IV. neděle po Zjevení

Kaz 3, 9-15
1K 3, 6-9
ev. Jn 4, 31-38

B+S,
naše doba nahrává silným individualitám. V kursu jsou lidé, kteří na sebe dokážou strhnout pozornost, výrazní jedinci a silné osobnosti, kteří se derou do popředí, do mihotavé záře zájmu veřejnosti. Ten zájem však bývá vrtkavý: dnes nadšení a fascinace, už zítra nezájem, možné zklamání a pozítří zapomnění, protože se objeví jiný – neméně silný a výrazný jedinec. A to nehovořím jenom o světě popkultury, kde nejrůznější „superstar“ září, poblikávají a pohasínají jak na běžícím pásu: svět vládnoucí i nevládnoucí moci je podobný: stále je poptávka po výrazných, výjimečných osobnostech, které budou dostatečně viditelné, kteří se prosadí, budou slyšet i v zadních řadách. Doba je zkrátka taková: postavená na výrazných individualitách, výjimečných pokud možno ve všem a v co nejhojnější míře – jen ne průměr, jenom ne ztrnulost, uniformitu. Snaha odlišit se a tak vyniknout je dokola odříkávanou mantrou, pomocí které se mnozí chtějí odlišit od těch, kteří tuto potřebu nemají. Kupní cena, kterou jsou při tom ochotni zaplatit je až překvapivě vysoká: draze vykoupená na úkor tradičních hodnot, postojů a názorů, kterými se ještě v době nedávné člověk nechával, alespoň občas řídit. Většinová společnost neoceňuje vynikající matky, které byly schopny porodit a vychovat víc než jedno nebo dvě děti: obecným trendem jsou emancipované, na mužích ani na dětech nezávislé ženy, ty, kterým kariéra a úspěch plně nahradily někdejší typicky ženské atributy. U mužů paradoxně tradičně pojatá maskulinita také může být víc handicapem, nežli devizou. Rozdíly mezi mužským a ženským světem se stírají, role bývají vzájemně promíchány. Jestliže v dobách nereálného pokusu o reálný socialismus převládala snaha po co největší uniformitě, kolektivizaci, vzájemné kooperaci i těch nejmenších součástek státního soukolí, kterým byl jednotlivec, dnešní trend je zcela opačný, možná však ve svém opozitu stejně nezdravý a neskutečný, jako onen pokus socialistický. Dnes není zdůrazňována kooperace, ale individualita: vymezení se vůči většině, odlišnost, výjimečnost. I to může být jednou z příčin, proč církve obecně pociťují, že se jim stále víc a víc ztrácí půda pod nohama: protože církev je z principu communiem, společenstvím. Do svého geonomu má zakódovánu jednu ze svých ústředních vlastností, totiž sdružování se, bytí pospolu, mít – když ne všechno, tak alespoň mnohé, společné. Ale to všechno jsou věci, na které je dnešní individualisticky nastavený člověk alergický. Má přímo panický strach před tím někam patřit, někam být zařazen, přimknout se ke stádu, které jde jedním směrem. A spolupracovat? To už vůbec ne, vždyť kam by se poděla moje svoboda, moje vůle, moje výjimečné ambice – vždyť právě ty mne ženou dopředu i proti proudu! V takovém světle se potom církev nutně musí jevit jako útvar, který přežil svoji dobu a dnes je jakousi relikvií z časů dávno minulých. Progresivita je dnes spatřována a nalézána v úplně jiných oblastech, nežli ve stojatých, a mnohde navíc ještě pořádně zahnívajících církevních vodách. Natanaelovská otázka: „co odtamtud může vzejít dobrého?“ se jako stigma vznáší nad církví již pěknou řádku let. Potíž je v tom, že pokud si církev má udržet svoji tvář, musí trvat na jediné stěžejní a nejvýraznější individualitě, kterou je uprostřed ní Vzkříšený Kristus. Jemu totiž v církvi nesahá nikdo ani po kotníky, Jan Křtitel hovořil o tom, že ani není hoden rozvázat řemínky u jeho obuvy. Jestliže někdo v Kristovu jménu, ale přitom namísto něj, začne vyvyšovat svoji individualitu: poutat pozornost svými – třeba i skutečně charismatickými a tedy výjimečnými schopnostmi, na úkor toho, aby sám sebe v pokoře umenšoval proto, aby Kristus mohl růst, je jeho snažení špatné. Vezměme za příklad vlastní církevní společenství – většina z nás ho důvěrně zná, víme o svých pádech i malých vítězstvích. Po léta se volalo po zviditelnění. Po očku jsme pokukovali po jiných, kteří byli zdatnější, dokázali své církevní zboží lépe prodat v médiích, na radnicích v zastupitelstvech, v politice a na mnoha jiných místech. Českoslovenští husité si mohli připadat jako Popelka paběrkující zbytky, které druhým odpadly od stolu. Situace se radikálně proměnila s příchodem výrazných individualit: najednou i v naší církvi, v našem středu, okolo nás byli lidé, kteří dokázali prodávat zručně „svoje zboží.“ Do té míry, až dnes církev volá po opětovném „zneviditelnění se“. Problémem většiny individualit totiž je, na rozdíl od individuality Kristovy, že nejsou schopny spolupráce. Mají pocit nenahraditelnosti, vyvolení, že není nikdo jiný, kdo by je ve srovnatelné míře mohl zastoupit, dostihnout, převýšit. V takové honbě za vlastní velikostí pak nutně musí minout výraznou individualitu Kristovu: proč se přibližovat k tomu, kterému nedosáhnu ani na řemínek u jeho obuvi? Tak se mu raději zdálky vyhnu a dál budu hrát svoji osobní politiku, na hony vzdálenou od Krista, i kdybych jeho slov měl plnou pusu. Skutečnost a skutky však bývají odlišné od toho, co tato „individua“ zvěstují. Měli bychom se to učit – v církvi na všech úrovních obzvlášť intenzivně: a sice, že jsme spolupracovníci na Božím díle, ne zájmové a jiné skupiny, které prosazují vlastní výraznou individualitu nad individualitu Ježíše Krista, že přes veškeré snažení a dílčí úspěchy, jsme jenom služebníci neužiteční, kteří vykonali to, co byli povinni vykonat.“

Amen.

Kázání o IV. neděli po Zjevení Páně 3. února 2008 v Husově sboru ve Vršovicích