Zastavte se na cestách…

Iz 55, 6-9
1K 10,1-13
ev. Lk 13, 1-9

B+S,
kázání z minulé neděle bylo opřeno o evangelní text, ve kterém je zaznamenán Ježíšův pláč nad Jeruzalémem. Svůj výklad jsem postavil na myšlence cesty jako jednoho z bytostných projevů křesťanské víry, která má být schopna opouštět domnělé jistoty nejrůznějších našich „domovů“ a znovu a znovu se vydávat na cestu za Hospodinem. Bytí doma versus bytí na cestě je důležitým biblickým momentem, který se mnohokrát napříč celou touto knihou stále znovu objevuje od Abraháma, Mojžíše, Davida, Ježíše, apoštola Pavla až do Zjevení Janova. Dnešní biblické poselství dál rozvíjí již zmíněný motiv cesty a upozorňuje na ještě další důležité aspekty. Přináší především varování, abychom se na našich cestách neminuli s tím, který je cílem našeho vyjití – tedy s Hospodinem. Právě to je hlavní myšlenkou 55. kapitoly Izajáše proroka. V českém ekumenickém překladu je tato kapitola výstižně rozdělena nadpisy do dvou částí. První část je nadepsána Pozvání a druhá Výzva k hledání Hospodina. Obsahem prorockého volání je ujištění o velkolepém Božím pozvání, kterého se člověku dostalo. A zase nelze nevzpomenout na Abraháma, ale i ostatní svědky a praotce víry, kterým se Bůh vlomil do života často ve chvílích, kdy oni sami už anebo ještě od života příliš neočekávali. Abrahámovi bylo sedmdesát pět let, oproti tomu David – budoucí král Izraele byl mladíček libého vzezření a krásných očí, kterému v té době mohlo být nanejvýš třináct let. Nejspíš ani on neuvažoval o tom, že by se měl stát Božím vyvoleným a přece se tak stalo v momentě, kdy to vůbec nečekal. Moment překvapení je častým průvodním znakem událostí, na jejichž pozadí můžeme posléze vysledovat stopy Boží přítomnosti – ano, to byl ten moment, kdy mi Bůh něco konkrétního řekl. Tam se to všechno začalo – kolikrát takto uvažujeme a až s odstupem času jsme schopni plně rozpoznat a přijmout, že právě v podobných velice konkrétních událostech z našich životů byl přítomný Bůh jako ten, který za námi přišel s pozváním. Mohl na sebe vzít podobu anděla – to v méně častých případech, oproti tomu častěji dává o sobě vědět pomocí andělů bez křídel – druhých lidí, kteří jako konkrétní bližní vstoupí do našich životů a díky nim jsme postaveni před určitý nárok. A opět můžeme uvažovat jak by se náš život odvíjel, kdybychom tyto zcela konkrétní bytosti nám postavené do cesty nepotkali. Ale vraťme se zpátky k Izajášovi. Druhá část z 55. kapitoly nese název Výzva k hledání Hospodina. Po pozvání přichází vybídnutí. Kritická biblistika rozlišuje mezi takzvaným Božím indikativem a Božím imperativem. Teologové tím mají na mysli to, že určitá část Božího poselství je v rovině oznamovací: Bůh dává najevo jisté skutečnosti tak, že je sděluje v rovině oznámení. Mezi takové indikativy patří například sdělení, že třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Je to suché konstatování, třebaže i to má v sobě hlubší symbolický význam. V Izajášově textu je to kupříkladu Boží sdělení: Uzavřu s vámi smlouvu věčnou. Bůh svému lidu sděluje pozvání, zavazuje se v něm k uzavření smlouvy trvalého charakteru. K tomu nelze nic dodat nežli to přijmout tak, jak to je, anebo odmítnout. Druhá kategorie biblických textů je v podobě imeprativu. Bůh náhle přechází z roviny prostého konstatování k vybídnutí, nebo chcete-li rozkazu, i když příhodnějším výrazivem je spíš vybídnutí, pobídka, návrh. Tak prorok volá: Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Zde se zvláštně pojí imperativ s indikativem – je to přímo vzorová ukázka vzájemné propojenosti těchto dvou biblických rovin. Volejte Boha je pobídka – to je imperativ, který si má příjemce biblické zvěsti osvojit a ihned poté následuje indikativ, oznámení a ujištění o tom, že tento Bůh, který má být volán a dotazován je blízko, je možné ho najít, ale pozor, napomíná nás imperativ Božího slova, máme na toto hledání stanovený jenom určitý limit: hledejte Hospodina, dokud nalezen může být. A zde se znovu dostáváme k již zmíněnému motivu cesty. Cesty, na kterou se vydává ten, kdo se dotazuje po Boží vůli. Bůh jako nárok a vnitřní puzení, které nás nutí opouštět zažité stereotypy, Bůh jako ten, který boří zaběhnuté pořádky a zve nás k překonávání sebe samotných. Ale pozor, jsme varováni Božím slovem: i cesty mají svá úskalí, své zákruty a životní křižovatky, kdy tak často měníme směr, bloudíme a dostáváme se na scestí. Zvlášť naléhavě zní v postní době výzva, aby svévolník opustil svou cestu a muž propadlý ničemnostem svoje úmysly, nechť se vrátí k Hospodinu a on se nad ním slituje; k Bohu, který mnoho odpouští. Půst je dobou milosti, ve které jsme znovu zváni a znovu vyzýváni k tomu, abychom přehodnotili smysl svých cest a ptali se na nich, která je tou pravou a jistou „cestičkou k domovu“, která se vine do bezpečí Božího království. Po dědečkovi mé ženy, který byl farářem československé církve, máme doma jemně načrtnutý obrázek cesty, uvozený biblickým textem z Jeremjáše proroka, který se úzce váže k řečenému tématu: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své. Tak volal Jeremjáš, aby se člověk na své cestě byl schopen zastavit – to je i smyslem doby postní: zastavit se a přemýšlet o Božích cestách a vlastních scestích, na která jsem se ve svém chvatu vlastní vinou dostal. Cesty vaše nejsou cesty moje a úmysly mé nejsou úmysly vaše, říká Hospodin a ještě dodává, že jeho cesty převyšují cesty lidské. Najít takové Boží převýšení na lidských cestách znamená najít odpočinek, úlevu, radost a pokoj v Boží náruči.

Amen.

Kázání o III. neděli postní v Husově sboru ve Vršovicích 11.3.2007 (poprvé v nově zrekonstruovaném interiéru kostela).