zájem, je tady s námi a my si jeho lásku a přítomnost uvědomujeme – tak se rodí naše víra, tak se rodíme my sami pro nový život s Bohem.

Amen.

Kázání na Hod Boží velikonoční v neděli 27. března 2005 v Husově sboru ve Vršovicích.