Kázání 28.8.2011 – Jdi mi z cesty…

Jr 15, 15-21
Ř 12, 9-12
ev. Mt 16, 21-28

Po Tomášově vyznání o Ježíši: Můj Pán a můj Bůh je Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy dost možná druhým největším vyznáním o Kristu, o kterém se na stránkách evangelií dočteme. Tomášovo vyznání se odehrálo až po velikonočních událostech a bylo adresováno Zmrtvýchvstalému Ježíši. Vyznání Petrovo se odehrálo před událostí kříže a jeho příjemcem je pozemský Ježíš ve své tělesnosti, tak, jak ho učedníci na každý den zakoušeli. Výjimečnost Petrova je umocněna i výjimečnou odpovědí, které se mu dostalo: „Ty jsi Petr – skála; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou…“ Najdeme tato slova v latinském znění Vulgáty velikými písmeny provedena ve svatopetrské bazilice v Římě. Římskokatolická církve odtud odvozuje tzv. moc klíčů a primát římského biskupa v nepřetržité posloupnosti až k apoštolu Petrovi. Co v bazilice nenajdeme jsou slova následující: Ten, o kterém je řečeno, že je skalou na které bude vybudována církev, je vzápětí příkře odbit tím samým Ježíšem: Jdi mi z cesty, satane! Petr je označován za prvního z apoštolů, nazýván pilířem, skálou církve, traduje se výjimečnost jeho postavení ve společenství Dvanácti. O žádném dalším z tohoto kruhu nebylo řečeno, že na něm vybuduje Kristus svou církev – v tom bezesporu můžeme nacházet mimořádnost Petrova postavení, ale zároveň žádného neoznačil takto přímo za satana – ďábla. Dokonce ani v souvislosti s Jidášem toto spojení z Ježíšových úst nevyjde. Pouze v Janově evangeliu autor poznamenává, že do Jidáše vstoupil satan předtím, nežli odešel Ježíše zradit. Být však označen za ďábla – a to z úst Spasitelových je přeci jenom poměrně silný kalibr. Troufám si odhadnout, že se Petr nezmohl na slovo. Snad proto jeho reakce v evangeliu chybí. Důvod, proč se toto svědectví o Petrovi ve své druhé polovině tak výrazně negativní, do Bible dostalo si vysvětluji tím, že autor evangelia věděl o výjimečnosti Petrova postavení, zároveň však chtěl i čestně upozornit na to, že i tato výjimečnost měla svoje limity. To ostatně potvrzuje i další časový sled událostí, ve kterých Petr opět selhává. Bible, na rozdíl od jiných knih nemá tendenci heroizovat člověka a zastírat jeho nedostatky, ani tehdy, když se jedná o významnou postavu s nesporným duchovním a vůdčím vlivem. Petr je v řadě mnoha náboženských vůdců, kteří jsou v Bibli zmiňováni, přičemž bibličtí autoři neopomenou přidat pohled na odvrácenou stranu duchovních velikánů. Díky tomu víme o selhání Mojžíše, Davida, ale také Petra. Je skalou budoucí církve, ale v přítomném čase může být i ďáblem, našeptávačem, satanem. A důvod tohoto nelaskavého označení, které bychom asi nelibě nesli, pokud by nám ho někdo vmetl do tváře jinak nežli v ironické nebo žertovně myšlené rovině: Petr si bere Ježíše stranou a kárá ho. Petr napomíná Ježíše – v dobré víře, aby byl uchráněn, zdá se nám. Já za tím spíš tuším Petrovu vypočítavost – nemůžeš přeci umřít, Pane, být zabit od těch, kteří ti ukládají o život… co by bylo s námi? Co by bylo se mnou? Jakou bych potom já mohl být skalou kdybys ty umřel. Vývoj událostí a Petrovo chování v nich mi dávají za pravdu. Petr má strach o sebe. Na jedné straně veliká slova a odhodlání, na straně druhé nejistota o svůj osud. To všechno v něm bylo už při rozhovoru s Ježíšem u Cesareje Filipovy. Ježíšova odpověď i následné zařazení slov o následování nabízí vysvětlení důvodu Ježíšovy strohosti vůči Petrovi. „Jdi mi z cesty,“ říká Ježíš. A potom přicházejí slova k učedníkům, ve kterých hovoří Ježíš o povaze následování: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ V odmítnutí Petra i ve slovech, která přicházejí potom se objevuje motiv cesty. Nejprve říká Ježíš Petrovi: „Jdi mi z cesty,“ následně k cestě za ním vybízí: „Vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Jinak řečeno: „Nestavěj se mi, Petře, do cesty se svými představami, tužbami, nároky, podle kterých by sis přál, aby byl tvůj život organizován, protože potom se můžeš stát překážkou, bludným kamenem stojícím v cestě. „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ten jej ztratí, jenom ten, kdo pro mne život ztratí jej nalezne.“ Petr měl svou představu cesty s Ježíšem – možná to byla představa o moci, slávě, uznání, potvrzení mesiášských nároků a o těch, jako pravověrný žid době věděl že jsou neslučitelné s pokořením, hanbou a potupnou smrtí. Petr byl výraznou duchovní postavou, měl blízko k Ježíši, řekli bychom: „Byl duchovně na výši,“ ani to však nebylo zárukou toho, aby i on neprošel katastrofálním neporozuměním tomu, ve kterého uvěřil, aby se i on neocitl totálně „mimo“. Nikomu jinému Ježíš neřekl „Ty jsi skála,“ a o nikom jiném neřekl, že je ďáblem. Hranice mezi duchovní výšinou a strmým pádem může být velice tenká. Kritériem je následování: cesta. Co člověk ve svém životě sleduje: svůj prospěch, svůj úspěch, svoje cíle, chce si brát Ježíše stranou a domlouvat mu, hádat se s ním, poučovat ho: „Takhle to přeci nejde, Pane, podívej se na mne, kam bychom došli, kdy to tak šlo i nadále…“ anebo chce jít na cestě za Ježíšem, což ale znamená zapřít se, přijmout kříž ať už je jakýkoliv a následovat toho, který šel cestou kříže jako první. Opět mi přicházejí na mysl slova pátera Kubíčka o lidech, kteří se brání přijetí kříže, ale ten je nakonec stejně dostihne. Oproti tomu, ti, kteří jsou kříži třeba po malých dávkách uvyklí nést ho každý den, jsou ve svém kroku jistější. Nesnažme se diktovat Bohu své představy o životě, brát si ho stranou třeba i v modlitbě a chtít si na něm prosadit svoji vůli a svůj záměr. Třeba to Bůh všechno vidí úplně jinak. Ne stát na cestě proti Ježíšovi, stavět se mu do cesty, ale být na cestě s ním a za ním. K tomu nám dopomáhej Všemohoucí Bůh Otec, Syn i Duch svatý.

Amen

Kázání o XI. neděli po svatém Duchu 28. srpna 2011 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.