XIV. neděle po svatém Duchu

ev. Mt 12, 18-21

B+S,

svět s velikou mírou znepokojení sleduje současnou vyhrocenou situaci v jihozápadní Asii, kde propukl konflikt mezi Gruzií a Ruskem. Vzpomínám v té souvislosti na slova senátora Jaromíra Štětiny, který v tomto sboru již před dvěmi lety hovořil o reálné hrozbě válečného konfliktu, který se může v budoucnu rozšířit na celou oblast Velkého Kavkazu, tedy hraničního území mezi Evropou a Asií. Senátor Štětina na základě svých osobních zkušeností s válkou v Afghánistánu a Čečensku odvozoval, že v blízké budoucnosti mohou mít tyto místně ohraničené válečné střety své neblahé vyústění v konfliktu, který bude postupně zachvacovat většinu území euroasijské jižní hranice Ruska. Nechci hovořit o tom, že neblahé proroctví se začíná naplňovat: jednak proto, že senátora Štětinu nepovažuji za proroka, nýbrž za člověka moudrého a znalého situace, který na základě důkladných informací a zcela reálných symptomů dokáže odvodit, jakým směrem se bude ubírat ruská velmocenská politika, ale také proto, že kazatel by se měl vyvarovat ztotožnění dějinných – tedy časových událostí s mírou osudovosti, která na člověka nezávisle na jeho vůli dolehne. Stejně tak je ošidné považovat např. konkrétní válečný konflikt, přírodní katastrofu či jakékoliv jiné lidské utrpení za něco, co je tajemným způsobem do řeči bible zakódováno v symbolech či náznacích. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že bible je výhradně knihou časovou, vázanou ke konkrétním dějinným situacím, které buď proběhly, nebo v budoucnu proběhnou. O Písmu jsme však přesvědčeni, že i když v čase vzniklo, je nadčasové, dotýká se událostí a lidí ze všech časů a míst. Bible není jízdním řádem budoucnosti, není proroctvím o tom, jak se v jednotlivostech bude dále utvářet náš svět. Je však moudrým Božím slovem do životní situace každého člověka, ať postiženého bolestí, anebo obdarovaného spokojeným a klidným životem. Promlouvá ke všem: k nám, lidem, kteří žijí své relativně spokojené a poklidné životy středoevropské republiky patřící k desetině nejbohatších státních útvarů na zeměkouli, promlouvá i k uzoufání chudým obyvatelům Jižní a Severní Osetie kdesi daleko od nás na Kavkazu. Jestli považujete v tuto chvíli moji aplikaci biblického poselství na současnou vyhrocenou situaci na euroasijském pomezí za příliš vykonstruovanou, potom vězte, že mě k ní nevedla ani tak snaha za každou cenu aktuálně reagovat na dění ve světě, jako spíše se mě v té souvislosti o poznání víc dotkla věta z žalmu 144, který byl vstupním textem pro poselství dnešní neděle. Žalmista v něm – a má se jednat o samotného krále Davida, tedy válečníka tělem i duší, vyprošuje na Hospodinu: „Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích.“ My v naší části Evropy jsme podobnému výrazivu i zkušenostem dávno odvykli – v naší zemi přinejmenším čtyřicet let, které nás dělí od posledního nezvaného vpádu – shodou okolností také armád pod vedením ruského impéria, žalostný křik na ulicích a odvlékání už ani mnozí z nás neznají jako osobní zkušenost. Stále však je mezi námi ještě generace totálně nasazených, generace lidí, kteří byli po válce odvlečeni z našeho území na Dálný Východ a konečně i ti, jejichž naděje z Pražského jara 1968 vzaly definitivně za své v srpnu toho neblahého roku. Vpád, odvlékání a žalostný křik v ulicích v tuto chvíli zní a je realitou pro stovky a tisíce lidí na Kavkaze, ale nejenom tam. Můžeme je slyšet prostřednictvím televizních zpravodajství, dívat se do jejich tváří na stránkách novin. A mezi tím můžeme najít i paralelu nejenom s vlastními dějinnými událostmi, ale také s voláním žalmisty, které se dotýká konkrétní životní situace při které je nedůležité, v jaké části světa, v jaké době a v jaké válce k ní dochází: kdekoliv na světě, kterémukoliv člověku se může přihodit to samé. Nadčasovost biblického poselství je mimo jiné v tom, že bible nechce přinášet návody pro budoucnost, ale do aktuální přítomnosti přichází s nadějí a vírou v Boží pomoc i prozřetelnost, třebaže člověk v danou chvíli východiska nenalézá či nevidí. Tak bylo biblické poselství účinnou pomocí těm, kteří se mu otevřeli v těžkých dobách světových válek, diktatur, útlaků a pronásledování jakéhokoliv druhu. O Kristu je v bibli řečeno, že v jeho jménu bude naděje národů. Přemýšlejme proto o Kristově jménu: zní Ježíš a to znamená Hospodin je milostiv. Naděje národů, o které hovoří bible tedy spočívá v Ježíšově ujištění, že Bůh je milostivý, že je dobrotivý, trpělivý. Jinak řečeno slovy 145. žalmu: „Hospodin je spravedlivý ve svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích.“ To my lidé jsme tak často nespravedliví, nemilosrdní, nedobrotiví. Kristova naděje národům ale říká, že podobná lidská měřítka nemá cenu vztahovat na Boha – ten je jiný, je milostivý. Je nablízku člověku, má moc napravit naše cesty, proměnit naše životy. Ruku v ruce se spravedlností jde u Hospodina i milost. V našem světě si něco takového snad ani nedokážeme představit. Buď máme na mysli spravedlnost, tedy padni komu padni, anebo milost na úkor spravedlnosti. Obou věcí najednou nejsme schopni. Ale Bůh je jiný. Spolehněme se na to i v poselství dnešní neděle, která může být pro mnohé poznamenaná bolestí odehrávající na konkrétních lidech a v konkrétním místě jen několik tisíc kilometrů odtud. „Spravedlivý i milosrdný zároveň je Bůh. Blaze lidu, jemuž je Hospodin Bohem. V jeho jménu bude naděje národů.“

Amen.

Kázání 17. srpna 2008 o XIV. neděli po svatém Duchu s připomínkou událostí vpádu ruských vojsk do Gruzie a 40. výročí okupace Československa armádami „bratrské pomoci.“