Svatební kázání: Martina Kvěchová a Kryštof Spirit

1K 13,1.4-7.13
Fp 2, 2-5

B+S,
Milá Martino, milý Kryštofe,
v souvislosti s věcí, kterou se chystáte učinit a kvůli které jste přišli do tohoto kostela, mi přišlo na mysl jedno cizí slovo: adheze. Do češtiny se dá přeložit jako „přilnavost“. Stupeň adheze vypovídá o tom, jak dané věci drží při sobě. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem se dočetl o vědeckém zjištění, že jeden z největších adhezívních stupňů vykazuje pavoučí noha, která váhu těla svého majitele dokáže bezpečně udržet na stropě prakticky po neomezený čas, třebaže on sám spočívá v poloze hlavou dolů. Přilnavost pavoučích nohou je stejně fascinující, jako přilnavost lidských srdcí, třebaže právě v tomto srovnání bývá někdy adhezivní stupeň diametrálně odlišný. Lidská srdce k sobě mnohokrát dokážou přilnout tak, že si nedokážeme představit sílu, která by je od sebe mohla oddělit, aby se však vzápětí jejich soudržnost přes kratší či delší poločas rozpadu rozpadla definitivně. To, co dříve drželo pohromadě jako monolit je pozvolna nahlodáváno rzí každodenních maličkostí, těch věcí, kterých se my sami na svém partnerovi také dopouštíme, ale které nám pak u něj o to víc lezou na nervy, stokrát opakovaných nicotností, které, pokud zůstalo jenom u nich už porazily nejednoho osla, ale i manžela a manželku. Těch věcí může být desetitisíce, tak, jak je přináší společné soužití. Od zvednutého či nezvednutého prkénka, přes oblečení, které si za žádnou cenu není schopen partner uklidit na správné místo, neustále zapomínané klíče, připalované omáčky, pozdní nebo naopak neohlášené návraty domů až k trvalé ztrátě paměti v oblasti veškerých údajů týkajících se rodinných oslav. V jakém zvláštním kontrastu s touto životní realitou potom zůstávají mnohá vzletná slova svatebních kázání o lásce, která nezná hranic, vydrží, věří a má naději. Statistiky rozvodovosti, alespoň v českých zemích, mi dávají zapravdu, že s adhezí manželskou, se to bohužel nemá stejně, jako se zmíněnou přilnavostí pavoučích nohou. Někteří, aby své manželské pozice posílili se neváhají uchylovat i k nečestným metodám boje. Většinou pozdě jejich protějšky poznávají, že ona počáteční přilnavost byla jenom sednutím na lep tomu druhému. Přesto si nemohu pomoci, abych i přes veškerá svá vlastní manželská selhání, neviděl v přilnavosti muže k ženě a ženě k muži jeden z nejbytostnějších aspektů, které formují naše lidství k Božímu obrazu. Jinak řečeno, myslím si, že člověk se takto přilnavý už rodí. Že je to jedno ze základních poslání člověka i jeho úděl. Přilnout k druhému a být s ním jedním tělem. Povšimněme si, jak duchaplně dokáže bible popsat, odpusťte mi ten výraz: často rutinního manželského sexu. Ono ale jde o víc, nežli jen o spojení tělesné. Hebrejština výrazu přilnutí rozumí v podobném smyslu, jako když k sobě slepíme dva listy papíru. I ty se od sebe dají znovu oddělit, ale vždycky za cenu, že ten i onen se poškodí. Biblicky pochopené přilnutí má ráz definitiva, je trvalé a obtížně dělitelné. Oddělitelné vlastně jedině za cenu vlastní ztráty. To v bibli zmiňované přilnutí jednoho ke druhému má zahrnout každý rozměr našeho bytí. Je to záležitost navýsost tělesná, stejně jako navýsost duchovní, ale i duševní. Pokud kolem sebe slýcháváme slova o definitivech, měli bychom být vždycky ostražití, vždyť už klasik správně upozornil na to, že „nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní.“ V případě uvažování o manželství z pozice víry se však má situace poněkud jinak. Ono manželské definitivum (pokud možno jednou a dost) je nahlíženo jako obraz Boží nekonečnosti. Tak, jako člověk ve své pozemskosti přilne k jednomu jedinému druhému člověku, přičemž toto přilnutí je celistvé, podobně jednou přilne k Bohu úplně a navždy: definitivně, tj. nekonečně. Oním adhezivním tmelem mezi lidmi i Bohem je láska. Je sice dána shůry jako ten největší dar, není však samozřejmostí. Aby vydržela, musí být neustále budována o obnovována. Člověk o ní musí zápasit, bojovat za ní ale i si jí zasloužit. Láska manželská je podobného rázu. Od bouřlivé lásky milenecké s výrazným sexuálním akcentem se přelévá do lásky rodičovské, aby se nakonec ustálila, pokud se ovšem podaří jí zachovat v lásce partnerské, kdy jeden druhého je i přes veškeré jeho chyby schopen ho ctít, milovat a vážit si ho. Pozoruhodné pro mě zůstává životní svědectví spisovatele Adolfa Branalda, který až po své devadesátce mohl říct, že teprve nyní poznal manželskou lásku v té nejčistší podobě. Milá Martino, milý Kryštofe, na vaší společnou cestu k jenom z Boží milosti Zlaté svatbě v roce 2054 pro vás vyprošuji obezřetnost pavoučích nohou, jejich nenápadnou, tichou, o to více však účinnou přilnavost, která vás bude schopná podržet, i když budete hlavou dolů. To vám přeji skutečně upřímně.

Amen.

Kázání pro Martinu Kvěchovou a Kryštofa Spirita při jejich svatebním slibu v Husově sboru ve Vršovicích 24. 4. 2004.