Hod Boží svatodušní

Gn 11, 1-9
Sk 2, 1-21
ev. Jn 14, 8-17

B+S,
že starozákonní příběh o zmatení jazyků při stavbě babylonské věže a líčení událostí spojených se sesláním Božího Ducha na učedníky o jeruzalémských Letnicích, při kterých se zrodila Kristova církve, spolu souvisí je zřejmé od chvíle, kdy tyto dvě události postavíme vedle sebe. Na straně jedné je prastarý příběh tradovaný lidem Izraele o tom, že kdysi po potopě byla celá země jednotná v slovech i činech, a jako protipól k této zprávě vidíme svědectví Nového zákona o vzniku církve. Podívejme se na oba biblické texty blíže a hledejme jejich souvztažnost. Zpráva o budování města a věže z 11. kapitoly knihy Genesis začíná svým způsobem útěšným konstatováním o jednotě řečí a činů, které panovaly na zemi. Řekli bychom ideální stav. Jestlipak dnes bychom si dovolili něco takového tvrdit? A jestliže to platilo v dobách biblických, potom jenom dobře – pomyslíme si. Ale opak je pravdou. Biblický autor nám neservíruje selanku, ve které by viděl všechny lidi ve zcela zvláštní bohulibé jednotě. Příběh o budování města a věže je řazen za zprávy o pádu člověka a odehrává se až po potopě světa, ze které byli jako spravedliví před Bohem zachráněni jenom Noe a jeho rodina. Teď je sice lid jednotný, ale jeho jednota je zlá, protože je opět jednotou bez Boha. Lid uvažuje o stavbě města a věže s vrcholem v nebi. Tak si chtějí lidé učinit jméno před tváří světa a nebýt nadále rozptýleni po celé zemi. Biblický autor tím příběhem vlastně říká, že jednota všech lidí byla jednotou proti Bohu, nebo jinak, že každý člověk je zajedno proti Bohu. Tento motiv se mnohokrát opakuje ve Starém i Novém zákoně. Je východiskem i klíčem k pochopení situace člověka před Bohem. Zpěvák 53. žalmu ve čtvrtém verši to samé vyjadřuje takto: „Odpadli však všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.“ Je to nekompromisní klasifikace lidské situace, ve které je člověk stavěn před realitu svého pádu a odklonu od Boha. Jednota řečí a činů při stavbě babylonské věže není stejné kvality, jako jednota společenství, které panovalo v ráji za časů Adama a Evy. Nyní už je lid rozptýlen po tváři země a jednotícím prvkem všech je, že se staví proti Bohu. Proto se objevuje myšlenka na vybudování věže s vrcholem v nebi. Dál pokračuje ďábelské našeptávání člověku „budete jako bohové, stačí jenom přiložit ruku k dílu, chopit se příležitosti a začít jednat, zítřek patří vám.“ A lid se dává do díla: má cihly i asfalt a může začít lepit svou věž pomocí které dosáhne na nebe. A co se má stát, až bude věž dostavena? Každý bude moci vystoupit nahoru a důkladně se rozhlédnout, aby pochopil, že žádný Bůh není, že je jenom člověk na Božím místě. A proto nenechává Hospodin lidskou jednotící snahu bez odezvy, sestupuje z nebe, aby obhlédl, co synové lidští vybudovali. Dobře ví, že to je jenom začátek, potom už nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. A proto Bůh zmate jazyky lidí tak, že si přestanou navzájem rozumět. Místo je nazváno Bábelem což znamená Zmatek. Tolik známý starozákonní příběh. Nepochopíme jej, budeme-li se snažit ho historizovat a vidět za ním vysvětlení původu lingvistického rozdělení, které panuje mezi stovkami národů světa. Z takového výkladu by totiž vyplývalo, že Bůh je škodolibým činitelem, který vnáší mezi lidi nesoulad, že narušuje jednotu jejich řeči a činů v obavě, aby nepřišel o svou pozici. Jednotu lidí však biblický autor nespatřuje ve společné řeči, jakémsi univerzálním jazyku, ale v postoji člověka jako celku, který se obrací proti Bohu. A to je také příčinou zmatení, které mezi lidem nastává. Lidé stavějící se proti Bohu si přestávají rozumět. Přestávají rozumět sami sobě, nenachází smysl a význam své existence. Jejich nesoulad je jenom dalším pokračováním a vyústěním postoje, ve kterém se obrátili proti Bohu. Stavba věže je ukončena a příběh je uzavřen konstatováním paradoxu: to, kvůli čemu lidé věž stavěli aby se nestalo: a sice obava, aby nebyl lid rozptýlen po celé zemi, se právě jejich konáním naplňuje. „Hospodin rozehnal lid po celé zemi,“ uzavírá starozákonní autor svůj příběh. A v tomto bodě navazuje se svým poselstvím Lukáš evangelista – autor Skutků apoštolských. Lid je i nadále rozptýlen po celé zemi: každý mluví jinak: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kapadokkie. Vyjmenovává všechny myslitelné končiny země. Všichni tito lidé se sjeli do Jeruzaléma, aby slavili svátek vyhlášení Zákona na Sinaji. To byl důvod slavení Letnic v době Ježíšově. Rabínský výklad říkal, že když Bůh mluvil na Sinaji, jeho hlas se rozdělil do 70 jazyků, aby každý národ světa uslyšel Zákon ve své rodné řeči. Rozdělení i nadále trvá, od dob Babylónu až k Letnicím po Kristově vzkříšení se člověk příliš nezměnil, nikam se neposunul k lepšímu. A přesto nastává obrat. Apoštolská zvěst je mocí Ducha najednou srozumitelná každému, kdo je ochoten poslouchat. Boží jazyk se rozdělil, aby lidé znovu rozuměli. Lidé rozumějí a diví se, jak je možné, že každý ve své řeči slyší mluvit apoštoly o velikých skutcích Božích. Je to proto, že Bůh se rozhodl v Kristu zrušit lidské zmatení. Ale ani teď ještě není vyhráno. Lidé se diví, jak je to možné, ale část z nich i nadále nerozumí, má za to, že jsou apoštolové opilí. Opět víra a nevíra vedle sebe. Posměšky, ústrky: podívejte se na ně, vždyť jsou to blázni, kteří se opili a to není ani devět hodin ráno. Nic z toho však nemůže zrušit směr, který byl v Kristu pro člověka vytyčen. Je to směr ke skutečné jednotě lidí v řeči a činech, nikoliv bezbožná jednota Babylónu, ale soulad s Boží vůlí, do kterého nás Kristus skrze Ducha svatého může uvést.

Amen.

Kázání na Hod Boží svatodušní v Husově sboru ve Vršovicích 27.5.2007.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.