Půlnoční bohoslužba

Lk 2, 1-14
1Ko 3, 1-2. 8-10
ep. Ř 13, 8-13a

B+S,
každý z biblických textů – a byly celkem tři, které doposud zazněly během tohoto večera, nějakým způsobem hovořil o oblékání. Ve známém vánočním příběhu o Ježíšově betlémském narození v příbytku pro dobytek je motiv oblékání zastoupen konstatováním autora evangelia, že matka zavinula své dítě do plenek a položila do jeslí, protože se pro něj nenašlo místo pod střechou. Apoštolský list Koloským hovoří naopak o opozitu k oblékání, tedy o svlečení. Nikoliv však oděvu, který člověk po většinu času nosí na sobě, apoštol zde nerozvíjí myšlenku, kterou v pozdějších dějinách uplatnili adamité a po nich současní naturisté, totiž, že člověk aby lépe prožil svoji přirozenost musí odložit veškerý oděv, jde mu o duchovní svléknutí a obléknutí. Podle apoštolské rady mají křesťané svléknout ze sebe starého člověka i s jeho skutky a obléknout se v nové lidství podle řádu Božího stvoření. A konečně v naposledy přečteném biblickém textu z listu Římanům se hovoří o tom, že noc pokročila a den se přiblížil. Pod dojmem této nastalé změny je tedy nutné odložit skutky tmy a obléci se ve zbroj světla, jinak řečeno apoštolem: nežít jako za noci, ale řádně jako v denním světle. Přemýšlejme o roli oblékání ve svém životě. Je to totiž jeden z jeho důležitých faktorů. Šaty dělají člověka říká známá píseň i úsloví, které přešlo do obecného povědomí. Potkáme-li se nazí v šatně plaveckého bazénu anebo v horku parní komory, těžko mi budete věřit, že jsem farář a stejně tak já mohu mít pochybnost o vašem povolání. Stačí na sebe obléknout pracovní oděv a hned se lépe orientujeme. Jediný pohled na mě v tuto chvíli většině z vás napoví, čím asi ve své profesi jsem. Podobně zařaditelní jsou například kominíci, hasiči, vojáci, myslivci a celá řada dalších profesí. Šaty nevypovídají jenom o našem zaměstnání, jsou zároveň i ukazatelem našeho společenského zařazení. Hadry bezdomovce jsou odlišné od večerní toalety dámy, která si vyšla do divadla nebo na koncert. Trenér ve fitness půjde jinak oblečen na schůzku s klientem, nežli univerzitní profesor ke svým studentům. Různě však měníme oblečení i podle momentální situace. Zmíněná dáma, pokud je skutečně dámou, vezme na sebe róbu, nikoliv tepláky, jestliže má zasednout do lože v Národním divadle. Jdeme-li do společnosti, důkladně zvažujeme co vzít na sebe a na půlnoční do kostela nevyrazíme v tričku s krátkým rukávem, nejenom z praktických důvodů, že by nám v něm byla zima. Kolikrát si my muži musíme vyslechnout od svých žen: „Miláčku, nemám co na sebe!“ Ještě jsem však neviděl, že by některá zástupkyně ženského pohlaví po takovém konstatování vyšla na ulici v rouše Evině. Jinak se také oblékáme pro den a jinak na noc. Vidět takovou záměnu nočního za denní také není zrovna obvyklé… My to však můžeme spatřit na vlastní oči na příkladu tohoto muže, který si na půlnoční vyrazil v pyžamu. Asi vás v té souvislosti napadne, že pro tuto příležitost nezvolil právě vhodný oděv. Na druhou stranu je doba, ve které po většinu jiných dní v roce ve stejnou hodinu máme na sobě podobné oblečení, jestliže tedy nespíme nazí. Ale nežli takto oblečeného neoblečeného z kostela vykážeme, zamysleme se nad nastalou situací v rovině duchovní: o tu tady totiž jde! Říkal jsem, že v každém z biblických textů se mluvilo o oblékání. Křesťanské vánoce, které v tento čas a na těchto místech slavíme hovoří o narození Ježíše Krista. Už známý motiv hvězdy, která při této události asistovala napovídá, že na pozadí toho příběhu je přesvědčení, že v této události noc pokročila a den se přiblížil. Křesťanské víře je vlastní čekat ve tmě na příchod světla, tušit za temnotou rozjasnění, pokračování toho, co teď vidíme jenom v náznaku. Podle víry křesťanů prošel svět Kristovým narozením zásadní proměnou, podobně, jako když noc ustupuje světlu nového dne. Tím světlem nového světa je pro nás křesťany Ježíš Kristus. Nikoliv růžolící děťátko v plenkách zahřívané dechem volů a oslů, ale Kristus, který zvítězil nad smrtí a dal člověku naději na stejné vítězství každému, kdo v něho věří. A tak se nedivme, že vidíme jednoho z nás v pyžamu, podobně jsme totiž v Božích očích zaspali všichni. Tváří v tvář jeho svatosti jsme všichni nepřipravení, neprobuzení, ležící a spící. Možná mnozí z nás chodí do kostelů i častěji než jenom jednou za rok na půlnoční, ale i tak nám mnoho schází před Bohem, před druhými lidmi, před světem, ve kterém žijeme. Myslíme si o sobě, kdo ví co nejsme, co nemáme, čím se můžeme vykázat a přitom před Bohem můžeme vypadat jako ten, který se právě probral ze spánku, anebo ještě spokojeně oddychuje v pohodlí svého pyžama, přitom už dávno nastal čas, abychom na sebe oblékli novost svých životů. My z církve máme málo co vyčítat okolnímu světu, ta nepřipravenost a nedostatečnost se týká i nás. Proč myslíte, že to tak často v kostelích vypadá jako v postelích, protože tam i tam lidé často usínají při farářově kázání, které se jim zdá jako pohádka. Vánoce můžeme pochopit jako jemnou a tichou výzvu k duchovnímu probuzení. Proto jsou tak plné světla, zvonění i radosti. Je to příležitost, řečeno jazykem bible, obléci na sebe nové lidství, nově pochopit svůj život a najít v něm nová řešení i nová východiska. Takový nový oblek však nelze navléct na pyžamo. Kristus po nás nechce, abychom převlékli kabát a předchozí nedostatečnost jenom překryli líbivou fasádou. Jde mu o hlubokou a vážnou vnitřní proměnu, která se dotkne celého našeho života. A vzhledem k tomu, že s tím mám nějaké – zatím jenom dílčí a nepatrné zkušenosti, mohu říci, že to stojí a ještě bude stát za to! Mějte krásné vánoce.

Amen.

Kázání o Půlnoční na Štědrý den 24.12.2007 v Husově sboru ve Vršovicích