Kázání 14.10.2012 Kdo tedy může být spasen?

Am 5, 6-7.10-15
Žd 4, 12-16
ev. Mk 10, 17-31

Neposlouchá se to zrovna příjemně – mám na mysli slovo Ámose, judského proroka poslaného Hospodinem, aby kázal Severnímu Izraeli. A tento Ámos si ve své zvěsti nebere rozhodně žádné servítky. Kdyby se někdo dnes – po vzoru Ámosově, odhodlal ke stejné razanci ve své zvěsti, a dovedu si takového člověka v církvi představit, nejspíš by svým osudem i kariérou v církvi kopíroval osud dávného proroka z Judeje. Rozhodně by neměl jednoduchou službu. Lidé neradi slyší kritiku, neradi slyší napomenutí a už vůbec ne výtky kalibru Ámosova, ve kterých dokáže ze svého prorockého pověření správně identifikovat a přesně označit věc, která je v rozporu s Božími záměry a nebojí se to vmést druhým do tváře. Srovnám-li razanci Ámosovu s tím, čeho býváme svědky v současné církvi, nezbývá nežli se stydět. Kolem problémů obcházíme jako okolo horké kaše – jenom si nespálit ruce, jenom někoho neurazit, nedej Bože někoho se dotknout nesprávně volenými slovy! A co teprve výhružky? Kdo by je chtěl v církvi používat, ten dopředu diskredituje sám sebe. Zadřel se nám pod kůži pacifismus mírných holubic, ale zapomněli jsme, že k tomuto příměru přidává jeho autor Ježíš ještě ostražitost hadů, které spolu s holubicemi klade za vzor. Nutno však podotknout, že i ona citovaná mírnost holubic je ve své většině jenom mýtem, neboť holubi i s holubicemi patří mezi jedny z nejvíce nesnášenlivých a hašteřivých ptáků, u kterých když dojde na spory, jde velice často i o život. Ámos však nehledí napravo ani nalevo, nechce být diplomatem, pacifistou, nezabaluje své poselství do líbivých, vemlouvavých slov, nelakuje věci na růžovo, ani hořkému obsahu nepřidává sladký obal. Slyšíme to dnes z tolika stran, nejčastěji v otázce výchovy dětí: prosazujte své záměry nikoliv nátlakem, ale pozitivním povzbuzením. Kdyby Ámos pozitivně povzbuzoval, nejspíš by se stal Severnímu Izraeli nejoblíbenějším prorokem a nemusel podstupovat své krušné martýrium odmítnutí, pronásledování a nenávisti veřejně mu dávané najevo. Lidé by mu poplácávali po ramenou, málem jako někdy nám kazatelům v církvi: „bylo to hezký, pane faráři…“, to už jsem za ta léta slyšel tolikrát, ale ještě ani jednou: „dneska to bylo hrozný, pane faráři, já jsem se tak styděl při vašem kázání.“ Přitom Ámos určitě také nebyl žádným šampiónem duchovního a morálního desetiboje. To známe z příběhu jiného proroka – Jonáše, že i prorok sám musí zas a znovu bojovat sám se sebou, že druhým nekáže ze svých duchovních a morálních výšin, ale naopak, je to volání z hlubokosti vlastního hříchu, ale také pokoření se před Bohem. Navíc, prorok sice nese svou kůži na trh, jde k druhým lidem pod svým občanským jménem, ale zároveň ve jménu toho, který ho k poselství zmocnil, jehož úřad prorocká služba ztělesňuje. Pokusme se proto uslyšet Ámosova slova ne tak, jako slýcháváme první biblické čtení, po kterém uslyšíme ještě to druhé a potom  i evangelium a farářův výklad k tomu, abychom ke konci bohoslužby zapomněli první, druhé, třetí i čtvrté a odnášeli si domů pocit rámovaný do slov: „bylo to hezký, pane faráři.“ Ten dávný prorok totiž říká i nám přes hradby století něco moc důležitého, chce nás naštvat, rozčílit, znepokojit, vyvést z oné sebespokojenosti spravedlivých, zbožných a praktikujících křesťanů. Chce popíchnout naše holubičí hašteřivé povahy a upozornit na to, že největším nebezpečím nemusí být strach ze ztráty víry, v té jsme většina z nás kovaní, ale nebezpečí samospravedlnosti těch, kteří už nepotřebují být zachráněni, uzdraveni, vyléčeni, neboť mají za to, že to všechno už přeci dávno prožili. To Ámosovo slovo je mimořádně naléhavé, dotýká se církve, konkrétního sboru, ve kterém svou víru praktikujeme, ale dotýká se i každého z nás: „Dotazujte se Hospodina a budete žít! Kéž nezachvátí dům Josefův jeho oheň. Pozřel by jej a nikdo by neuhasil Bét-el, ty, kdo převracejí právo v pelyněk a spravedlnost srážejí k zemi.“ A co říká prorok na adresu těch vážených, ctnostných a jistě i hluboce zbožných lidí? Neváhá poodhalit jejich skutečnou povahu. Jak to slovo rezonuje s tím, co o několik staletí později řekl autor listu Židům – i on mluví k nám osobně: „Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat…“ Ze všeho, říká novozákonní svědek o Kristu, ze stejného zmocnění a ve stejné autoritě hovoří judský prorok Ámos: „Znám vaše četné nevěrnosti, vaše nehorázné hříchy, nevražíte na spravedlivého, berete úplatek, ubožáky v bráně odstrkujete.“ Neposlouchá se to lehce, když si do pozic těchto kritizovaných promítneme sami sebe, ne církevní autority, ne ty druhé, tamtoho nebo tamtu, o kterém přece dobře víme, jaký je, jak se zachoval k nám, ke své ženě, k člověku, který nám o něm tolik vyprávěl, ale tady jde o NÁS, o mně samotného, který jednou budu stát před Hospodinem tváří v tvář a jediné, co mu ukážu, budou moje prázdné ruce. Před lety vycházely v našem sborovém časopise Hlasatel rozhovory s různými lidmi z církve. Zpovídal jsem tehdy takto veřejně jednu sestru, většina z vás ji zná, proto ji nebudu jmenovat, a ta mi řekla velice moudrou myšlenku: „co si lidé myslí o mě, na tom mi nezáleží. Důležité je, jak vidím sebe samotnou a zdali se nestydím podívat se sama sobě do očí. Před lidmi toho můžu utajit mnoho, ala sama před sebou nic.“ Dopsal jsem své kázání až do tohoto místa a od svého pohledu do zrcadla na vlastní tvář přešel můj zrak na větu učedníků: „Kdo tedy může být spasen?“ A Pán odpovídá: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“ A ještě poslední dovětek z proroka Ámose: „Hledejte dobro a ne zlo a budete žít, a tak Hospodin, Bůh zástupů, bude s vámi, jak říkáte.“

Amen

 

Kázání o XX. neděli po svatém Duchu 14. října 2012 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.