Kázání 10. 5. 2015 Boží vyvolení

Sk 10, 44-48
1J 5, 1-6
ev. Jn 15, 9-17

S životem se pojí nepřeberné množství voleb. Volíme si životního partnera, zaměstnání, místo, kde budeme žít, přátele, s nimiž se budeme stýkat, počet dětí, které bychom rádi postavili do života, druh zábavy, které se chceme věnovat, kam pojedeme na dovolenou a desítky a stovky dalších voleb – těch významných, které určují naše další životní směřování typu koho si vezmeme nebo čím budeme, až po ty naprosto banální, ze kterých se ale skládá naprostá většina naší obyčejné každodennosti: jakou knížku vezmeme do ruky, co vybereme z televizního programu, co připravíme k snídani nebo jaký druh zmrzliny ochutnáme. Život je volba, připomíná mi neúnavně a s vytrvalostí moje žena: „nemůžeš mít v životě všechno! Rozhodnul ses pro jedno, tak nemůžeš mít druhé.“ Většinou se tato její připomínka odvíjí od počtu našich dětí a věcí s tím souvisejících. Život je bezesporu širokou škálou voleb, ze kterých můžeme vybírat, přitom jsou ale také věci, které předmětem naší volby nejsou. Nevybíráme si komu, kdy a kde se narodíme, tudíž není naší volbou ani většina povahových vlastností, schopností a předpokladů, vrozených inklinací a založení, které jsme obdrželi prostě tak, že jsme se narodili konkrétním rodičům za okolností, které nám byly dány zvnějšku. Ježíš v Janově evangeliu říká těm svým: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás.“ Protože se určitě považujeme za „ty Ježíšovy“ je to výrok o nás: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás…“ Zakoušíme ve vztahu k Bohu, ve vztahu k Ježíšovi vědomí vyvolenosti? Myslím, že většinou na to jdeme opačným směrem: rozhodl jsem se pro Ježíše, dal jsem své srdce Ježíšovi, vybral jsem si Krista, zvolil jsem si život – tak mluví, nebo alespoň slyším mluvit naprostou většinu křesťanů a sám sebe přistihuji, že je to i můj způsob uvažování: vyznal jsem Krista, přijal jsem Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Ten Ježíš, kterého jsme mi učinili předmětem své volby, to však vidí docela jinak: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás…“ Když šel Ježíš judskou zemí, potkával desítky a stovky lidí, neoslovil každého, okolo mnohých prošel a šel dál, vyvolil jenom některé a těm pak řekl, aby šli a nesli ovoce a jejich ovoce aby zůstalo. To je slovo o nás: nevím proč, ale zrovna u mne se Ježíš zastavil, zdržel se se mnou, šel se mnou kus cesty a už zůstal – vyvolil si mně, možná proto, že jsem větší hříšník než ti druzí, možná proto, že jsem víc nemocný hříchem, nežli ti, kteří lékaře nepotřebují a proto si je Ježíš může dovolit minout. Nejspíš to nevěděl Petr, proč si ho Ježíš vybral, nebo celník Matouš Lévi, nevěděl to ani farizeus Saul, který spěchal do Damašku, přesto, do života každého z nich vstoupil Ježíš a už v něm zůstal. Vzpomeňme si na to, až zas budeme někde někomu vykládat o tom, jak jsme se ve svém životě rozhodli pro Krista, jak jsme ho přijali za Pána, jakoby to všechno bylo o tom, že my otevřeme dveře a pozveme Ježíše dál – jen ať přijde na návštěvu, vždyť jsme právě vysmejčili a pověsili čisté záclony, tak ať se přijde podívat, jak je to u nás hezký! Ono to vypadá velice zbožně takové ty řeči o tom, jak jsme uvěřili, jak jsme poznali, že Ježíš je ta cesta, pravda i život a že nikdo nepřichází k Otci než skrze Něj. No, a ti, kteří to na rozdíl od nás nepoznali, ti mají smůlu, protože jsou na cestě do záhuby, ale my jsme ti, kteří se v nablýskané káře, totiž v Kristu, řítíme po dálnici přímo do Božího království. Pozor však, ať v té nadsvětelné rychlosti vlastní víry neztratíme to podstatné, a sice, lásku ke druhým lidem. Nebyli bychom první ani poslední zbožní, kterým se to stalo. Po cestě z Jeruzaléma do Jericha jich šla také pěkná řádka a některým z nich barometr víry také ukazoval přímo do nebe, přesto dal Ježíš za příklad Samařana a ne je. Nejspíš proto, že věděl, že vyvolený není člověk pro to, co umí, jak je dobrý, jak je zbožný, ani pro to, že stojí na té správné straně, ale pro lásku, kterou je schopen nezištně nabídnout druhému člověku ne tak, že musí, nebo že je to od něho očekáváno, ale proto, že se dokáže pohnout soucitem. Když přijmeme, že víra není výslednicí našich zásluh, a výrazem našich mimořádných kvalit, ale naopak znamením toho, jak moc právě my potřebujeme, abychom byli od Boha zachráněni, povede nás to i k větší lásce ke druhým a tomu kýženému „odhlédnutí“ od sebe samotných směrem k těm, kterým my můžeme být nablízku. Když Ježíš hovoří k učedníkům a říká jim o jejich vyvolenosti, nabádá je, aby šli a nesli ovoce, které v nich zůstane. V tom Ježíšově přikázání je přítomná dynamika. Oni se nemají zavřít sami do sebe, do své zbožnosti vyvolených, ale jít dál a nést ovoce, které zůstane: jít, nést a zachovat – to všechno jsou poměrně namáhavé procesy vyžadujíc aktivní spoluúčast těch, kteří se na nich podílejí. Ježíš zakončuje své slovo k učedníkům jednou z vykladačsky nejobtížnějších vět o tom, že začkoliv budou prosit v jeho jménu, Otec jim to dá. Ten příslib ale musíme chápat v celém jeho kontextu a tím je Boží, nikoliv lidská vyvolenost, spoluúčast na ní v procesu jití, nesení a zachování dobrého ovoce a v posledku i přikázání lásky jednoho ke druhému. Proč nám Otce nedává, oč ho prosíme ve jménu Ježíšově? Protože málo milujeme jeden druhého. Bůh by mezi námi dělal mnohem větší věci, kdybychom se měli alespoň o trochu víc rádi. Uvidíte, jak se věci začnou hýbat, když budeme víc a víc pronikat do Boží lásky. „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás…“

 

Amen

 

Kázání o V. neděli po velikonocích v Husově sboru ve Vršovicích

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.