Kázání 30.6.2024 – Děvčátko, vstaň!

Pl 3, 24-33
2K 8, 7-15
ev. Mk 5, 21-43

Zná Bible sendviče? Otázka jako z AZ kvízu, na kterou správná odpověď zní: samozřejmě že zná. Dáme-li za pravdu příběhu, ve kterém anglický lord Sandwich žijící v 18. století vymyslel způsob vrstvení jednoho druhu pokrmu mezi dva plátky pokrmu jiného, potom výrokovou logikou „Lord Sandwich byl člověk. Bible zná člověka, Bible tedy zná i Lorda Sandwiche,“ snadno odvodíme, že v Bibli, když se hovoří o člověku, hovoří se obecně o člověku před Bohem, tedy o mně, stejně jako o tobě, naprosto o každém, který kdy žil, žije a bude žít. Člověk je v centru pozornosti biblických textů stejně jako Bůh. Každý se v Bibli může najít, každý může být v Bibli nalezen. To je výpověď víry, ve které my křesťané bereme do ruky Písmo s předpokladem, že slovo v něm obsažené je slovem, které se nás osobně (personálně) týká, že Bible, její slova, příběhy, sdělení, se podivuhodným způsobem prolínají s mým životem. Proto v ní hledáme odpovědi na své životní otázky, protože věříme, že i my jsme součástí toho, o čem Bible hovoří. Proto Bible zná Sandwiche úplně stejně, jako zná Frýdla, Kopčilovou, Nováka. Největším milovníkem sendvičů byl z evangelistů Marek. Je to totiž právě on, který s oblibou používá to, co moderní biblistika nazývá „markovský sendvič“ – symetrické schéma vrstvení textu vloženého mezi jinou obsahovou linku. Proto Markovo podání uzdravení dcery Jairovy čteme proložené textem o uzdravení ženy trpící krvetokem. To je sendvič, kde dvojí konzumujeme v jednom, přičemž to druhé je z obou stran obklopeno prvním, v našem případě příběhem Jairovy dcery. Marek zesiluje účinnost své výpovědi tím, že jednu událost podává ve spojitosti s druhou a všímá si toho, co mají obě společného. Předně, v centru pozornosti obou příběhových linek jsou ženy. Jairova dcera je dvanáctiletá dívka. V našem pohledu dítě, děvčátko, tak je ostatně Ježíšem oslovena, ve společenském úzu své doby ale už mohla být zasnoubena a následně vstoupit do manželství. S příchodem menstruace bylo na dívky nahlíženo jako na ženy, kde možnost reprodukce byla stěžejním atributem jejich ženství. To se však nacházíme stále v první příběhové lince. Ježíš je osloven představeným synagogy, který mu vyjadřuje úctu pokleknutím. To je gesto mimořádné důvěry a uznání. Představený synagogy, navíc muž zralého věku, je na společenském žebříčku mnohem víc než potulný učitel s hrstkou příznivců. Před domem je ale skrumáž lidí, ke slovu se dostává řečený biblický sendvič. V davu se žena dvanáct let trpící krvetokem dotkne Ježíše, píše evangelista. Krvetok nejmenované ženy je zmíněný záměrně, stejně jako uvedení časové délky nemoci. Žena je stejně tak dlouho nemocná, jako je Jairova dcera na živu. Dvanáctka je pro obě symbolickým číslem plnosti, uzavřením, celkem. Ženina nemoc, která ji obírá o její ženství, neboť krvavý výtok z pochvy byl znamením kultické nečistoty stejně jako menstruace, v tomto případě jí však omezuje permanentně a na rozdíl od té i v tom, že zabraňuje reprodukci, tak byla považována za dvojnásob špatnou. Nemoc vedla k sociálnímu, zdravotnímu i kultickému vyloučení ženy ze společnosti. Dvanáct let nemoci je známka, že kruh se uzavírá. Situace spěje ke konci, žena buď umře, nebo bude uzdravena. Má naději, že když se dotkne šatu muže se zázračnou pověstí, uzdraví se, a to se skutečně stane – najednou pocítí, že nemoc je pryč. Epizoda s neznámou ženou ale Ježíše zdrží na cestě. Namísto, aby pokračoval do Jairova domu, zastavuje se, hledá, kdo se ho dotkl a následně s uzdravenou ženou konverzuje. Uzdravení ji vrátilo její společenský statut, obnovilo její lidství, její bytí ženou. Jako výraz díků žena padá k Ježíšovým nohám (stejně jako chvíli před ní Jairos), je plná bázně a chvění. O bázni byla řeč minule. Zde se uplatňuje stejný motiv, ve kterém je bázeň synonymem dotyku s posvátnem. Bázeň ženy je stejná jako předtím bázeň učedníků, kteří se stali svědky Ježíšova utišení bouře. Žena je zásluhou Ježíšovou uzdravena, ale příběhem jejího uzdravení se vypráví Pavlovo evangelium o záchraně člověka pouhou vírou. „Uvěříš-li ve svém srdci, že byl Ježíš vzkříšen,“ říká apoštol, „budeš spasen.“ Spása, říká evangelista zázračným příběhem, je v Ježíši Kristus. Jairova dcera zemře dřív, než k ní Ježíš dorazí. A protože se evangelista Marek nebrání paradoxnímu vyznění toho, co píše, nezdráhá se uvést i dvojznačnou Ježíšovu reakci na všudypřítomný pláč a kvílení: „Dítě neumřelo, ale spí.“ Jak to Ježíš myslel? Nevíme, říká evangelista. Nechme se tím oslovit v řečené nejednoznačnosti. Byla to zdánlivá smrt, či snad Ježíš neví, jak na tom dívka je? Nabízí se obě odpovědi, stejně jako odpověď ještě úplně jiná: že Bůh, rozuměj Ježíš, člověka ani ve smrti neopouští a v tomto pohledu i smrt je  pouhým spánkem. „Talitha kum – děvčátko vstaň“, říká Ježíš a Jairova dcera vstává, přičemž až teď je použitý řecký termín označující dívku coby mladou ženu. Oběma řečeným ženám vrací Ježíš jejich ztracené ženství. Obě mají díky němu naději na pokračování svého životního příběhu. Život půjde dál, říká evangelista, obě ženy mohou být ještě matkami, budou se moci podělit o svoji životní zkušenost, předat druhým to, co sami dostaly. To, že Ježíš, „přísně nařídil, že se to nikdo nesmí dozvědět,“ nás opět upomíná na to, že jádrem sdělení není demonstrovat Ježíšovy zázračné schopnosti. Bylo by zpovrchněním, vnímat oba texty jenom v popisné rovině zázraků, které Ježíš vykonal před zraky těch, co byli uvnitř, v tomto případě to byli učedníci Petr, Jakub a Jan. Evangelista nám zvěstuje radostnou víru v Krista, která jde daleko za horizont času. Dcera Jairova, stejně jako nejmenovaná žena, byly uzdraveny a posléze zemřely, jako i my jednou zemřeme. Vírou v Krista však svůj život můžeme uchopit v jeho hloubce, ať zdraví, nebo nemocní, osvojit si novou kvalitu lidství, obnovit naše ztracené a všelijak pochroumané ženství a mužství, uvažujeme-li v těchto dvou polaritách, byť primárně hovoří evangelista v tomto případě z perspektivy ženství. „Zarmoutí-li,“ říká Bible o Bohu, a to je i poselství Markovo pro nás, „slituje se pro své velké milosrdenství.“

Kázání o XIII. neděli v mezidobí 30. 6. 2024 v Husově sboru ve Vršovicích