Já jsem světlo světa

ev. Jn 8, 12

B+S,
jeden z nejpůsobivějších obrazů anglického malíře z 19. století  Williama Holmana Hunta nese název Světlo světa. Je k vidění v londýnské katedrále Svatého Pavla. Hunt a malířská škola, jejíž byl součástí, bývá označován za předchůdce symbolismu: v jeho případě výrazně nábožensky orientovaného. Svým dílem, ve kterém používal výrazových prostředků realismu se smyslem pro detail a duchovní symboliku, se snažil malířství učinit nástrojem zvěstování víry v Krista. Obrazy však neměly být jenom výpovědí o malířově víře, ale zároveň pozvánkou a vybídnutím těm, kteří byli jejich krásou zaujati. Na zmíněném obrazu Světlo světa vidíme v nastávajícím podvečeru Ježíše jako poutníka s rozsvícenou lucernou, který stojí u dveří zarůstajících trávou a bodláčím, – dveře, které evidentně dlouho nikdo neotevřel. Děj se odehrává na rozhraní dne a noci. Krajina v pozadí se propadá do tmy, působí melancholicky jako vzpomínka na dávno minulé děje, které se postupně ztrácejí ve tmě. Ježíšova lucerna je naopak majákem na jinak temném moři. Svým tvarem víc než světlo poutníka připomíná lucernu na lodi. Svítí pronikavě, ale neoslňuje, svým měkkým, laskavě teplým světlem prozařuje postupující noc. Ježíš nevrhá žádný stín, naopak ze tmy vystupuje a pravicí se dotýká klepadla na dveřích. V záři jeho světla i zpustlý vstup působí přívětivě jako místo doslova stvořené pro milou schůzku. Ježíšova zamyšlená tvář nenese výraz cestou ztrhaného poutníka, který se s vypětím sil dostává k prvnímu obydlí, ve kterém touží rychle uložit své unavené tělo. Spíš působí dojmem člověka, který si vyšel na podvečerní procházku a se zájmem a nelíčenou účastí klepe na dveře, které už tolikrát míjel, ale právě teď ho zajímá, co je za nimi ukryto. Lehce posmutnělý pohled nenese vůbec žádné stopy rezignace, které bychom asi propadli my všichni, kdyby nás kroky zavedly k podobně zarostlým a uzavřeným dveřím. Huntovi se podařilo svým obrazem vytvořit pozoruhodný kontrast: je jím spojení Ježíšových biblických slov z Janova evangelia: „Já jsem světlo světa,“ se scénou podivuhodné tklivosti, která z obrazu vyzařuje. Jakobychom očekávali, že světlo světa musí mohutně zářit a prosvětlovat každičký kout země. Nejlépe svítit vysoko na nebi a nebe je přitom na obraze až na pár hvězd temné. To světlo v Ježíšových rukou ozařuje jedny jediné zapomenuté a hložím obrostlé dveře. K obrazu se váže následující příběh: Když William Hunt své dílo dokončil, pozval své přátele, aby mu sdělili svá stanoviska, dojmy a připomínky. Záleželo mu na jejich upřímných a pravdivých výpovědích. Před obrazem Ježíše stojícího u dveří se zeptal na jejich názor a na to, zda nevidí nějakou chybu, kterou by jako malíř opomenul. Od všech sklidil pochvalu a obdiv, přátelé se dojímali nad zvláštní tklivostí, smyslem pro detail, když tu náhle jeden mladý kolega vykřiknul: „Ale vždyť na tom obraze je naprosto zásadní chyba: takhle by to přece nemohlo být – zapomněl jsi namalovat kliku! Za co má Ježíš vzít, aby se dostal dovnitř?“ Malíř se na horlivého kolegu láskyplně podíval a řekl: „Ale tak jsem to namaloval schválně. Když poznáš Ježíš blíž, zjistíš, že on na naše srdce jemně zaťuká. Nelomcuje dveřmi, nedobývá se dovnitř jakoby mu nic nemohlo být překážkou. Trpělivě čeká kdo zaslechne jeho hlas a pozve ho dál. Záleží na člověku na druhé straně dveří jestli otevře. Ta klika je totiž zevnitř.“ Tolik tedy William Hunt a jeho výklad Ježíšových slov: „Já jsem světlo světa.“ Někdy podléháme falešné náboženské představě o tom, že toto světlo které bylo před stvořením je tak jasné, že v jeho světle se z lidí stávají andělé a porušené je rázem proměňováno v navěky trvající. Že Kristus je Superstar v záři reflektorů vstupující na scénu lidských životů, který jedním pohybem ruky rozetne tmu a co před ním neobstojí spálí na popel. Vzpomeňme si na Huntův obraz tichého poutníka klepající na dveře s klikou uvnitř. Tma vůkol, samé trny, jedovatost, chlad a nezájem. Tak často vypadají dveře do našich životů, které my vidíme jenom z jedné: té lepší strany. Z našeho pohledu, ve kterém si je udržujeme, opečováváme, leštíme, ale co je na druhé straně – tam kam dohlédne Bůh, tam už my nevidíme. Dveře do života, které jsou zároveň i východem, či přesněji řečeno východiskem. Tím poutníkem na Huntově obraze není ve skutečnosti Ježíš, ale člověk ukrytý na druhé straně zavřených dveří. Ježíš je v klidu, ten svoji pouť za člověkem dovršil a teď už jenom čeká, kdy mu ten druhý otevře. Kdy se otevře možnosti potkat se s Ježíšem. V podobenství o deseti družičkách ty nepozorné posléze naléhaly a prosily, aby se mohly dostat dovnitř. Klepaly a čekaly, zdali pán domu přeci jenom neotevře. Teď se role obrátila. Ježíš není nepozorný, nespěchá, nenaléhá. Je tichý a pokorný. Má času plnou věčnost. Kdo uslyší jeho hlas, pozve ho dál, on vejde a bude s ním večeřet. Posilní se na cestu s Ježíšem a po večeři mohou společně vyrazit těmi dveřmi s jednou klikou, zevnitř šlechtěnými a z druhé strany zarostlými a po léta neotevíranými: vyjít tam, kam Pán zavolá, kam určí a ukáže, jakým směrem jít. Ven pryč z toho, čím jsme svázáni, do čeho jsme se zapletli, kde jsme zabloudili a ztratili cestu ven. A bát se nemusíme. Ježíš nese spolehlivé světlo. On sám je tím světlem. Lucerna v jeho rukou je dárkem pro člověka: „Na, vem si to,“ říká, „ať vidíš na cestu. Já jsem tím ozářil celý svět. A hlavně se mě přidržuj: Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“

Amen.

Kázání o XXVII. neděli po svatém Duchu 16. listopadu 2008 v Husově sboru ve Vršovicích