Promluva na komponovaném večeru 14.5.2010 Lékaři bez hranic

Mk 6, 54-56

O lékařích toho v bibli mnoho nenajdeme. Několikrát jsou zmíněni – víceméně okrajově, ve Starém zákoně, podobně je to s nimi i v zákoně Novém. Dal jsem si tu práci, abych podle biblické konkordance prošel všechny pasáže, kde jsou lékaři v bibli explicitně zmíněni. Překvapivě ve srovnání se současnou vysokou prestiží lékařského povolání, se bible o lékařích nezmiňuje téměř vůbec, a i v těch několika zmínkách o nich nešetří mnohdy kritikou, ba dokonce, v jedné z citací před lékaři i varuje. Jedná se o text z deuterokanonické knihy Moudrost Ježíše Siracha, kde je rouhači vyhrožováno, že pokud nezanechá svého rouhání, ať tedy padne do rukou lékaře. Protože to je jediný souvislý text o lékařích, na který při pročítání bible narazíme, dovolím si jej citovat celý. Vyplývá totiž z něho poměrně zřetelně obraz lékaře a jeho postavení v tehdejší blízkovýchodní společnosti:

Zadáme-li do biblického vyhledavače slovo kněz, vyjede nám několik stovek odkazů, zadáme-li lékař dostaneme jich ani ne pár desítek. Frekvence výskytu slov lékař a kněz v bibli samozřejmě také odráží jejich dobové přijetí a společenskou prestiž. Jak se časy mění oproti dobám, ve kterých vznikala bible! Dnes je situace, alespoň v naší zemi zcela opačná. Nejprestižnější povolání má v očích veřejnosti lékař, těmi nejméně váženými je triumvirát: uklízečka, kněz, poslanec. Přitom nejsou nijak vzdálené doby, kdy i v Čechách platili za nejváženější postavy ve městě pan doktor a pan farář. Nechci rozebírat jak k této proměně došlo, zajímavější je pro mě všímat si, co mají ti dva společného. Tak předně to je skutečnost, že oba bývají čas od času vynášeni do nebes a někdy ve stejné frekvenci i zatracováni. Oba patří mezi veřejností velmi sledované činitele, leží na nich veliká odpovědnost, která nepřestane nikdy být zdrojem dohadů, kdo z nich má odpovědnost větší. Lékař, který chybně stanoví diagnózu, chirurg, který se utne, nebo kněz, který svede byť jedinou ovečku na scestí? O lékařích je někdy neblaze míněno, že každý z nich má svůj malý hřbitov, podle tohoto pravidla by se však o farářích mělo říkat, že každý z nich má svoje malé peklo. Veřejnost někdy na jejich práci nahlíží tak, že práce faráře začíná tam, kde končí práce lékaře – rozumějte tomu tak, že farář přichází ke slovu až v krematoriu nad mrtvým tělem. V centru pozornosti obou je především lidský život: u lékaře ve všech vývojových stádiích a jednotlivých odborných aspektech, u kněze život člověka zařazený do souřadnic života v Boží lásce. Ať tak či tak, stále se jedná o jeden a tentýž život člověka. O medicíně bylo řečeno, že je jediným oborem lidské činnosti, který se cíleně snaží odstranit příčinu, kvůli které jako vědní obor vznikla: tj. nemocnost člověka. O lidech v duchovním povolání můžeme podobně říci, že zacílení své činnosti také nalézají ve stavu narušenosti, tedy i nemocnosti člověka, který není zdráv nikoliv pouze sám v sobě, ale je nemocný ve svém vztahu s Bohem. Našli bychom jistě i celou řadu dalších věcí, které mají lékaři a kněží společné, stejně jako je celá řada toho, co společného nemají. Neustále se upamatovávám na slova Jiřího Grygara, který percentuelně vyjadřoval poměr mezi věřícími z řad přírodovědců a z řad lékařů a došel k závěru, že ti první o několik řádů převažují nad věřícími lékaři. Být každodenně konfrontován – a to důvěrně, s nám ostatním často až nepředstavitelnou mírou lidské bolesti, utrpení všech věkových kategorií, bezvýchodností terminálních stavů, které ani sebelepším úsilím nelze zvrátit, je u mnohých samozřejmým vyústěním v přesvědčení, že pro Boha v medicíně, ale ani v životě člověka, místo není. Pro nás křesťany bývá o to více působivé svědectví lékařů, kteří navzdory tomu víru v Boha našli a dokázali si ji podržet. A že je mezi nimi celá řada významných lékařských osobností netřeba zmiňovat: za všechny snad jméno zakladatele dětské onkologie profesora Josefa Kouteckého. Nemůžu však nezmínit ještě jednoho lékaře, který se ke svému povolání dostal přes službu kněžskou: nositel Nobelovy ceny, doktor medicíny a docent teologie Albert Schweitzer. Až ve svých třiceti letech, v době, kdy už byl renomovaným teologem přednášejícím na předních světových univerzitách, se rozhodl pro studium medicíny. Kristovské: „jedni druhých břemena neste“ se rozhodl naplnit ve službě bližním v oblastech, které doposud cílenou medicínskou léčbu nikdy nepoznaly: v rovníkové Africe, kde založil nemocnici v Lambaréné. Naprostá vydanost a maximální nasazení v první linii v boji s bídou a bolestmi tohoto světa z něj učinily postavu vpravdě apoštolského rázu. On, stejně tak jako řada jiných, svou činností naplňoval apoštolskou výzvu: „…v konání dobra neumdlévejte.“ Míra obdarování a schopností bývá u každého rozdílná. Málokdo doroste do velikosti postavy lékaře a kněze Alberta Schweitzera. Svá Lambaréné však můžeme najít skutečně každý z nás. Budou všude tam, kde vezmeme vážně Kristův nárok na náš život a necháme se jím samotným proměňovat, abychom ve vztazích mezi sebou navzájem i v našich vztazích k hladové, nemajetné, trpící či jakkoliv opomíjené většině tohoto světa, byli schopni uplatňovat to dobré, lepší a krásné v nás, o kterém jsme přesvědčeni, že vlastně vůbec není z nás, ale z Boha.

Promluva na komponovaném večeru Lékaři bez hranic o intervenci na Haiti, MUDr. Jan Trachta, MANA, Husův sbor Vršovice 14.5.2010