IV. adventní: Bohoslužba s dětmi
Neh 1, 9
Jr 31, 18-20
ev. Lk 13, 6-9
B+S,
o čtvrté neděli adventní letošní rok víc než kdy jindy platí básníkova slova: „adventu již nakrátku a blízko blizoučko je Štědrý den…“. Vzpomínám si, že když jsem byl dítětem, stačilo jenom říct to magické sousloví Štědrý den a celý jsem se zachvěl v toužebném očekávání mimořádné sváteční atmosféry, kterou zasliboval rozsvícený vánoční stromek. Dnes žijeme v době, kdy každé další vánoce jsou důkazem toho, že po stránce hmotné, materiální se máme rok od roku lépe, i když s každými dalšími vánocemi přibývá i našeho žehrání na to, co všechno a o kolik je dražší, nežli tomu bylo vloni. Moje babička a před ní prababička mi ale ještě stačily povědět o tom, jak ony jako děti prožívaly vánoce na přelomu devatenáctého a dvacátého století, tedy skoro před více než sto lety. Rozsvícený stromeček už tehdy k nim samozřejmě patřil, ale nadílka pod ním byla podstatně skromnější. Většinou zahrnovala to nejpodstatnější, co děti potřebovaly na sebe: to znamená svetr, pletené rukavice, šála či čepice, někdy, když na tom byla rodina lépe tak dokonce i nové boty, ale ty spíš jenom výjimečně. Věci pro zábavu a na hraní pod domácím stromečkem děti, alespoň v mé rodině před sto lety, nenašly téměř nikdy. Jejich rodiče totiž skutečně neměli peníze, aby je mohli utratit za cokoliv jiného, nežli co bylo nezbytnou potřebou. A tak si vzpomínám z vyprávění mé babičky, že největší vánoční těšení bylo těšením se na farní besídku s nadílkou v kostele, kde na Štědrý den dopoledne evangelický bratr farář převyprávěl dětem příběh o Ježíšově narození a po něm každé z dětí našlo pod nazdobeným stromečkem malý dárek v podobě pastelek a jednoho útlého sešitu omalovánek. V dnešní době, kdy děti nacházejí pod svými stromečky počítače, plazmové televizory, mobilní telefony, značkové oblečení, drahé stavebnice či programovatelné roboty na dálkové ovládání by se bratr farář se svými pastelkami a sešitem omalovánek těžko stal tou nejjasnější vánoční hvězdou dětských snů a tužeb. Před sto lety to však ještě možné bylo. Situace totiž tehdy byla opačná. Nadílka doma byla v dětských očích docela obyčejná: šálu, čepici a boty děti potřebují bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou vánoce a rodiče by jim je museli pořídit tak jako tak – na cokoliv jiného už nezbývalo peněz a tak to navíc, bez čeho se sice dá přežít, ale svět je díky tomu barevnější, veselejší a radostnější – to obstarával bratr farář. Co na tom, že pomocí obyčejných pastelek? V očích dětí, které často neměly víc než dřevěnou káču na hraní to bylo najednou něco, co vůbec nemusely mít a najednou to mají jen tak, proto, že je někdo podaroval něčím, o čem rodiče nebo kdo usoudil, že to není zapotřebí mít a člověk se obejde i bez toho. Musíte uznat, vy děti, i vy dospělí, že svět se za těch sto let opravdu hodně změnil. Mnohé zůstalo stejné ale ještě mnohem víc věcí se změnilo. Snad stejná je dětská netrpělivost s jakou jsou vánoce očekávány – ten příslib tajemství, zvláštní pocit neobyčejných věcí, které se najednou docela obyčejně dějí uprostřed naší rodiny – v kuchyni, v dětském nebo obývacím pokoji, který je náhle posvěcen andělským zvoněním, rozzářeným pohledem dětských očí, které dokážou svítit víc než svíčky na vánočním stromečku. I ten díky Bohu zůstal. Ježíšek už je na tom o poznání hůř, neboť musí rok co rok obhajovat své právo na existenci s marketingově mnohem přizpůsobivějším a také vlezlejším Santa Clausem, v našich končinách dříve také známým jako Děda Mráz. Zůstal i pan farář a jeho kostelíček, i když hlouček dětí, který k němu o vánocích zavítá je o poznání skromnější nežli počty, na které byla církev zvyklá před sto lety. S čím však v žádném případě počítat nelze je, že by ona „kostelní nadílka“ v dětských očích překonala onu „obyčejnou“ nadílku domácí. Pan farář totiž buď většinou zůstal u těch pastelek s omalovánkami anebo jenom o stupeň se polepšil jednoduchou levnou hračkou, která si při veškeré své důmyslnosti nemůže činit nárok na to, že by mohla konkurovat všemu tomu, co děti dostanou ve svých rodinách večer o Štědrém dnu. A tak nezbývá než zase přijmout tu nepopulární roli druhých houslí. Těšit se z toho, ž v nabitém předvánočním programu vůbec nějaké dítko s rodičem či samo dorazilo, podělit se s ním o radost z narození Spasitele a podarovat je víc nadějí, nežli věcmi, že svět při veškeré své zdánlivé barevnosti, rozjásanosti a pocitu štěstí, může být ještě barevnější, ještě veselejší a skutečně šťastný, když uvěříme, že se ten malý Ježíšek nenarodil Marii a nebyl dán na krk Josefovi, ale že se nám narodil, že ho máme nikoliv na krku, nebo že nám neleží v žaludku, ale je nám dán do srdce, abychom se spolu s ním měli v životě na co těšit. A tak vlastně zjišťuji, že ani má role, jako bratra faráře, se za těch sto let zas tak příliš nezměnila. I já totiž můžu stále nabídnout něco, s čím všechno ostatní srovnáváno, ztrácí na ceně: totiž tichou radost a naději, že svět může být lepší, radostnější a barevnější, když do něho pustíme toho, který je původcem i dárcem života, jeho samotným zdrojem – totiž všemohoucího Boha. Uvěřit v něj je jako přejít z obyčejnosti a šedivé všednosti na vánoční slavnost, kde jsme obdarováni něčím, o čem jsme mysleli, že vlastně vůbec nepotřebujeme, co však dokáže rozsvítit naše životy jako svíce na adventním věnci, na kterém světla také stále víc přibývá, aby nad obzorem adventu zazářila hvězda oznamující Kristovo narození. Tak ať se nám letos narodí, a když ne letos tak příští rok!
Amen.
Kázání o IV. neděli adventní 23. prosince 2007 v Husově sboru ve Vršovicích
Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.
Komentáře nejsou povoleny.