II. neděle po velikonocích

Ef 1, 7-12
1Pt 2, 21-25
ev. Mt 18, 20

B+S,
apoštol říká: „my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději.“ Můžeme se skutečně zahrnout do zástupu, který je v biblickém textu charakterizován osobním zájmenem „my“? Jsme v čase povelikonočním, kdy v nás ještě doznívají všechny ty veliké události spojené s Kristem. Byli jsme svědky jeho posledního stolování s učedníky, bolestného zápasu v Getsemane a na kříži, bílosobotního přemítání o smrti a hrobu a konečně i nadějeplné velikonoční noci, ve které byl vzkříšen. Náleží i nám po tom všem to apoštolské označení „my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději?“ Pokud tomu tak je, potom se ale musíme najít i v některém místě velikonočního příběhu. Kde v něm stojíme? Na pozici zapírajících Petrů, zrazujících Jidášů, hlučných zástupů volajících Hosana nebo Ukřižuj, jsme jako ženy pohnuté lítostí a láskou k tomu, kterého milovaly a proto mu jdou prokázat poslední dobrý skutek – skutek na rozloučenou před odchodem na věčnost, anebo jsme jako učedníci na cestě do Emauz, kteří rozmlouvají s neznámým poutníkem a ani přitom nevědí s kým mluví, aby teprve v lámání chleba rozpoznali žár vděčných srdcí, protože ten, který jim láme chléb je vzkříšeným Pánem, kterého před několika dny oplakali? Ale v tom příběhu jsou i momenty, ze kterých i přes hradbu staletí a jiného kulturního prostředí i dneska cítíme, že všechno zdaleka nebylo tak jednoznačné, jak by to chtěla vidět fundamentálně uchopená víra. Vždyť ženy, které přišly ke hrobu odtamtud utíkají s bázní a třesením a dokonce o nich evangelista nezapomene dodat, že se bály a nikomu nic neřekly, je tam i nevěřící Tomáš, který se chce na vlastní oči přesvědčit a své ruce vložit do Kristových ran, jsou tam i lidé posměšně potřásající hlavami nad Ježíšovým utrpením vyzývající ho, aby sestoupil z kříže a zachránil sám sebe, když tolika jiným pomohl. Po jeho levici i pravici visí dva lotři, z nichž jeden je blízko nebe a druhý se již dotýká samotného pekla. A kde jsme tam my, Pane, ptáme se dnes? Která z těch biblických postav je krycí šifrou naší existence, našich postojů, naší pochybnosti anebo naší víry? Co třeba ten neznámý mladík, který je v sugestivní scéně zatčení v Getsemane podle evangelisty Marka zadržen ve chvíli, kdy všichni ostatní od něho utekli a opustili ho. On však šel i nadále za ním oděn jenom do kusu plátna, díky kterému když ho chytli se jim vysmekl a nahý utekl pryč? Žádný jiný evangelista o něm nemluví, tak proč jenom Markem je zmíněn? Že by snad autor evangelia zanechal svůj vlastní podpis a vložil do svého díla osobní vzpomínku na krátké setkání s Ježíšem? Chytli ho a on nahý utíká, sděluje evangelista. Jsme to snad my, kteří jsme druhými, sebou samými, životními událostmi nachytáni, abychom v nuzné nahotě odhalili své porušené lidství a zmizeli v dáli? V evangeliu o Ježíši Kristu je mnoho míst, na kterých potkáváme sami sebe. K tomu, abychom se označili za ty, kteří na Krista upnuli svou naději, a tak se stali chválou jeho slávy, je třeba spolu s ním ujít kus cesty. Cesty, která má své před a po. Před znamená před křížem a po je po něm na cestě od prázdného hrobu k setkání se s tím, který je živý. Až povelikonoční víra vyznala Ježíše jako Krista. Pokud o něm takto někdo smýšlel i předtím, byla jeho víra otřesena a vzápětí pohřbena křížem. Výjimkou je snad jedině onen již připomenutý lotr po pravici, ale i v jeho případě je diskutabilní, zdali mu realita blížící se nevyhnutelné smrti otevřela oči natolik, aby ve stejně trpícím vedle sebe rozpoznal Božího pomazaného, na kterého každý věřící žid do konce svého života čeká. Paradoxně se však kříž ukázal nikoliv jako znamení potupy a zlořečení, ale naopak vstupní branou do hrobu, který byl nejprve plný a potom prázdný, aby za ním po cestě šel ten, který byl mrtev a zase žije. Nic z toho by bez kříže nebylo. A tak se křesťané jaksi ex post teprve rozpomínají na kříž, nejprve o něm ani vlastně nechtějí hovořit, aby ho nakonec odhalili jako největší vítězství toho, který na něm umíral. Před týdnem jsme slyšeli v našem sboru hluboké očité svědectví o významu kříže v životě člověka. O jeho nezastupitelnosti i o tom, že to mnohokrát bývá až onen příslovečný kříž, který člověku otevírá oči. Dokud nepřijde zůstáváme tak často slepí a hluší. To je však až povelikonoční pohled na kříž. Pohled z cesty od prázdného hrobu. Dokud jsme před ním, kříž vyhlížíme, bojíme se ho, nechápeme jeho smysl, ještě ani dost dobře nechápeme toho, který na něm visí. Ta slova z minulé neděle mi připomněla slova pátera Ladislava Kubíčka z jeho poslední knížky Vůle Boží – zbožná fráze? Vždy, když tuto útlou knížku připomínám, musím si znovu uvědomit, že ji autor dokončil jen pár dnů před vlastní tragickou smrtí na třebenické faře. Kubíček v ní také píše o kříži a přichází s neotřelým pohledem na něj, který jsem doposud takto vyjádřen nikde jinde nezaznamenal. Kubíček mluví o lidech, kteří se celý život bojí nést vlastní kříž. Utíkají před ním až za nejzazší možnou mez, ale kříž je nakonec stejně vždycky dostihne, protože jemu se nelze vyhnout. Jenom jsou na tom posléze hůř nežli ti, kteří si nesení kříže ze dne na den po malých kouscích osvojili dávno před tím, nežli jím byli zasaženi náhle – v léčebně dlouhodobě nemocných, na onkologickém oddělení, při tragické nehodě anebo v domově důchodců jako poslední životní štaci. Zkušení harcovníci kříže tak na rozdíl od těch druhých vědí lépe, jak se s jeho tíží vypořádat, snáze i najdou své kyrénské Šimony, kteří vypomohou. Snáze také odhalí, že nesením kříže sebou nesou i toho, který na něm visí a k němuž upnuli veškerou svou naději. Zůstaňme i nadále ve velikonoční radosti a znovu si připomínejme, „že jeho rány nás uzdravily. Vždyť jsme bloudili jako ovce, ale nyní jsme byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.“

Amen.

Kázání o II. neděli po velikonocích, 6. dubna 2008 v Husově sboru ve Vršovicích a na Vinohradech