Semeno

Ez 17, 22-24
2K 5, 6-11
ev. Mk 4, 26-34

B+S,

se setbou obilných zrn do úrodných brázd polí jsem žádnou zkušenost neučinil. Marně v paměti pátrám, zda-li jsem někdy v životě zasíval stejným způsobem, jaký Ježíš popisuje ve svém podobenství o zasetém semenu. Na mysl mi však přichází jiný druh setby a jiné semeno, ona hrabalovsky řečená „kapka paternity v tekutém stavu“, se kterou jako otec tří synů máme já i manželka bytostnou zkušenost. Vybavuji si jako jeden z nejsilnějších momentů nastávajícího rodičovství právě okamžik, kdy jsme se o počatém životě a již probíhajícím těhotenství dověděli. Zajímavé je, že okamžik onoho „dovědění se“, se nám oběma s manželkou vryl do paměti mnohem intenzivněji v případě všech tří synů, nežli například to, kdy který z nich a kde udělal své první kroky. Intenzita toho momentu byla způsobena právě uvědoměním si, že jsme čas dlouhý mnoho dnů, týdnů a vlastně i měsíců vůbec netušili, co se ve skrytosti chystá. Všechno probíhalo dál ve své všední každodennosti, uléhali jsme a zase vstávali, zůstávali doma nebo se vydávali na cesty, při tom všem se však plnil velkolepý Boží plán s námi a s novým člověkem, kterého si Bůh skrze naše spojení a moji setbu povolal. Jak je tato zkušenost blízká tomu, co Ježíš ve slovech evangelia říká o semeni, které člověk zasel do země: ať člověk spí nebo bdí, ať je den nebo noc, semeno vzchází a roste a člověk ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas. Ježíš hovoří o procesu, který je plně v Boží kompetenci a člověk je vůči němu pouhý nezúčastněný pozorovatel. Je oprávněná námitka, že v případě mateřství, je situace poněkud rozdílná, člověk není jenom ten, který pozoruje, ale stává se účinným nástrojem, skrze který se Boží stvořitelské dílo odehrává. Ale podobně i rozsévač na poli má setbu ve svých rukou. Pokud se v případě rodičovství nejedná o případy asistované reprodukce či vědomé manipulace s lidským geonomem, potom i zde jsme svědky procesu, o kterém sice můžeme konstatovat, že jsme ho vlastní sexuální či jinou aktivitou nastartovali, vposledku se však podílíme na něčem, co funguje samo od sebe, přirozeně, podle svých předem daných pravidel, a my můžeme jenom obdivovat důmyslnost, s jakou tyto odvěké zákonitosti byly stanoveny a stále fungují. V následném podobenství o hořčičném zrnu vede Ježíš své posluchače ke srovnání počáteční nepatrnosti hořčičného semínka a výsledné podoby rostliny, která je v blízkovýchodních podmínkách schopná rozvinout se až do velikosti čtyřmetrového keře, který ve svých větvích hostí hnízdící ptáky. Vrátím-li se ve stejném duchu ke své paralelní úvaze o semeni lidském, pak může být náš údiv nad ním ještě větší, nežli nad semenem hořčičným. Semínko hořčice je totiž uchopitelné, můžete ho pojmout svým zrakem, vzít do ruky, spermii však spatříte pouze pod mikroskopem a sama o sobě je těžko uchopitelná. Po jejím splynutí s vajíčkem však nastává tak razantní růst a rozvoj, na jehož konci není jenom ten malý uzlíček masa a nervů, který se s křikem za devět měsíců objeví na porodním sále, ale za několik možná až desítek let dospělý a zralý člověk, který může mít dva metry na výšku, devadesát kilogramů na váze a možná ještě větší číslovku v míře okolo svého pasu. Jen se podívejme vzájemně jeden druhému do tváře, pomysleme na to, čím vším jsme si v našich životech prošli, čeho jsme dosáhli, co jsme pracně vyzískali, jaké zkušenosti a odbornosti jsme načerpali a přitom na počátku každého z nás bylo to malé nepatrné nic, které je viditelné jenom pod mikroskopem a v okamžiku, kdy jsme díky tomu začali být, s největší pravděpodobností naše maminka ani tatínek o tom vůbec nic netušili. Ježíšova „semenná“ podobenství však nemají odkazovat na zákonitosti přírody, to bychom při jejich výkladu pominuli nejvlastnější smysl Ježíšovy řeči. Jsou to podobenství o Božím království a Ježíš na příkladu zasetého zrna ukazuje, že stejně se to má i s touto veličinou. Na začátku je něco nepatrného, snadno přehlédnutelného. Můžeme to držet ve svých rukou, a přesto nám to proklouzne mezi prsty. Jakmile však semeno vložíme do úrodné půdy, začíná se podivuhodné dílo, na jehož konci je budoucí rozmanitost a velikost. Ale co to vlastně je to Boží království a proč ho Ježíš přirovnává k semenu? Jednoduchá definice nestačí, Boží království je pojem z jiného světa, z dimenze víry, která se stává skutečností možná podobně nepozorovaně, jako když po aktu lásky počneme nový život, nebo když do truhlíku vložíme cibulku tulipánu. Kdybychom se nepomilovali, dítě nebude, kdybychom do půdy zrno nevložili, chleba neupečeme. Boží království je budoucnostní hodnota, která se tajně počíná v naší přítomnosti pokud se k ní aktivně postavíme čelem a začneme jednat pod jejím vlivem a v její moci. Na jiném místě Ježíš hovoří o kvasu, jinde o soli. To všechno jsou ingredience svým množstvím nepatrné a přesto nezbytné. Boží království po kapkách vstupuje do tohoto světa, je to Boží paternita v těžko postřehnutelném stavu, která může náš život oplodnit k účinné lásce, k vroucí zbožnosti i k životu podle Boží vůle. S Božím královstvím je to jako když člověk zaseje semeno do země, říká Ježíš. My, kteří jsme uvěřili Kristu jsme tou zemí, solí i světlem. V nás má dozrávat úroda k budoucí žni. Boží království je nárok, který na sebe dobrovolně bereme a tím, že jsme uvěřili máme podíl na jeho růstu. Jsme jako rodiče v permanentní naději a radostném očekávání. Věřící je otcem i matkou Božího království, příznaky porodu jsou sice bolestivé, budou ale jednou v plnosti překonány nekonečnou radostí.

Amen.

Kázání o IV. neděli po svatém Duchu 2.7.2006 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.