II. neděle po Zjevení

Sof 2,3
Sk 26, 9.13-16
ev. J 1, 43-46

B+S,
mít své jisté v nejisté době, zajistit se pro přítomnost i budoucnost, zaopatřit rodinu a mnoho dalších: to jsou některá z hojně citovaných témat člověka soudobé společnosti v místech, kde žijeme. I o nás samotných by bylo troufalé tvrdit, že se s trendem sázejícím na jistotu míjíme. Vždyť pocit jistoty je právem považován za jeden z hlavních symptomů spokojeného života. A kdo by nechtěl vést spokojený život? Více či méně – vědomě či nevědomě tíhneme k jistotám, k nim se upínáme a v nich hledáme oporu. Okolnosti mohu jít jistotám navzdory a možná právě tehdy člověk o to víc o jistoty usiluje a je ochoten vynaložit za ně mnohé úsilí i majetek. Jednou z obzvlášť ceněných komodit je zdraví a věci s ním související. Jeho hodnota je nevyčíslitelná a sebepropracovanější systém zdravotního pojištění ani v náznaku nemůže odrazit jeho skutečnou cenu pro člověka zasaženého nemocí. Dokud člověka nic nebolí, dokud si nemusí uvědomovat na co který jeho vnitřní orgán je a jaký má plnit úkol bez toho, aby člověku dával bolestí najevo svou existenci, většinou si ani neuvědomujeme, jakou nevyčíslitelnou hodnotou den ze dne disponujeme. Až v nemoci zjišťujeme cenu zdraví, které jsme až do jejího nástupu často bezstarostně i málo zodpovědně považovali za věc samozřejmou bez stínu velkých nejistot. V takové chvíli úzkosti potom člověk hledá jistotu o svém zdravotním stavu. Dalším neméně významným okruhem v nichž hledáme a nacházíme jistoty jsou přes veškerou možnou neuspořádanost naše rodiny. Blízký partnerský vztah prakticky na všech úrovních: rodič – dítě, muž – žena, sourozenecké a další vztahy, to všechno je prostor, ve kterém můžeme, nikoliv však musíme, nacházet jistotu. Ani zde však v žádném případě neplatí, že máme své jisté. Dítě si postupem času začíná víc a víc uvědomuje, že o své rodiče jednou přijde, partnerské vztahy mohou být kdykoliv rozbourány neporozuměním a odcizením se a stejně tak i vztahy mezi sourozenci mohou být vážně narušeny. Vedle rodiny je dalším velkým garantem jistot stát. Jakou budeme mít vládu, jak budou vysoké daně, jaká bude možnost najít a udržet si zaměstnání? Jak se o mě postará stát v nemoci, ve stáří, v pracovní neschopnosti? Jistota střídá nejistotu ještě v rychlejším pořadí, nežli v jakém se střídá vládnoucí garnitura. A jakou roli na poli jistot hraje pro nás církev? Jsme přeci její součástí, patříme do ní: uvěřili jsme a proto jsme tady, abychom tvořili tělo vzkříšeného Pána, kterého vyznáváme. Není právě v tom ta tolik hledaná jistota? Zcela určitě je, ale od církve musíme jít dál, nikoliv ve smyslu vzdálit se od ní a dát ruce pryč, ale skutečně se ponořit do hlubiny vlastní víry: znovu si uvědomit, čemu a komu jsem uvěřil, co je tím zdrojem a pramenem, ze kterého vyvěrá přesvědčení o mě, že jsem křesťan. Pokud bychom zůstali jenom u církve, i v ní záhy poznáme, že ani tady není nic jistého. A následný pocit zklamání z jejích aktuálních poklesků může člověka dovést až k tomu, že rezignuje nejenom na církev, ale i na duchovní rozměr svého života. On je však rozdíl mezi tím, být „u církve“ a být v církvi. Kolikrát to člověk kolem sebe slyší: já jsem byl taky u vás – u husitů, u evangelíků, u katolíků. Pokud jsme jenom u něčeho, držíme se v povzdálí, více či méně monitorujeme situaci, od které si však zachováváme odstup. Stejně se to má i s církevní příslušností. Dokud jsme u církve, znamená to, že mezi námi a ní je distanc. Dříve jsem se podivoval, kolik z našich matrikových příslušníků nás častuje výtkou: „vaše církev po mě pořád něco chce, něco mi posílá atd.“ Dnes už jsem si zvyknul, že tyto případy nejsou zdaleka ojedinělými. Dokud se taková „vaše církev“ nestane „mojí církví“, dokud nepřejdu od ní do ní, těžko mohu nalézat jistoty, o kterých hovoří víra. Tu jistotu však ani potom nezprostředkovává církev, ale vždycky zůstane ovocem osobního vztahu mezi Bohem a člověkem. Taková je situace od dob Abrahámových až do dneška. Vyjít z Úru Kaldejského znamenalo pro praotce víry židů, křesťanů i muslimů, spolehnout se na vlastní, niterný a hluboký prožitek víry, nikoliv na žádnou z institucí na tehdejší blízkovýchodní náboženské scéně. Podobně na tom byl Saul před svojí proměnou v apoštola Pavla. Do okamžiku oslovení Kristem na cestě do Damašku byl přesvědčen o svých jistotách, o správnosti postojů, ve kterých byl nekompromisním pronásledovatelem křesťanů. Najednou je však znovu a jinak osloven Bohem zcela v rozporu s očekáváními duchovní instituce, jejíž byl součástí. Vzkříšený Kristus mu říká: „zjevil jsem se ti, abych tě učinil svým služebníkem a svědkem toho, co jsi spatřil a co ti ještě dám poznat.“ Dalo se před takovým nárokem uhnout? Možná ano pro podržení dosavadních jistot, jak ale byly „jisté“, když byli tímto setkáním zcela postaveny na hlavu? A konečně i setkání Filipa s Natanaelem se nese v podobném duchu. Natanael – jeden z budoucích dvanácti apoštolů sedí pod fíkem ve svých jistotách o vyvolenosti Božího národa a o tom, že Mesiáš nemůže přijít z Nazareta. Tato jistota je zásadně zpochybněna Filipovou výzvou: „Pojď a přesvědč se!“ A Natanael skutečně šel, přesvědčil se a uvěřil. Našel novou a pravou jistotu tam, kde ji nečekal ani nehledal. Nemůžeme o něm říct, že se dal k apoštolům, přidal se k nim, byl u církve. On se stal církví, součástí jejího těla jako jeden z apoštolů. Stal se jedním z nich. Stejně tak jeden každý z nás můžeme prožívat vědomí své příslušnosti k církvi, jejíž jsme součástí. Nejsme u ní, ale v ní, ona má být prostorem a základnou našeho duchovního života, zápasů i zrání, bezpečným místem našeho osobního, niterného života s Bohem, jistotou v nejisté době, že v posledku nás Bůh pevně drží ve svých rukou.

Amen.

Kázání o II. neděli po Zjevení Páně 20. ledna 2008 v Husově sboru ve Vršovicích