Pane nejsme hodni

2Pa 6, 19.29-33
Ga 2, 1-10
ev. L 7, 1-10

B+S,

téma, které je společné biblickým textům dnešní neděle, otevírá problematiku, kterou si uvědomil snad každý, kdo se alespoň párkrát v životě modlil. Jedná se o vyslyšení a nevyslyšení modliteb, které v nejrůznějších životních situacích k Bohu voláme. Podle jakého klíče Bůh vybírá naplněné a ty, jejichž výslednice se nakonec rozcházejí s našimi očekáváními? Částečně jsme se tohoto tématu dotkli na jedné z posledních biblických hodin: v bibli je přeci mnohokrát opakováno, jakou účinnost mají modlitby a není to jenom známý Ježíšův výrok o shodě dvou o jednu věc, kterou následně Bůh učiní anebo dokonce „začkoli budete prosit ve jménu mém, já učiním. Kolik modliteb bylo takto vyslyšených, ale jak velký zůstal počet těch, které vyslyšeny nebyly! Vzpomínám si, že jsem kdesi četl o tom, jak skupina vědců chtěla zkoumat účinnost modliteb za lidi v těžkých zdravotních stavech. Vybrala napříč církvemi skupinu osvědčených modlitebníků, kteří měli za úkol modlit se za konkrétní lidi, jejichž zdravotní stav byl v mnoha případech označen za terminální. Kromě těch, za které se u Boha přimlouvala skupina modlitebních „profesionálů“ byla vybrána další skupina pacientů se stejně diagnostikovanými nemocemi v přibližně stejném stádiu jako u těch, za které byly Bohu předkládány modlitby. Vědci po vyhodnocení výsledků své studie konstatovali, že úmrtnost a naopak prokazatelná změna zdravotního stavu a návrat do normálního života je naprosto stejná jak ve skupině nemocných, za které se druzí modlili, tak ale i u těch, kteří stáli mimo pozornost najatých modlitebníků. Závěrem vědecké studie o modlitbě bylo zjištění, že modlitba nemá prakticky žádnou cenu a vědecky je těžko verifikovatelné, že by modlitební úsilí mohlo výrazně napomoci k uzdravení. Věru neradostné vědecké zjištění, chtělo by se říci, ale až do momentu, ve kterém si uvědomíme, že i v tomto případě – podobně jako v desítkách a stovkách dalších, byli vědci ne tak trochu, ale naprosto mimo podstatu věci. Účinek modlitby je vědecky nezjistitelný. Věda, kromě své části teoretické, je z velké části postavena na pravidlu verifikace – ověření. Za vědecké je považováno to, co se dá ověřit opakováním s daným počtem stejných výsledků. Tak se ale k modlitbě přistupovat nedá. Modlitba není vědeckým procesem, není ani procesem akce a reakce či energetickou výměnou ani tokem. Modlitba je vroucí a hluboký dialog s Pánem vesmíru. Kdykoliv se modlíme, vstupujeme do kontaktu s tím, který je podstatou všech věcí a jevů. Vědci ve svém „modlitebním experimentu“ navíc zapomněli na důležitou věc, která ovšem ve výsledku měla naprosto zásadní význam: a sice, že byla vyčleněna skupina pacientů, za které modlitby probíhaly a stejný počet byl těch, kteří stáli stranou pozornosti modlitebního úsilí, ovšem to, že za druhou skupinu těžce nemocných lidí se nikdo nemodlil, byl jenom fiktivní předpoklad vědců, kteří nedomysleli, že i za tyto zdánlivě modlitbami nepodržené, se v každém okamžiku přimlouvaly tisíce a tisíce lidí. Konkrétní modlitební skupina, kterou vědci podchytili se za ně opravdu nemodlila, ale tisíce dalších pro ně neznámých křesťanů se za tyto nemocné přimlouvaly, při bohoslužbách, modlitebních ztišeních a jinde. Vždyť to děláme i my v přímluvných modlitbách za nemocné, kdy neděli co neděli prosíme za trpící, umírající, lidi bez naděje. Právě do těchto modliteb byla zahrnuta skupina pacientů, u kterých vědci chybně předpokládali, že za ně modlitby neprobíhají. Že ve výsledku bylo procento úmrtnosti a uzdravení stejné, je vlastně potvrzením kladného účinku modliteb a jenom odhalením vědecké nezpůsobilosti zkoumat tak subtilní a niterné jevy, jakými je modlitba pochopená jako rozhovor s Bohem. Můžeme tisíckrát slyšet, že modlitba nemá vědecky dokazatelný účinek, že z hlediska racionálního je pouhou abstrakcí a mylným pokusem ovlivnit jevy a události, které nejsou v naší moci, ovšem do té doby, nežli my sami se jí poddáme a z hlouby své duše začneme k Bohu volat. V soužení jsem volal k Hospodinu, říká prorok Jonáš a dodává: a on mi odpověděl. V životě víry narážíme na obojí: na modlitby vyslyšené dle našich očekávání a na ty, které považujeme za nevyslyšené, ale ve skutečnosti není nevyslyšených modliteb. Bůh slyší každou modlitbu, slyší každé volání. Už tato skutečnost je závratná, že ten, který stanovil vesmírné prahy slyší volání svého stvoření. Kdykoliv se modlíme, dotýkáme se nejhlubší podstaty života a všech věcí. Bůh každou modlitbu slyší, v posledku se však ale vždycky rozhoduje jako svrchovaný Pán nad stvořením. Modlitba není nahlédnutím do Božích karet ani pokusem zvrátit Boží úradek. Modlitba je víc snahou o porozumění tomuto úradku. Je to respekt k Božím věcem a Božím řešením a je i prosbou, abych já do těchto řešení byl zahrnut a třeba je i částečně pochopil. Proto podobné vědecké „pseudostudie“ mohou u věřícího vzbudit nanejvýš shovívavý úsměv. Stačí si jenom ve vlastním životě počkat na modlitbu, která bude vyslyšena a hned máte nezvratný důkaz o tom, že Bůh slyší volání svých věrných: ať je to nemoc, rodinné vztahy, hmotné zajištění, úzkosti, deprivace a tisíce dalších. A stejně tak i v uvozovkách „nevyslyšené modlitby“ mají svůj hluboký smysl. Díky nim se učíme rozumět Boží vůli, za kterou ostatně prosíme pokaždé, když se modlíme Otčenáš. Když Bůh jedná navzdory našim představám, je to znamením, že mi sami ještě do Božích představ musíme dorůst a dorůstáme.

Amen.

Kázání o II. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 10.6. 2007