Kázání 16.6.2013 Málo miluje, komu se málo odpouští

2. Sm 12,1–10.13
Ga 2,15–21
ev. Lk 7,36–50

Ježíš a žena hříšnice – jedna z nejznámějších evangelních scén ve které na jedné straně stojí Spasitel, Kristus – Zachránce, Ten, který byl bez hříchu a jako jeho opozitum hříšná žena. Co činí tuto scénu tak mimořádně přitažlivou je právě její výrazná kontrastnost: stojí proti sobě dva světy: svět mužský a ženský, hříšnost a bezhříšnost. O povaze ženina hříchu nic bližšího evangelista neříká, ani neprozrazuje její identitu. Až následná tradice ji ztotožnila s Magdalskou Marií a jako hřích ji přisoudila prodejnost těla pro potěšení mužů. Ani jméno, ani konkrétní podoba hříchu však nejsou řečeny – proto, že nejsou důležité. Žena hříšnice je v biblickém poselství prototypem člověka, který se zapletl s hříchem – není důležité s jakým ani o koho konkrétně se jednalo. Kdyby byla povaha hříchu řečena, mohl by snadno posluchač nabýt dojmu, že jeho se taková záležitost netýká. Hřešit znamená míjet se s cílem Božího určení, jít po své cestě na úkor Božích cest. Hříšník prosazuje svoji vůli na úkor vůle Boží, je svévolníkem – tedy tím, kdo jde cestou své vůle, na místo, aby jednal v souladu s tím, co po něm chce Bůh. Taková je i hříšná žena, ale na její místo si víc než prodejnou ženu dosaďme sami sebe. Odhoďme falešné zdání vlastní počestnosti posilované tvrzením: „Nejsem přeci jako ti ostatní – lháři, lupiči, cizoložníci.“ Vidět sám sebe jako spravedlivého ve srovnání s těmi druhými, kteří jsou nespravedliví, je duchovně nebezpečné a vede k samospravedlnosti, ve které člověk vlastně ani nepotřebuje, aby mu Bůh odpustil, protože podle takového mínění ani nemá co odpouštět. Tento postoj ale není nic jiného než duchovní pýcha, tedy hřích se vším všudy, sejití z Božích cest na cestu vlastní svévole. Zvláště příchylným na tento typ hříchu je lid kostelní. Toho si dobře povšimnul i Pán Ježíš, proto na jiném místě v evangeliu je zaznamenáno jeho podobenství o farizeovi a celníkovi, ve které zaznívá ona památná věta: „Děkuji, že nejsem jako ostatní lidé…“ a následuje výčet druhů hříchů, které se zbožného farizea netýkají. Bohužel, nenásleduje stejně obsažný seznam hříchů, které se takto samospravedlivého člověka týkají. A toto posuzování míváme hluboko pod kůží a dokonce si ho cíleně pěstujeme, často v přímé úměře k tomu, jak často chodíme do kostela: „Já nejsem jako ti ostatní“, a prstem výstražně vztyčeným rádi ukážeme na ty druhé jenom proto, že náš hřích je jiné povahy, jak tomu bylo v případě farizea Šimona, který se pohoršoval nad tím, že Ježíš dovolí, aby se ho dotýkala hříšná žena. Ježíš staví vedle sebe svého hostitele – jistě zbožného člověka farizea Šimona a hříšnou ženu. Z tohoto srovnání vychází jak vítěz hříšnice a nikoliv zbožný Šimon. Berme to jak veliké varování pro nás, protože rádi sami sebe vidíme jako ty, kteří jsou hostiteli Ježíšovými – my jsme se pro Ježíše rozhodli, my jsme ho k sobě milostivě pozvali, ale skutečné přijetí Ježíše není jenom o tom, pozvat ho k sobě domů – do svého srdce, ale také nechat se od něho proměnit, dovolit mu, aby nás zbožné on poměřil s těmi v našich očích „nezbožnými“ – tak, jak to udělal v domě Šimonově. Jaká byla reakce Šimonova nevíme, ani zdali Šimon toto srovnání s hříšnicí unesl. Podobně nedokončené je i závěrečné srovnání dvou bratrů v podobenství o marnotratném synu, kdy také nevíme, jaká byla reakce staršího ze sourozenců, když mu otec řekl o důvodu k radosti nad tím, že ten, který byl mrtev žije, že ten, který se ztratil je nalezen.“ Ten závěr v Bibli není řečený proto, že se týká nás. Právě v těchto místech, kde biblický text končí vstupujeme do biblického poselství my sami a stáváme se aktéry popisovaných dějů. Necháme se Kristem poměřit? dovolíme mu, aby nás srovnal s těmi, kteří v našich očích jsou přeci zjevnými hříšníky? Pokud ano a toto poměření přijmeme, až potom může přijít uzdravující proměna – stejná, jaké se dočkal marnotratný syn, hříšný celník, anebo žena s alabastrovou nádobkou u Kristových nohou. Většinou nestojíme ve stejné linii s těmito jmenovanými. Našimi bližšími protějšky a souputníky bývají víc zbožní farizeové a starší sourozenci, kteří na rozdíl od mladších marnotratníků zůstávají v otcově domě, aby si svůj morální profil nepoškodili. Odpuštění ale potřebují stejně jako ti první, a Ježíš dokonce říká že i větší, protože kdo málo miluje, málo odpouští. A to je další důležité poselství textu o setkání Ježíše a ženy hříšnice. Odpuštění jejích mnohých hříchů spojuje Ježíš s projevem její veliké lásky: „Její hříchy jsou jí odpuštěny,  protože projevila velikou lásku.“ To není rovnítko mezi hříchem a záslužnickými projevy lásky, který bychom následně chtěli hříchy zahlazovat. Bible říká, že láska přikryje množství hříchů. Jsme-li schopni lásky stavíme se na Boží cesty, protože Bůh je láska. Hřích se od nás vzdaluje, protože jsme vedeni a prostoupeni láskou. Farizej Šimon, starší bratr z podobenství o marnotratném synu i farizej z Podobenství o farizeovi a celníkovi se provinili především proto, že neměli dostatečnou míru lásky k druhému. Šimon se pohrdavě díval na hříšnou ženu, starší bratr pohrdnul svým mladším sourozencem, stejně jako zbožný farizej celníkem, který stál v zadu. Ani jeden z nich neměl rád svého bližního a proto zůstali neospravedlnění, na rozdíl od těch, kterými pohrdali a kteří je nakonec předešli do Božího království. Vyznat: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus,“ znamená prožít na sobě jeho odpouštějící lásku a tuto lásku přát i všem ostatním, kteří jsou okolo nás, blízkým i vzdáleným.

Amen

Kázání o IV. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 16.6.2013