Kázání 29.9.2024 – Podej vodu, podej sůl!

Nu 11, 16.24-24
Jk 5, 13-20
ev. Mk 9, 38-50

„Podej mi vodu – podej mi sůl.“ Dvě nejčastější prosby, které se ozývají u našeho rodinného stolu v čase oběda. Jimi otevírám svou úvahu nad tím, jak evangelium o Vzkříšeném vstupuje do naší každodennosti – evangelium všedního dne, zní pracovní název mých úvah na toto téma. Je mojí touhou vytrhnout evangelium ze sakrálních prostor, kde jsme ho zazdili, kam jsme ho usadili, položili na oltář, vyvýšili na kazatelnu, aby tam trůnil ve svatostáncích, ležel na pulpitech, obřadně se ho dotýkáme oděni do rouch svatosti, sterilních rukavic zbožnosti, protože se to tak sluší, nejlépe v neděli jednou za týden, jednou za rok, jednou za čas, když nám to zrovna vyjde, když si vzpomeneme, když máme náladu a okolnosti jsou příznivé naší návštěvě kostela. Zkuste si soukromě a třeba potají ukrást evangelium pro sebe, nebude to krádež, evangelium nepatří do inventáře církve, je třeba vynést ho ze zdí kostela, a sázet jeho výhonky tam, kde právě budete: evangelium všedního dne, nikoliv evangelium nedělí a svátků, ale evangelium pondělků až sobot, kdy se nepotkáváme jenom s těmi, co jsou „naši“, s nimiž jsme jedné krve, ale i s těmi, co „naši“ nejsou, ba dokonce, mohou být i proti nám. Ježíš většinu své mise netrávil po kostelích, ano párkrát zašel do chrámu, něco málo času strávil v synagogách při kázáních, ale skoro pokaždé byl odtamtud předčasně někým vyveden. Jako dvanáctiletého ho z chrámu odváděli rodiče, kteří se o něj báli, coby dospělého muže ho z chrámového nádvoří vyváděla stráž kvůli jeho konfrontaci se směnárníky a prodavači obětních zvířat, jako kazatel byl ve svém rodném Nazaretu posluchači vypískán a hrozili mu pádem ze skály. Na chrámovou střechu ho umístil a vzápětí z ní zase uchvátil ďábel, aby mu nabídnul všechna království světa, když se mu pokloní, nebo když skočí střemhlav dolů. Ježíš se na nás nebude zlobit, když ho z chrámu vyneseme, prodlévání v síňcích Božích je pro něho jenom okrajová záležitost. Mnohem častěji se s ním potkáme všude tam, kde kolotá život, kde je skrumáž lidí – a to, uznejte sami, naše kostely, určitě nejsou. Tak tedy: „podej mi vodu – podej mi sůl!“ slyším co chvíli u jídelního stolu.  Jaké jsou nejčastější odpovědi, na tato vpravdě biblická zvolání? „Podej si jí sám – ať ti jí podá ten a ten – nebudu dělat všechno – podám ti jí, až dojíš – když jíš, nemusíš se nalejvat – žádnou vodu: pomočil by ses – nesol, ztvrdnou ti játra – je to slaný dost – kolik toho tam sypeš? – máš vysokej tlak!“ Vybírám z odpovědí, které nosím v paměti, které slyším, ale i ty, která co chvíli já sám říkám. „Kdokoliv vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ Vykladači se různí, jak chápat ten starobylý evangelní text. Shodnou se v tom, že je to slovo do církve: pro okruh Ježíšových žáků, tedy pro nás, ale pohyb sklenice není nutné vnímat pouze jednosměrně – někdo podá sklenici nám a má za to odměnu. Klíčem pochopení je vazba „protože jste Kristovi“ – doslova „ve jménu Krista jste,“ píše evangelista Marek, a možná se sám ztrácí v tom, jak je to celé myšleno. Když jste v Kristově jménu, sami jste těmi, kdo druhým podávají sklenice vody, protože tak to činil Ježíš – bez rozdílu: dokonce i ženám – jako Samařance u Jákobovy studny – dokonce i dětem, své manželce, manželovi, protože to jsou také lidé a naši bližní, těm všem máme číše s vodou podávat, od nich je i přijímat a nevymlouvat se: „už jsem ti jí podal minule, teď suš hubu!“ „Én onómati hotí Christú este“, „ve jménu Kristově jste,“ jde mi hlavou ten dávný biblický text z Markova evangelia a přemýšlím, jestli jsem opravdu ve jménu Kristově, jestli jsem náhodou pro všechny své starosti z toho jména už dávno nevypadnul. Potřebujeme to slyšet, potřebujeme to opakovat, do kostela chodíme ne proto, aby se nám ulevilo, ale chodíme si tam pro nápovědu, abychom to venku nezapomněli, že i u rodinného stolu platí: „Jsme živi, avšak už ne my, žije v nás Kristus.“ Dcerka Tali mi to při minulé bohoslužbě napověděla: „Tati, tys zapomněl říct „Jsme živi…“ „Opravdu, no jo,“ vzpomněl jsem si a dodatečně to řekl, když jsem se vrátil za oltář i vy už byli v lavicích. A tak to máme i v životě. Zapomeneme, že jsme živi, avšak už ne my, žije v nás Kristus, a bližního, který nás žádá o vodu odbudeme: „už ses napil dost.“ Přitom sami žízníme a čekáme, kdo by nás napojil. To je evangelium všedního dne. Kdo si myslí, že je jednoduché ho žít, je vedle. Vede nás znovu a znovu k tomu, abychom promýšleli všechno, co děláme i neděláme, jak a pro co se rozhodujeme, a zároveň nám neustále ukazuje, že nikdy člověk neudělá dost, že nikdy nebude hotový, nikdy nebude mít odpracováno – až do posledního dechu. A se solí je to nemlich – to samé. Ježíš varuje ty své před tím, co je zdánlivě nemožné, aby sůl pozbyla své slanosti. Fyzikálně se jedná o nonsens, sůl nemůže nebýt slaná, ale Ježíšovi nejde o fyziku, jdu mu o nás – o křesťany, protože ví, že jeden druh soli může být neslaný – vápenná sůl, respektive to, co se jako sůl tváří, má to podobnou barvu, konzistenci, ale nesolí to, protože je to vápno říznuté sádrou. Tím si nic neosolíte, jenom si zanesete trávící trakt, neztvrdnou vám po ní játra, ale rovnou celé vnitřnosti. Ježíš má na mysli křesťany, kteří vypadají jako křesťané, mají podobnou barvu, konzistenci, ale chybí jim ten správný Kristův šmak – nic neosolí, nic nepodají, tím méně vodu těm, co žízní, nic dobrého neudělají, všechno jenom sami sobě a pro sebe. Před takovými varuje, a já mám nepříjemný pocit, že se to varování týká i mně. Však jaký já jsem křesťan? Křestní list mám, křestní svíci už ne, to mi ukradli, ale církevní legitimaci ano a dokonce i kněžské svěcení, ale žije ve mně Kristus? Nezazdil jsem ho náhodou pod fasádou pěkně nahozené zbožnosti, nejsem křesťan nemastný, neslaný, kterému jde o tom, aby sám si osolil, sám se nabumbal, a druzí starejte se? Křesťanům nekřesťanům ať je Ježíš ukradený, stejně ho na nic nemají, protože se jím nedají k ničemu dobrému pohnout, tak jim ho ukradněte. Vezměte jim ho, vyneste ho z chrámů, udělaných lidskýma rukama, nebojte se ho s klidem vzít i držitelům svátostného kněžství, pro které není dost svatý, a radujte se, ne že máte Krista, toho nikdy nemůžete mít, ale že Kristus má vás, že mu na vás záleží, že ve vás žije. „Mějte sůl sami v sobě, a žijte mezi sebou v pokoji,“ praví Pán.  Amen Kázání 29. 9 2024 v Husově sboru ve Vršovicích o XXVI. neděli po svatém Duchu