Kázání 2. 2. 2025 – Příběh lásky

Jr 1, 4-10
1K 13, 1-13
ev. Lk 4, 21-30

I když mnozí z vás jste už ode mne ten příběh slyšeli, zopakuji ho, protože v něm pro sebe nacházím pozoruhodnou spojitost s apoštolovou oslavou lásky z 13. kapitoly 1. listu do Korintu. Tak tedy: Příběh lásky – verze 2025 začíná ve skutečnosti mnohem dřív, ale otevírám své vyprávění podzimem roku 2017. Je brzy ráno, a to, že jsem vzhůru v tak časnou hodinu je dáno tím, že zajišťuji odvoz na natáčení čtrnáctiletého Tobiáše, který si s kamarádem vymysleli, že do filmové řeči převedou Bradburyho povídku Příběh lásky. Na tu povídku ze sbírky Kaleidoskop jsem mimochodem hochy upozornil já. Bylo třeba zajít dolů do divadla vyzvednout potřebné věci. Ještě v polospánku sestupuji točitým schodištěm do útrob divadla, rozsvěcím, a nevěřím svým očím. Ve foyer za stolkem sedí jakási žena a cosi vypisuje. První mě napadne, že se mi to jenom zdá, všechno působí tak snově, a já ze sebe vypravím: „Jak jste se tu vzala?“ „No, ten pán včera,“ odpovídá žena. „Ale už to mám pro vás připravené. Vy jste pan farář? Všechno jsem za vás vyplnila…“ „Co jste za mně vyplnila? Jakej pán včera?“ zoufale hledám slova, protože skutečnost mi nedává smysl. „Přece tu nabídku na levnější elektřinu. Kolega vám to nevyřídil?“ Začínám ztrácet trpělivost, nasazuji ostřejší tón: „Vždyť je šest hodin ráno!“ Dochází mi, že neznámá žena strávila v divadle celou noc. Tak proto se v noci opakovaně spouštěl alarm, který jsem dálkově vypínal ve dvě hodiny s přesvědčením, že se samovolně spustil průvanem nebo pohybem hmyzu. Žádný pavouk, ale podomní prodejkyně elektřiny, která se nechala, nejspíš v podroušeném stavu po představení zamknout v divadle. „Žádnou elektřinu od vás nechci, ukažte mi občanský průkaz,“ trvám na svém a žena mi podává občanku. Dívám se na jméno, fotografii, a potom ženě do tváře a podruhé přestávám věřit svým očím: Irma Vladyková, stojí napsáno v průkazu – přede mnou stojí má dávná láska ze 7. třídy základní školy, kterou jsem neviděl třicet let. Do o rok starší Irmy jsem se zamiloval na škole v přírodě na Slovensku u přehrady Veľká Domaša, když jsme spolu tancovali ploužák, tehdy byla velikým hitem písnička od Elánu Tanečnice z Lúčnice, která mi zaručeně zvyšovala tep při vzpomínce na ní ještě řadu roků dál. „Irmo,“ říkám jí, „já jsem David Frýdl.“ „Takže tu elektřinu berete, pane Frýdl?“  „Neberu, ale já tě strašně miloval, Irmo! Chodili jste s bráchou Honzou na základku do Makarenkovy, já byl o rok níž. Vzpomínáš na Domašu?“ Irma marně pátrala v paměti, nebyla v ní ani Domaša, ani Lúčnica, natož spolužák Frýdl, který ji jednou doprovázel z kina Pilotů až k nim před dům. Irma bydlela v Čermákově ulici, pršelo, byl pátek, a já se tehdy odhodlával, že jí všechno řeknu, ale nenašel jsem k tomu odvahu. Byl jsem němý jako barikáda, což byl film, na kterém jsme tehdy u Pilotů se školou byli. Jenom jsem špitnul, když jsme došli před dům „ahoj, zase se uvidíme“, a trvalo to třicet let, než jsem jí to všechno prozradil – ráno, na podzim 2017 ve foyeru Divadla MANA. Příběh lásky, který nenapsal Bradbury, ale život. V roce 1987, když jsem byl zamilovaný do Irmy Vladykové, mi moje prababička poprvé odříkávala zpaměti verše z 13. kapitoly 1. listu do Korintu. Já si je zapisoval na papír a říkal si: „Tohle musím říct Irmě…“ Rozuměl jsem tomu z veškeré síly svých 13. let. Nemohl existovat příhodnější biblický text, který by mě uvedl do bohatství Božího slova, nežli tento. Poprvé jsem žasnul, jak mocně dokáže být člověk z Božího slova oslovený. Doslova Slovem osloven. Přemýšlím, jak geniálně to Bůh nastrojil, když způsobem svého zjevování se učinil lásku. Bůh z lásky tvoří svět i člověka v něm, a z lásky k němu se člověkem stává. Na svém životním příkladu pak dokládám, že Bůh skutečně tímto podivuhodným způsobem vstupuje do života lidí. Používá univerzálně platný jazyk lásky, která je tou jedinou neměnnou hodnotou procházející staletími. Všechno je proměnlivé, mění se reálie, mění se společenské, morální i náboženské hodnoty. Co zůstává je láska. Láska mateřská a otcovská, od nevědomé lásky dětské k uvědomělé lásce pozdějšího věku. Láska spojuje i živé a mrtvé. Z lásky činí Bůh středobod svého zjevení. Apoštol Pavel byl zkušený kybernétes – kormidelník církve, který ji bezpečně směroval od úskalí časných sporů na hlubinu vroucího a živého vztahu s Bohem. Křesťanům do Korintu vyjmenovává různé duchovní dary, které Bůh dává církvi pro její „oikodomii“ – budování. Zároveň ale nabádá, aby nezapomínali usilovat ještě o vyšší dary, a tím není nic menšího nežli láska. Můžete vybudovat perfektní stavbu, mít skvěle zvládnutou službu učitelskou, pastýřskou a kněžskou, ale musíte mít rádi lidi, musíte se mít rádi mezi sebou navzájem, musíte mít rádi sami sebe. Když se z vašeho díla ztratí láska, stáváte se prázdnou nádobou, hrncem bez ucha i bez obsahu. Dunícím kovem a zvučícím zvonem sice andělským jazykem vyzvánějícím, ale bezobsažným, prázdným. Apoštol moudře ukazuje, jak taková Boží láska agapé vypadá. Je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá. Co charakteristika, to zároveň usvědčení nás samotných, jak málo jsme v lásce pokročili: laskaví na oko, trpěliví na chvíli, závistiví až až, myslíme si o sobě kdo ví co, prospěchářští, podráždění, pomlouvační – víme svoje, pokud jsme alespoň trochu k sobě upřímní. Na příkladu mé dávné dětské lásky a následné konfrontace s ní v dospělém věku mi o to víc vystupuje před oči neměnnost lásky. Láska je stejná, měníme se my. V tom příběhu mezi lety 1987 a 2017 se všechno, naprosto všechno, včetně mě a Irmy, změnilo, kromě lásky, nikoliv té jedné konkrétní, která samozřejmě odezněla, byla překryta dalšími, ale láska coby hodnota z jiného světa, kde nežije člověk sám sobě, co nečekaně vstoupí do nás a má moc náš život od základu změnit. Co byste volili vy, kdybyste dostali možnost něčeho ve svém životě přidat, ať by to bylo cokoliv? Já bych volil víc lásky.

Amen Kázání 2. 2. 2025 v Husově sboru ve Vršovicích IV. neděle po Zjevení Páně.