Kázání 22.9.2024 – Kdo je největší

Jr 11, 18-20
Jk 3, 16-4,3.7-8a
ev. Mk 9, 30-37

V tomto týdnu jsem se účastnil společného sejití farářů, duchovních a kazatelů husitské církve. Sešlo se nás na jednom místě přes sto lidí z nejrůznějších koutů země, potkal jsem staré známé, ale viděl jsem i tváře dříve nevídané. Takovému sejití se u nás v církvi říká generální synoda, a má to být jakýsi poradní orgán před sněmovním jednáním, od kterého se liší tím, že na rozdíl od sněmu je tvořena pouze duchovními, tedy pracovníky, které církev pověřila duchovenskou službou. Mám-li na toto sejití vztáhnout citovaný text evangelia, potom si představme synodály (účastníky synody) jako Ježíšův učednický kruh. S Ježíšem a za Ježíšem chodili i nejrůznější další lidé, přesto některé pověřil specifickou službou, a to byl užší kruh Dvanácti a širší až Sedmdesáti, ti všichni od Ježíše dostali výhradní úkol. Měli zvláštní postavení spočívající v tom, že byli vybráni Ježíšem. Anglicky se to řekne Chosen, což zpravidla překládáme jako Vyvolení, mně je však bližší slovo „vybraní“, protože „vyvolení“ víc evokuje jistou exkluzivitu, výjimečnost. Když se pozorně díváme na okruh těch, které si Ježíš vybírá, zpravidla není na místě uvažovat o nějaké výjimečnosti ve smyslu exkluzivity. Ježíšův výběr lidí je prostým průřezem obyvatelstva, které na daném místě v daný čas bylo k dispozici: rybáři, celníci, možná tajní revolucionáři zéloté, muži s dýkou i bez dýky, znalci zákona i prostí lidé. Takoví jsme byli i my na synodě, obyčejní lidé, více či méně graduovaní, schopní, neschopní, všehoschopní, někdo výřečný, jiný zamlklý. Synoda ocenila vybrané služebníky z řad duchovních, podle kritérií, která si stanovila biskupská rada, to je pro změnu sejití tolikero biskupů. Ocenění pak dostali diplom, snad i láhev vína, možná nějaký dekorativní předmět a literaturu jako výraz uznání jejich práce pro církev. Jestli ta literatura byla pro zábavu, nebo na dovzdělávání se, nevím. O vínu jsem si pomyslel: „vida, faráři nafasovali pracovní pomůcky,“ co bylo na diplomech, pamětních listech či čestných uznáních také nevím, ale byl jsem rád, že já diplom nedostal, kdybych si ho chtěl pověsit doma, už slyším manželku, jak říká: „Tohle si dej na faru,“ ale na faře už mám zdi plné, takže by nejspíš skončil v přijaté poště, kam dávám věci, o kterých si myslím, že se jimi budou jednou probírat historikové, kteří dnes ještě ani nejsou počatí. Na synodě také zaznělo: „Pojďme ocenit ty, kteří probudili mrtvé náboženské obce. Postavme je sem před nás, ať nám povědí, jak se jim povedlo, že suché kosti se obalily masem, šlachami, svaly a z prachu povstali ti, kteří v něm leželi. Potřebujeme to slyšet,“ apeloval vroucně mladý duchovní, který svůj příspěvek uvedl slovy: „Jsem v církvi teprve krátce…“ „Kdybys tam byl déle, mluvil bys jinak,“ pomyslel jsem si s notnou dávkou cynismu a marně přemýšlel, na které adrese v Církvi československé husitské k takovému zázraku došlo, kde je to bývalé údolí suchých kostí, které se nyní hemží životem, kde přírůstky převažují nad úbytky, kde je víc živých než mrtvých v urnách, a napadlo mě, že pro naši církev je charakterističtější víc nežli tlející kosti právě ten kremační popel v kolumbáriích. Dovolte v té souvislosti malou odbočku: v pátek jsem sloužil v domově seniorů, při Pánově večeři jdu od jednoho komunikanta ke druhému a ptám se: „Chceš přijmout tělo a krev Ježíše Krista?“ Drobná žena kývne a položí mi otázku: „Znáte to v Čelákovicích?“ „Ano, znám. Myslíte čelákovický Husův sbor?“ „Ano ten. Tak tam mě pokřtili!“ „Opravdu, tak to je váš rodný kostel. Měla jste tam i svatbu?“ ptám se. „Svatbu ne,“ říká ta dobrá žena a pokračuje: „ale měla jsem tam všechny…“ Přemýšlím, co řekne, držím v ruce hostii omočenou ve víně, a ona vzápětí dořekne: „v urnách. Všechny jsem je tam měla v kolumbáriu!“ „Bůh je s tebou v Ježíši Kristu,“ vkládám ji hostii do úst a velebím Pána, který se i nad mým prachem postaví. Ale zpátky na synodu. Neoceněných a nedoceněných se zastal hradecký biskup: „Ale pamatujme i na ty duchovní, kteří jsou dlouhá léta na farách a takové zázraky neprožívají. Poctivě slouží, ale Pán prodlévá s tím, aby jejich situaci před očima proměnil.“ Byl jsem rád za jeho slova, která mi byla útěchou pro mé urnové háje a duchovní suchopáry, ve kterých člověk v čekání na zázrak přehlíží zjevné zázraky, které se dějí okolo něj, na jeho blízkých i na něm samotném.

V evangeliu jsme četli o tom, že Ježíš procházel Galileou a přitom učil svoje učedníky. Říkal jim o tom, co je dnes obsahem našeho vyznávání o Kristu: že musí být vydán do rukou lidí, kteří ho zabijí a po třech dnech vstane. Připomnělo mi to naše sejití na synodě. Galilea pohanů je obraz země, která se jako celek od Boha odvrací. Taková  je i naše země. Jdeme s Ježíšem Galileou pohanů, a Ježíš nás, své učedníky učí. A stejně jako o nich, i o nás platí to biblické: že oni tomu slovu nerozuměli a báli se ho zeptat. Proč se ho báli zeptat, napadá mě. Nejspíš se báli jeho odpovědi, která by jim narušila jejich představy a zažité pořádky. A evangelista pokračuje a říká, že přišli až do Kafarnaum. A když byli doma, zeptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“ Důležitá výkladová poznámka: učedníci jsou s Ježíšem doma. To není jen tak, že je v evangeliu napsáno, že byli s Ježíšem doma. To je obraz církve jako Ježíšova domu. My jsme doma s Ježíšem. A zase vidím nás duchovní v dejvickém sboru. Ježíš se nás ptá, o čem jsme cestou bezbožnou pohanskou krajinou uvažovali, a my mlčíme, protože víme, že jsme neuvažovali o tom, jak jsme užiteční a prospěšní tomuto světu a Pánu Bohu v něm, ale kdo z nás je největší, nejúspěšnější, nejpožehnanější. Koho navrhneme na metál, koho odměníme, komu požehnáme, kdo je našeho žehnání hoden, a kdo nám za to nestojí. Přitom Ježíšova hodnotící kritéria jsou jasná: za vzor klade učedníkům dítě. Nikoliv v nějaké domnělé dětské nevinnosti, která je iluzí. Dítě ve starověku nemělo žádné postavení, byl to člověk – nečlověk, nehotový tvor ve všem závislý na druhých, nicka bez valné ceny. Takovým služte, nicotným, před takovými se skloňte ve službě jim. „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Tedy i dětem a buďte jako ony, nijak je nepřesahujete. „Cožkoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili.“ Amen Kázání o XXIII. neděli po svatém Duchu 22. září 2024 v Husově sboru ve Vršovicích