Chvála pokory

Př 25, 6-7
Žd 13, 1-17
ev. Lk 14, 7-14

B+S,

kdybychom posuzovali efektivitu Ježíšových slov o hostinách a hostech, kteří na ně přicházejí a vybírají si svá místa k sezení, podle situace, která panuje v drtivé většině kostelů, řekli bychom, že Ježíšova slova mají velikou účinnost. Příchozí zpravidla zaplňují zadní řady, někdy dokonce do lavic ani nesedají a na přední místa, pokud není kostel bezezbytku zaplněn, což v našich podmínkách nastává jenom výjimečně, usedá jenom málokdo. Dokonce jsem vypozoroval zvláštní zákonitost, podle které ti, co nejhůře slyší a vidí sedávají nejdál na rozdíl od těch, kteří mají smysly prozatím, díkyBohu v pořádku, a kteří sedí blíže. Ale Ježíšovo slovo o pořadí hostů se netýká bohoslužebných sejití. Není určeno kostelnímu lidu, aby podle něho organizovali věřící svůj zasedací pořádek při bohoslužbách. Zaznělo do zcela jiné situace a jeho pravý význam dalekonásobně překračuje hranice našich chrámových budov. Ježíš hovoří k lidem, kteří se spolu s ním účastní hostiny v domě předního z farizeů. Muselo se jednat o váženého muže, neboť příchozí hosté pečlivě vybírali svá místa, přičemž jim velice záleželo na tom, aby byli svému hostiteli nejblíž. Pozorování této situace, kdy zákonitě muselo docházet k nesouladům i dodatečnému přesazování podle míry významu a váženosti příchozích, dovedlo Ježíše až k řeči v podobenství. Ve svém podobenství aplikuje Ježíš nastalou situaci na událost svatební hostiny, kam přicházejí jednotliví hosté. Ježíš nabádá, aby se člověk při takové příležitosti nedral dopředu, ale raději zůstal vzadu s nadějí, že ten, kdo ho pozval bude tím, který ho vybídne: „Příteli, pojď dopředu!“ Podobenství graduje známou proklamací že ten, kdo se povyšuje bude ponížen a kdo se ponižuje bude povýšen. Prakticky stejného významu je i obdoba z jiného místa v evangeliích o prvních, kteří budou poslední a poslední prvními. Dát si dnes něco takového do svého vývěsního štítu a svoji životní strategii plánovat podle tohoto slova zavání čirým bláznovstvím. Ba co víc: držitelé tohoto přesvědčení budou s největší pravděpodobností vysmíváni, vehementně odstrkováni a označováni za slabochy a neprůbojné jedince, kteří nemají dostatek sil na to, aby se chopili svého práva být na prvním místě, být „in“, stát v čele a žehnat masám těch, kteří zůstávají za nimi. Dnes se takové hodnoty zkrátka nenosí. Kam bychom došli, diví se lidé, kdybychom měli dobrovolně přijímat roli odstrčených, ponížených a odložených? Ale nic z toho Ježíš nemá na mysli. Bylo by zásadní chybou domnívat se, že Ježíš je proklamátorem životní pasivity, ušlápnutosti a věčného držení se zkrátka: vzadu na zadních pozicích vždy, všude a za všech okolností. Tak tomu možná rozumějí ti, kteří o křesťanství vědí pramálo. Ježíš takové hodnoty nezastává, naopak, naléhavě lidi burcuje ze strnulosti, zve je a nabádá k tomu, aby byli schopni opustit vlastní zaběhnutá klišé, ať už se týkají života jednotlivce nebo společenství. Proto uzdravuje v sobotu, aby ukázal, že pasivita, byť by měla být nábožensky zdůvodněná, před Bohem neobstojí. Ježíšovo podobenství je o něčem jiném: upozorňuje na důležitou lidskou vlastnost, a sice na pokoru. Je to vlastnost natolik důležitá, že jsem o ní přesvědčen jako o jedné z ústředních lidských vlastností, jejíž naplňování vede k plnohodnotnému, kvalitnímu i šťastnému prožívání dané časnosti. Nedostatek pokory naopak strhává člověka k cílům, které se později ukazují jako nereálné, neuskutečnitelné, člověk se postupně stává štvancem sebe samotného, protože v žádném okamžiku není schopen pravdivě nazřít vlastní limity i své místo ve světě. Absence rozměru pokory vede člověka k přesvědčení o jeho nenahraditelnosti, nedostižitelnosti: sám sobě se stává měřítkem, kritériem, podle kterého posuzuje všechno ostatní. Proto nechává Ježíš zaznít slova, která ovšem musíme chápat v celém kontextu podobenství, o tom, že je-li člověk pozván na hostinu, nemá sám od sebe sedat na první a nejváženější místa, ale má počkat, až na takové místo bude pozván z milosti hostitele. Tomu podobenství nelze rozumět jinak, nežli v rovině eschatologické: týká se posledních věcí člověka před Bohem. Pokorný člověk si uvědomuje svoje místo v řádu stvoření, staví se pod Boží vůli a reálně nahlíží na svůj život jako na projev nekonečné Boží milosti. V této části podobenství totiž nejde v první řadě o mezilidské vztahy, ale vztah mezi člověkem a Bohem. Ježíšem zmiňovaná svatba a hostina je předobrazem nebeského stolování. Tady stojí člověk před Boží tváří. A v tu chvíli skutečně není vhodné prosazovat za každou cenu sebe samotného, větší váhu má to, jak jsme byli schopni uvolnit své místo pro druhého člověka, kde jsme se o svoji životní pozici byli schopni podělit s druhými. To všechno se před Bohem počítá a zdánlivě nepatrný skutek může mít moc vyvážit celý předchozí život. Kdybych měl možnost tvořit osnovy náboženské výchovy, na první místo bych zařadil učení se pokoře. S ní totiž roste naše víra a s jejím nedostatkem i padá. Autor listu Židům v závěru odkazuje na Kristovu oběť, vykonanou za hradbami města. Ten odkaz bezesporu ukazuje na Izajášův obraz trpícího služebníka, který byl tichý a pokorného srdce. Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu, jsme vyzýváni biblickým autorem. Vyjití za hradby vlastní pýchy, ješitnosti, pocitu samospasitelnosti, nenahraditelnosti a já nevím čeho všeho dalšího. Je toho hodně, co člověk nese na svých zádech. Učme se v pokoře zastavit a otevřít se Bohu a věcem, které pro nás připravil.

Amen.

Kázání o XV. neděli po svatém Duchu 9. září 2007 v Husově sboru ve Vršovicích