Kázání 2.3.2014 – Proměnění na hoře

Ex 24, 12-18
2Pt 1, 16-21
ev. Mt 17, 1-9

Ježíš, který byl proměněn před zraky svých učedníků – téma neděle předznamenávající začátek doby postní, neděle Proměnění Páně. O co v té události šlo? Co se tehdy doopravdy stalo? Na tyto otázky není tak důležité hledat odpovědi. Takové otázky nikdy plně nezodpovíme. Důležité je ptát se, o co v té události jde nyní a jaké je moje místo v ní. Ježíš se proměnil před zraky svých učeníků Petra, Jakuba a Jana, dobrá, ale jak s takovou zprávou máme naložit my dnes? Má pro nás vůbec jinou cenu, nežli v našem ujištění se, že tehdy došlo k něčemu mimořádnému ve spojitosti s Ježíšem, když byl svými učedníky nazřen jak rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem? Samozřejmě, jde tu o jasnou linku mezi ním a muži Staré smlouvy obdařenými největším prorockým duchem: Mojžíš, Eliáš, Ježíš. Jakýsi V.I.P. klub biblických postav, ale tušíme, že tady jde o víc, nežli jen ukázat na dějinně duchovní souvislost vedoucí od Mojžíše přes Eliáše až Ježíšovi. Ježíš se promění před zraky svých učedníků. Ti klopotně následují Ježíše a Ježíš je najednou před jejich zraky proměněn. Ježíš se mění v očích těch, kteří ho následují. Je jiný, nežli jak ho viděli a nahlíželi dříve, je jiný, nežli jak ho vidí ti, kteří spolu s ním na horu nevystoupili. Po události Proměnění už nic nemůže být stejné jako dříve. I když samotná událost odezněla, děj se skončil, v srdcích přítomných učedníků měl své pokračování. Najednou tito učedníci vědí, že příběh Ježíšův je rozhovorem mezi ním, Mojžíšem a Eliášem. Ježíš rozmlouvá s největšími svědky Staré smlouvy – Ježíš samotný je dialogem s nimi. Ale stále ještě v tom nevidím sám sebe. Dokonce ani v Petrově neobratnosti, ve které neví, jak na nastalou situaci reagovat a vyzývá ke stavbě stanů pro každého z účastníků tohoto mimořádného mítinku. Událost je podle evangelního svědectví uzavřena Ježíšovou výzvou, aby o tom, co učedníci viděli nehovořili, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých. V tom je ukázána jasná spojitost mezi Proměněním a Vzkříšením. Na tu ostatně odkazuje i řazení této události v běhu liturgického roku, kdy Proměnění předchází začátku postní doby, kterou uzavírá velikonoční týden ústící právě do Vzkříšení. K čemu došlo plně porozumí učedníci až ve světle Vzkříšení. Ježíšova proměna souvisí s jeho Vzkříšením. Odpoledne před napsáním tohoto kázání ke mně přišla myšlenka, o které jsem v tu chvíli nevěděl, že bude odpovědí na moji otázku, kde v příběhu Ježíšova Proměnění najdu sám sebe. Byl jsem na tom podobně jako učedníci Petr, Jakub a Jan, ti také dostali odpověď ještě předtím, nežli přišla v Kristově Vzkříšení otázka, jaké je jejich místo v tom všem. Ta myšlenka se týkala jedné z premis starokřesťanského církevního otce Cypriána, který prohlásil, že mimo církev není spásy – extra ecclessiam nulla salus. Při pohledu na stav současné církve, její rozdrobenost, rozhádanost, nevěrohodnost a zjevná selhávání, je pro mnohé takové přesvědčení nepřijatelné: že by se do nebe neměli dostat ti, kteří nejsou v církvi? Promiňte, ale tomu věřit nemohu, odpoví leckdo. Ale není církev v biblickém pohledu tělem Vzkříšeného Krista? „Ale tělo je jedno a má mnoho údů, ty údy jste vy a to tělo je Kristus,“ tak to říká apoštol Pavel. Kristus se proměnil před zraky tohoto světa. Jeho tělo z hrobu zmizelo, ale nezmizelo ze světa, protože na sebe vzalo podobu jeho církve. Ta je tělem Kristovým: v jeho ponížení, v jeho službě světu i v jeho slávě a díle spásy. Když Cyprián říká, že mimo církev není spásy, nemusíme tomu rozumět úzce konfesně, ale tak, že chce vyjádřit to, o čem se ve své víře přesvědčil: že spása je v Kristu a Kristus je v církvi. Je to možné stejně tak, jako byla možná Kristova přítomnost v těle člověka, kterého porodila Maria a zavinula do plenek. Církev je jakoby pupeční šňůrou spojena s tajemstvím Kristova vtělení – inkarnací. Kristus vstupuje do světa v podobě člověka, přebývá v těle a jako každé tělo, i to jeho umírá. Kristus se vrací zpátky k Otci do Boží slávy, vystupuje na nebesa a jeho tělo zde zůstává v podobě církve v jejím pokračujícím zápasu se zlem. Naše účast na církvi je naší účastí na Kristově těle, v setkání s Kristem se uskutečňuje naše záchrana, tak, že my sami jsme vtěleni do církve, do Krista v tomto světě: Kristus se vtělil, inkarnoval do člověka a člověk se inkarnuje, vtěluje do Krista v jeho církvi, aby tak získal účast na jeho smrti a Vzkříšení. Abychom k takovému tajemství víry došli a odhalili jej pro nás jako ten nejcennější duchovní poklad a největší životní bohatství, musí být Kristus proměněn v našich očích. Musíme změnit svůj úhel pohledu na něj. Už ne učitel, prorok, zajímavá či inspirující dějinná postava, ale Spasitel, Kristus Pán – zachránce, Vtělený Bůh, který pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe. Tak jsem našel svoje místo v příběhu Ježíšova proměnění na hoře. Uvědomil jsem si, že být divákem v události Ježíšovy proměny znamená účastnit se proměny vlastní. Kristus se mění před očima věřících a ti se mají proměňovat před očima tohoto světa. A že nám ty pozemské proměny jdou tak často ztuha je znamením toho, že se Kristus ještě dostatečně v našich očích neproměnil v toho, který jediný má moc vytrhnout náš život ze spárů zla.

 

Amen

 

Kázání v neděli Proměnění Páně 2.3.2014  v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.