Rozdělení

Jr 23, 24-29
Žd 11, 29-12,2
ev. Lk 12, 49-57

B+S,
reformační církve v reakci na rozkošatělou podobu uctívání světců, která panovala ve středověku, a samozřejmě také ve snaze klást důraz na to prvořadé z novozákonní křesťanské zvěsti a neméně i v touze přiblížit se k praxi prvotní církve, ve své většině zredukovaly kult svatých a úctu k nim pojaly méně v rovině zázračné jako přímluvců člověka před Boží tváří, ale více jako svědků o Boží milosti, která se na nich nebo skrze ně odehrála. Není tedy možné tvrdit, že reformace vyškrtla pojem světec – svatý ze svého náboženského slovníku. V staré utrakvistické církvi, ale i v mnoha jiných od římské církve oddělených společenství, byla i nadále úcta k svatým praktikována, dokonce byly mezi svaté zahrnovány i významné postavy, na něž se tyto konfese odvolávaly, u nás jmenovitě Mistr Jan Hus, Jeroným Pražský a jiní, o kterých bylo ze strany husitů vyznáváno, že zesnuli v pověsti svatosti a i bez složitých kanonizačních procesů jaksi přirozeně vstoupili ve víře lidu mezi ty, kterým přináleží titul „svatý“. Ve výroční dny jejich skonu byly slouženy mše s připomínkou martýria těchto Božích svědků, byly konány modlitby, zpívány písně, které vedle Boží velebnosti upomínaly posluchače a zpěváky na skutky spojené se životem takto připomínaných a uctívaných lidí. Velice zjednodušeně může být souhrnně řečeno, že reformace se pojem světec snažila vykládat především ve významu „svědek“. Podobné přesvědčení o svatých si však podržel i římský katolicismus, který však uvolnil větší prostor lidové zbožnosti, ve které se po vzoru antiky významné postavy stávaly jakýmisi polobožskými bytostmi obdařenými zázračnou nadpřirozenou silou a mocí. Tento motiv možná u některých více zastínil původní svědecký charakter svatých: vždyť jaký se tu otevíral úžasný prostor pro lidskou imaginaci, touhu po zázračných znameních a mimořádných skutcích? Procesu kanonizace, dodnes velmi složitě strukturovanému, však vždycky předcházelo obecné přesvědčení lidu, že zesnulý Boží svědek, svým životem významně poukázal na zcela konkrétní aspekty Božího jednání v tomto světě. Ale ani pozdější v reformaci hojně uplatňované obrazoborectví, nevymítilo zcela toto povědomí o lidech, kteří víc než jiní dokázali druhým dosvědčit Boží moc a působení. Během naší dovolené jsme navštívili Jablonné v Podještědí a také hrad Lemberk, kde působila paní Zdislava z Lemeberka – v nedávné době prohlášená římskou církví za svatou. Za bohatě rozvinutou legendou o ní se skrývá mimořádná schopnost této subtilní ženy, matky čtyř dětí a manželky významného královského úředníka v době vrcholného středověku, která se na věčnost odebrala ve svých třiceti třech letech poté, co podlehla plicní tuberkulóze, která se ve své době dokázala zcela výjimečně věnovat péči o těžce nemocné, postižené, o lidi zcela na okraji zájmu společnosti. Dnes je Zdislava připomínkou hodnot, jako jsou obětavost, laskavost, mateřství, rodinný život. Její svatost můžeme prožívat jako vpravdě svědeckou, pokud nám naše racionalita zabraňuje na rozdíl od jiných otevřít se i možnosti zázračného konání, ve kterém Bůh ve své svrchovanosti může skrze konkrétní lidi působit. Podobně Jana Husa můžeme vnímat víc než církevního reformátora a učitele na akademické půdě jako toho, ve kterém a skrze kterého se odehrával složitý zápas za uplatnění Boží pravdy v tomto světě. Jeho zaujetí Pravdou s velkým P, může být i dnes inspirativní, pokud jsme schopni docenit výjimečnost jeho životní oběti, kterou pro tento zápas Hus podstoupil. Kdo z nás by něčeho takového byl schopen? Kdo z našich církevních představitelů, kdo ze současných husitů by byl ochoten zajít až tak daleko? K přemýšlení o úloze světců a svědků mě přivedla četba biblického textu z 11. kapitoly listu Židům. Jeho autor zde vypočítává obsáhlý seznam lidí, kteří se pro svoji víru stali pro druhé mocnou připomínkou toho, že Bůh chce a dokáže proměňovat a to i zcela zásadně lidské životy. Že s Bohem vstupuje do lidského bytí rozdělení a otázka „pro co žít?“ To ostatně říká i Ježíš v evangeliu, když hovoří o tom, že nepřinesl pokoj, ale rozdělení. To je ta věčná otázka pro co žít? Pro vlastní žaludek, uspokojení, naplnění základních potřeb, anebo je naše bytí součástí systému, který nás neskonale převyšuje? Co má v životě význam a co přetrvá, jestliže všechno je pomíjivé, jak nám přednedávnem připomněl starozákonní autor knihy Kazatel. Je to dlouhý výčet svědků, kteří jsou v této kapitole listu Židům zmíněni. Figurují zde prakticky všechny významné starozákonní postavy, jsou zmiňováni patriarchové, soudci, proroci. Často v souvislosti s mučednickou smrtí: kamenováním, mučením, řezáním pilou. Tím vším tito lidé procházeli s pohledem upřeným nikoliv do jejich zdánlivě bezvýchodné a tragické životní situace, ale s nadějí a vírou, že Bůh se v posledku i k jejich životům a nedokonalé službě přihlásí. Nesaháme těmto a desítkám dalších Božích svědků ani po kotníky, to však po nás ani není od autora biblického textu vyžadováno. Být svědkem s rysy svatosti je exklusivní záležitostí. Týká se výjimečně obdarovaných jedinců. Nám je připomínáno, že v obklopení takového zástupu svědků, některé rukopisy hovoří o oblaku a odtud se pak rozvíjí katolická nauka o oblaku světců, kteří se nepřestávají přimlouvat za málo věrný lid, že podle životního příkladu těchto lidí, máme i my vytrvat v běhu, který je nám uložen, to vše s pohledem upřeným nikoliv na svaté svědky, ale s pohledem na toho, na něhož hleděly i jejich oči, tj. na Boha, který v Ježíši Kristu vede naši víru od počátku až do konce.

Amen.

Kázání o XIII. neděli po svatém Duchu 26. srpna 2007 v Husově sboru ve Vršovicích